Sicco179 Muž, 34 let / Postřekov

Asi si říkáte, že už jsem dlouho nic nenapsal, ale opak je pravdou.

Udělal jsem si teď takový týdenní „spisovatelsko-básnický“ soustředění.

Nechodil jsem do práce, byl jsem na nemocenský, ale nemocný jsem nebyl. Chodil jsem hodně pít. Hodně jsem přemýšlel. Trochu psal. Miloval a přitom se nemiloval. Bavil jsem se s lidmi, někteří byli dokonce skuteční.

Problém je, že jsem si všechno psal jen na papír a to ještě v tom lepším případě, protože lecos mám jenom v hlavě.

Takže co to znamená?
Následujících pár dní se budu věnovat zapisování a přepisování.
Budou se tu objevovat články.
Určitě i víc za den.

Napsal jsem jednu nebo dvě povídky, nějakou tu báseň, přepíšu pro vás poučnou debatu s kamarády.

Ve všem bude dost lásky a taky dost nenávisti.

„K„

Reflexe:
Rád ve psaní přeháním.

Prokrastinace je svině.

Ve volným čase jsem se k tomu nakonec nedostal, takže zase spoléhám na nudu v práci. Dnes snad už budou nějaký první výsledky.

,,K,,

Už jsem to dole psal, že mi občas přijde, že přemýšlím víc nad diskuzí než dalším článkem, tentokrát jsem to rovnou spojil, takže tohle je má odpověď na otázku od ew z 14. 10. 2014 a zároveň další článek.

První jizva/y, nebo tedy spíš úraz, na který jsem si vzpomněl, když mi byla otázka položena, se týká mé levé ruky. Byla to opravdová zkouška dospělosti, možná i mužnosti.

Bylo to někdy v páté třídě. Učitelky nás tenkrát vzaly na Pampelišák, což je kopec nad naší Vsí.

Technická poznámka: Postřekov je poslední bašta Chodů, nebo tedy byl. A tak se tám Chodsky mluvilo opravdu dlouho, samozřejmě s tím jak vymírají staří lidé, hlavně babky, tak už to není tolik znát, i když přízvuk máme všichni. Ale k podstatě věci, babky, když jeli vždycky vlakem nebo busem z Města (takle říkali a vlastně říkáme Domažlicím, což je celkem logické) tak místo aby řidiči či průvodčí řekli „do Postřekova“ říkali jen, že chtějí „do Vsi“. Všichni si na to zvykli a můžete to klidně použít i dnes. Je sranda, že kolem Postřekova je přitom spousta menších prdelí, kterým by označení „ves“ sedla víc.

Jelikož v té době jsme byli největší frajeři, postavili jsme si na tom kopci už na začátku zimy skokánek.
Hned jak jsme přišli na Pampelišák šli jsme skákat. Bylo by asi dobrý říct, že ten den jsem neměl svoje boby, ale musel jsem si pučit sestřiny. Moje byli už rozsekaný, čekal jsem na nový. Bohužel nebyli pro mě dost velký, takže jsem se do nich nemohl pořádně zapasovat, jak jsem byl zvyklí, takže se stalo následující. Najel jsem v rychlosti na skokánek, který mě společně s boby vymrštil do vzduchu, jelikož, jak jsem říkal, jsem nebyl v bobech správně zašprajcnutej, vymrštilo mě to o něco víc nad ně a při následujícím dopadu jsem si o hranu těch bob zlomil ruku v předloktí, na dvakrát. Abych v očích druhých neklesl a zároveň aby na to moje budoucí já mohlo vzpomínat jako na zkoušku dospělosti a mužnosti, dojel jsem pod kopec, kde jsem se vyklopil z bobů, opřel se o hromadu sněhu a rozbrečel se.

Sice je to už víc jak 13 let ale myslím, že jsem nikdy dostatečně nepoděkoval paním učitelkám, kteří mi pohotově udělali dlahu, takže když mě pak maminka vezla k doktoru po děravých silnicích, kosti mi krásně krouhali o sebe. Příště se to nebojte utáhnout. Dva klacíky visící pomocí šátku na zlomené ruce jsou k hovnu. Takže díky. Mrchy.
Jo a ještě jedno poděkování patří Štěpánovi, který když mě viděl u tý hromady sněhu brečet se zlomenou rukou, hned se mi brutálně vysmál.

