Sicco179 Muž, 34 let / Postřekov

V první řadě by bylo asi vhodný vysvětlit, co nebo kdo je Kočka. Vezmu to ze široka. Člověk si vždycky vybere někoho nebo něco co má rád, v čem se vidí a na co nedá dopustit. Já sem si tak nák postupem času vybral kočky. Prostě mám rád kočky. Babička by teď pronesla větu typu „ Ale ty dvounohý co?“. Ty taky babi a dost, ale i ty čtyřnohý. Kočky jsou prostě svoje. Někdo by řekl, že to jsou vypočítavý mrchy a přilezou jen, když chtěj nažrat ale podle mě jen ví co chtěj a ví jak to dostat to je známka inteligence, ne? O tomhle se dá přít pořád, lidi co kočky neradi na to nikdy nepřistoupí a stejně tak lidi co je rádi mají zase nikdy nepřiznají, že se v tomhle mílí. Pravda bude někde uprostřed.

Takže mám rád kočky.

Nu a jeden příslušník tohoto druhu od nás asi před 2 měsíci dezertoval. Neznámo kam. Byl to pan Kočka. Aby bylo jasný proč „pan“ byl to totiž kocour ale jmenoval se Kočka, stejně jako naše želva nádherná se jmenuje Želva. Teď si říkáte, že naše rodina asi není, co se týče jmen moc kreativní. Popravdě to mám na svědomí výhradně já, jinak sestra s mámou všechno pojmenují (pes je Samuel, papoušek byl Antonín neboli Tonda, kůň je Natron, atd.). Já na rozdíl od nich potřebuju, aby bylo jméno vtipný a výstižný. Příklad, potkan se jmenoval Tříska. Tříska to prostě ke kryse (ano vím, že potkan a krysa není to samé, ale jsou to blízcí příbuzní) jde, každý si to spojí s Želvami Ninja a vybaví si mistra Třísku. Teď vás asi napadne, proč se teda želva jmenuje Želva a ne třeba Rafaelo. Jednoduchý mít ty želvy čtyři tak se tak jmenují ale vlastnit jen ¼ gangu je k hovnu. Takže mi přijde vtipnější prostě Želva.

Nu a tak pan Kočka se někam zatoulal a já už sem se s ním v duchu rozloučil, protože každý známe, jak to s kočkami chodí.  Někde je najdete nebo vám je někdo nabídne, dáte jim domov, máte je rádi, oni vás taky (nebo to aspoň úspěšně hrají), dáte jim najíst, napít a oni se jednoho dne, prostě rozhodnou, že se nechtěj vázat a opustí vás a neřeknou vám ani „sbohem a šáteček“. Asi by lecjaký rozvedený 40cátník souhlasil, že kočky dvojnohé a čtyřnohé mají hodně společného.
Nu ale občas se taky stane, že ve světě to není takoví, jak si vysnili a vrátí se zpátky.

Bolí mi záda, tak si hned po práci dávám vanu. Pohodička 0,5 l kafe a 2 cigára, k tomu film co víc si přát. Nejednou mě moje postarší Nokie začne světelnými signály upozorňovat, že přišla depeše.

Tak to bys neveril
 kdose nam prave
obejvil na
verande…vratil se
kocour a vypada
ze se nemel nekde
vubec spatne je
pekne
napasenej :D

Psala segra, obratem obdržela mou odpověď:

Hovno pan Kocka
je zpatky, tak ze
ho zdravim :-D

Toť  vše..

Kubismus

PS:
Ještě menší doplnění k panu Kočkovi.  Tenhle kocour byl vždycky speciální tím, že když se třeba i po měsíci nečekaně přijel domů, vždycky vyběhl před barák a přivítal se semnou . A pak když, sem šel na pivo do hospody, což je asi 500m od nás, tak mě vždycky doprovodil až k ní a pak šel domů a koukal jestli sem opravdu zalezl dovnitř. Samozřejmostí u něj taky bylo, že se mnou trávil noci venku, když sem neměl klíče od baráku a čekal, až mi někdo otevře. Jo byli to poetické chvilky v nočním tichu a samotě, u posledního piva se zapálenou cigaretou a vrnícím Kočkou u nohou. Sem rád, že je zpět.

Původně se to mělo jmenovat „těžký úděl umělce“ ale co já sem za umělce. Možná se občas tak cítí každý z Nás, já rozhodě. Možná je to jen mé vroucné přání, ale proč bych si vlastně takovou věc přál. Někdo to snáší dobře, mám to štěstí sem jedním z nich, sem s tím smířen, a někdo to nezvládá a pořád si stěžuje, což ale ve finále nic nezmění. O čem, že je řeč? O bolesti, zklamání, zradě, o jakési vnitřní prázdnotě, touze po něčem co člověk nemůže mít, prostě o negativních emocích, prostě o tom jaký je to být „Neštastný“.

Přijde mi, že pokaždé, když se cítím dlouhodobě šťastný, přijde něco, co mě ze samého vrcholu blaha shodí až na úplné dno, do všech těch sraček a lidského odpadu.  Zvyknul jsme si, naučil jsem se plavat, ba si to dokonce užívat. K psaní a  k chlastání je to přímo ideální bejt na dně, vždy si to užívám, bohužel se tak asi nedá žít dlouhodobě a tak se zase člověk pokusí se z toho dostat a zase být chvíli šťastný.  

„Zas po nějaké době si dovolím být šťastný,
že to dlouho nevydrží, už teď mi je jasný.
Nedá se nic dělat, ale zkusit se to musí,
i když každý další pokus se mi tím víc hnusí.“

Nejvtipnější je na tom, že pokud sem „smutný“ nebo se mi prostě nedaří. Píše se mi dobře a texty mají, řekl bych větší uměleckou hodnotu. Když něco píšu a jsem spokojený většinou to stojí za hovno. Proto mám tendenci si sám dělat naschvály. A sám si to štěstí kazit. Jak ubohý.

Vidím to prostě jako v divadle nebo ve filmu. Komedie i třeba dobrá, vždycky bude mít menší uměleckou hodnotu než Drama. Co na tom, že u komedie se nasmějete a pobavíte. Život je Drama.

Naštěstí ve všem vidím jistý smysl. Jak by člověk mohl být šťastný, kdyby neznal smutek. Ano mohl by být šťastný, ale věděl by o tom vůbec? Bylo by to vůbec ještě štěstí, být neustále šťastný? Těžko.

V sračkách se musíme topit hlavně proto,aby při těch několika málo možnostech kdy se nad ně, při zapojení všech sil,  dostaneme a máme možnost se nadechnout, jsme dýchali plnými doušky.

Kubismus

ale dnes sem to změnil.

Kubismus