Jelikož to následně nesrůstalo, jak mělo, museli mi to znova lámat a do ruky mi zabudovali dva dráty. Myslím, že mohly mít průměr tak 2mm a dlouhý byli tak 15 – 18 cm? Doma se po nich podívám.
V téhle souvislosti si vzpomínám na dvě věci. Probuzení po narkóze v nemocnici, kdy se na mě přišla podívat máma a já byl totálně zfetovaný a tak vůbec nechápala, co se jí snažím říct.
A pak taky jak jsem po druhé operaci hrdě nesl do školy dráty, které mi dali v nemocnici na památku, a zjistil jsem tam, že už je všichni viděli, protože je o den dřív přinesla moje sestra.

S toho vyplívá:
Ségra, nemůžeš se mi divit, že jsem na tebe občas zlej. Vždyť si mi sebrala jedinečnou možnost zaujmout a následně sbalit ty nejhezčí holky ve škole. Můžeš bejt ráda za to, že je to jen „občas“. Doufám, že si na ty dráty aspoň ulovila chlapa.
Za druhé, už se nedivím mému positivnímu vztahu k omamným látkám, teď myslím trávu. Narkóza je očividně ta skutečná startovací droga.

Jinak, když nad tím přemýšlím, byl jsem vždycky dost nesmrtelnej a v mládí vyloženě gumovej. Protože při tom množství pádů ze stromů, schodů, kol, kár, ještě dalších stromů, pádů do děr, řek, příkopů, bažin se mi vlastně nikdy nic nestalo a za celé dětství jsem měl, jen jednu zlomeninu.
Samozřejmě jizev jsem nasbíral nespočet ale jejich příběhy si nepomatuji.

Co se týče dospělosti, tak toho taky byla spousta. Na co si například vzpomínám, je masopust, to je opravdová zkouška dospělosti, alespoň u nás v Postřekově, na které vždy tělo nějaké škody utrpí.

Ve zkratce popíši, o co se jedná. Masopust je folklorně-kulturní a přesto velmi nekulturní pěti denní, chlastačka s velkým množstvím alkoholu, sexu, jídla a muziky. S tím sexem to neplatí pro všechny. Na každýho se nedostane nebo spíš na každou se nedostanu?

Když opomenu škody na játrech, plicích a dalších vnitřních orgánech. Vybaví se mi, jak jsme jednou s chlapy hráli po bezmála 16 hodinový kulturně-alkoholický šichtě ve 4 hodiny ráno tzv. židličkovou. Nebudu zabíhat do podrobností, protože mám pocit, že jsem už o tom, kdysi, psal. Podařilo se mi při této mírumilovné zábavě si vyrazit půlku zubu a to jedničku v levo nahoře, o 12° pivo, značky Pilsner Urquell.  Podařilo se mi to tak, že jsem si sedl současně s kámošem na poslední židli, on měl lahev v ruce a já se smál, to byla chyba. Nicméně ani potom jsem se smát nepřestal, protože jsem měl najednou funkční držák na cigaretu, díky němuž jsem mohl najednou kouřit, mluvit, držet pivo a drbat se na zadku.

Ano, jsme prase.

Další zkouškou dospělosti byl pěstní souboj, který skončil tak, že jsem měl zlomený článek malíčku a to ten co je skrytý v dlani. To jsme jednou měli v sobotu koncert se Sticx a já, jelikož jsem dlouho neřídil, jsem byl k tomu donucen. Kluci, jelikož mi to chtěli pořádně okořenit, se zpili jako čů*ci a po koncertě cestou k autu mi Tonda podkopnul nohy, to už byl vrchol. Jelikož je Tonda vyšší než já, a to nejsme žádný prcek, a má tak o 30 kilo víc než já, rozhodl jsem se, že ho mlátit nebudu. Místo toho jsme na after párty mlátil do Onderky, co byl asi tak pod pěti peřinami a rochnil se v nich jak prase. Chvilku jsem ho tak mlátil přes ty peřiny až mu omylem, vykouklo rameno a jelikož jsem neměl zpevněnou ruku, přivodil jsem si klasickou zlomeninu ze špatného boxerského úderu.

U této zlomeniny opravdu nemá cenu doktorům lhát, vždy hned poznaj, že to je z bitky. Já jsem ani nic neřekl, jen jsem ukázal, kde to mám zlomený a hned se doktor ptal „Tak kde jste se včera pral?“.

Nicméně, než jsem přišel na to, že prst je zlomený, ještě to den trvalo. Na nedělní zkoušku s kapelou jsem si ruku zpevnil šátkem a druhý den jsem to v práci taky zvládl.  Jelikož máma mě v neděli při odjezdu do Plzně zastihla, jak kňučím při oblíkání bundy, hned mi radila, ať si s tím zajdu na rentgen. Jelikož jsem byl přesvědčený, že to mám jen naražený, byl jsem docela překvapený, když mi doktor řekl verdikt: zlomeno.

Tohle je naštěstí poslední zlomenina co jsem měl, další nechci. Děkuji.

Celkem pěknou jizvu mám taky na levé ruce na vnitřní straně u loktu. Ta pochází ze Staňkova asi z roku 2012. Byl jsem tam pozván na pouť, kterou měli shodou náhod ve stejný víkend jako my, u nás ve Vsi. Což znamenalo, že jsem přijel už dost opilý.
Kromě toho, že se mi podařilo trochu přerušit rodinnou sešlost u Kevina na zahrádce, tím, že jsem se bavil přítomné starší dámy svými prvoplánovými lichotkami, což mi zajistilo proslulost, i když ve špatném slova smyslu, u Kevovo mamky, která mě od tý doby nemá v oblibě, jsem taky trochu padal.
Vyrazili jsme do města a při cestě zpátky jsem už hodně opilý, potkal zeď. Zeď to byla neveliká, tak dva metry do výšky ale hned si mě získala a tak jsem na ní vylezl a začal bavit přítomné tancem. Pak jsem najednou zmizel. Z druhé strany už se mi tolik nelíbila, protože byla o něco vyšší, se zamčenými vrátky a dvorem, který si přímo říkal o psa.
Naštěstí tam nebyl. Ale ruce jsem si obě sedřel hodně šeredně, jak jsem sklouzl po té zdi. A z přelézání na zpět, jsem taky nebyl bůhví jak nadšený. Jizva však zůstala jen na levačce.

Kdybych měl psát úplně ovšem co by dokazovalo mojí nesmrtelnost a mužnost, byl bych tu dost, dlouho, protože čím dál píšu, tím víc se mi hlavě objevuje vzpomínek s pády. Například na maturáku mě jednou sundal učitel ze stolu, tím způsobem, že stůl převrátil. Nejenom, že jsem přistál rovnou na hlavu, ale ještě jsem spadl do blitek. Nicméně šel jsem dál pít. Možná až mi jednou oholí hlavu, tak najdou pár pěkných kousků jizev. Opět platí poučka, čím vyšší si, s tím větší výšky padáš.

Blížíme se do finále, aby to zas nebyl článek na rok. Poslední dobou 90% mích zranění jsou odřeniny a modřiny po pádu z longbordu. Zbývajících 10% jsou odřeniny a modřiny po pádu z alkoholu.
Dvě pěkné jizvy mám na dlani pravé ruky. Obě vznikli při stejném pádu.  Jel jsem po chodníku a  přede mnou byl kus vyříznut a zasypán štěrkem, objel jsme ho po trávě a říkal jsem si, jaký jsem borec, že jsme to ustál. Přece jenom ty longbordy  nejsou dělaný do trávy. Když jsem potkal druhou takovou mezeru v chodníku, byl jsem ještě plný hrdosti sám na sebe, rozhodl jsem se ji přejet.
Zabořil jsem se napřed prknem do štěrku, následně dlaněmi do asfaltu a na závěr jsem udělal za celou touhle akcí takovou pěknou tečku hlavou. Nu dopadl jsem tak, že jsem měl lehce rozseklí obočí, odřený kolena, odřený ruce. Pravá ruka byla obzvlášť šťastná, protože jsem na ní ještě měl asi dva dni starou odřeninu, kterou jsem si tím pádem rozdřel úplně stejně (první jizva) a ještě jsem si do dlaně zarazil v průměru 7 mm kamínek, silný tak 3,5 mm, takovým způsobem, že nekoukal ani kousek (jizva druhá).

Jelikož se všichni báli mi ho vyndat. Ne penis, kamínek. Musel jsem si ho vyndat sám a šlo to jen tim způsobem, že jsem si do tý ruky musel zarazit pinzetu tak půl centimetru hluboko abych ho chytil za prostředkem, protože klouzal potvora.

Abych ještě „ew“ odpověděl na první otázku, nosím ochranné prostředky.  Mám helmu, chrániče na kolena a lokty a rukavice s pukem na dlaních, které primárně slouží na longu k slajdování ale chrání to i při pádu, bohužel to moc nepomáhá, protože většinou, když spadnu, všechno tohle mám v baťohu.

Už jsem se naučil ty rukavice nosit permanentně a zbytek si nasazuji, když jsme někde na kopci a blbnu.

Děkuji ew za inspiraci a hezký víkend.

,,K,,

Reflexe:
Měl bych být trochu víc jako Ježíš a naučit se odpouštět, protože pomatovat si křivdy 13 let je dost. Horší je, že jsem jim to neodpustil.

Včera jsem měl angličtinu s panem učitelem Pedrem.
Dával mi na přeložení nějaká věty.
Nevěděl jsem, jak se řekne „mít rád“ nebo prostě „rád“.
„Je to like“ říká a ptá se „A víš, jak se řekne nenávidět?“.
 „Hate“ odpovídám bleskově.  
Jsem strašnej Hater.

! Předem se chci omluvit, že nepokračuji v „Rozjímání o chlastání II“ ale to bude muset trochu počkat. Dneska mám takovou krátkou příhodu z víkendu!

To jsem měl zase jednou náročný víkend. Hlavně co se týče konzumace alkoholu. Kromě kina, pár hospod, a to jak v Plzni tak v Domažlicích, a oslavy narozenin, jsem se o víkendu stihnul podívat i do Prahy, i když jenom na 45 minut.

V neděli, už se pomalu stává naší malou tradicí, že když jsem na Chodsku, tak za mnou do restaurace Špillarka (dále jen Špi či Špíny) jezdí Ludmila s Punkáčem. Zatím to ve Špi  pokaždé dopadne tak, že se chvíli snažíme jen tak v klidu pokonverzovat u piva, načež se následně nalijeme bouchanou tequillou, který si necháváme nosit každých 10 minut, a začneme hrát kulečník.

Samozřejmě ani tahle neděle nebyla výjimkou.

Horší je pak, že vždycky zapomenu na čas a jelikož je neděle, druhý den mám být o 50 km dál v práci, takže vždycky řeším odvoz na poslední chvíli.

Zatím mě, vždycky laskavě na vlak odvezla Ludmilka. Tentokrát mi dokonce ještě Punkáč musel pučit peníze, protože jsme to měl jen tak, tak a neměl jsem u sebe ani sele.

Když jsem se dostal do vlaku, měl jsem vyhráno. Bylo 19:30. V plzni na mě čekali Hipík a spol., takže i o zábavu bylo postaráno. Vybral jsem si prázdný kupé a pohodlně jsem se uvelebil s připravenou jízdenkou na stolku. Samozřejmě jsem za nedlouho usnul. Po probuzení jsem už v kupé sám nebyl. Seděla tam slečna se zeleným pruhem vlasů. „Slečno, už budeme v Plzni?“ zeptal jsem se lehce dezorientovaně. „Tam už jsme byli před 20 minutama“. „Cože to snad ne?“ vyštěkl jsem trochu zoufale. V první chvíli jsem doufal, že si ze mě dělá srandu, pak mi došlo, že sedíme v rychlíku a jestli nenastupovala se mnou v Domažlicích, mohla nastoupit jen v Plzni.

V tom kolem prochází kamarád z naší Vsi „Co tady děláš?“ směje se mi ve dveřích, když si mě všimne. „Zaspal jsem Plzeň, takže jedu do Prahy. Nemohl bych u tebe přespat, když tě tu tak vidím?“ „Asi by si mohl nebo zkus Vačici, ty mají velkej barák“ „No vidíš, to je nápad, jí zavolám“. Vačice samozřejmě nebyla proti, jen mi samozřejmě napsala, čím vším mám jed, abych se k nim dostal a na závěr zprávy mi ještě napsala, že jede vlastně za 45 minut poslední vlak do Plzně.

Jelikož na bloudění noční Prahou jsem neměl chuť ani energii, rozhodl jsem se vrátit do Plzně. Na nádraží jsem si ještě dal cigaretu se svojí spolucestující se zeleným pruhem a šel si koupit jízdenku zpět.

Čekání na vlak celkem rychle uteklo, na rozdíl od cesty, která trvala zpět značně dýl, protože už jsem nejel rychlíkem ale courákem, co stavěl snad všude. Cestou jsem byl ještě vykázán z první třídy, do které jsem si nevědomky sednul. Jediný rozdíl, který jsem zaznamenal oproti standardním vagonům, byl potah na opěrátku pro hlavu, nic víc. A ještě se mi povedlo předložit průvodčímu lístek z Domažlic do Plzně, místo z Prahy do Plzně, ještěže mu nedošlo, že do Prahy jsem se dostal na černo.

Do Plzně jsem dorazil 1:20, projel jsem na longu noční Plzní a šel spát.

Jedno mi bylo jistý, že zítra do práce za včas nepudu, 3 hodiny spánku jsou totiž celkem málo.

,,K,,

PS: Přišel jsem o 2 hodiny déle.