Sicco179 Muž, 35 let / Postřekov

Když jsem tenhle víkend přijel do Vsi, kromě otecka ležícího na gauči u TV, doma nikdo nebyl. Chtěl jsem se ho zeptat, kde je máma, ale bylo mi jasný, co by mi odpověděl, takže jsem se raději s ptaním ani neobtěžoval.

O Češích se říká, že mají, jak to říct kulantně, svérázný humor. Na všechny to jistě neplatí, ale na mého otce ano. Bohužel, nebo spíš možná bohu dík, se podobný typ humoru vyvinul i u mne.

Tati, kde je máma?
Šlápla na minu!

Jako malý, neptejte se mi přesně jak malý, protože přesný letopočty si opravdu nepomatuji, jsme se vždycky táty, když máma nebyla doma, ptali „Kde je máma?“. Popravdě jsme se ho ptali možná až moc, takže se ani nedivím jeho univerzální odpovědi, kterou na tuto otázku používal.

Ta odpověď sama o sobě vlastně asi ani vtipná nebyla, když se nad tím člověk zamyslí, vždycky na tom byli spíš vtipný naše reakce a způsob jakým to táta říkal. Vždycky to totiž přednes takovým Chodským zpěvným hlasem s nádechem akutního záchvatu šílenství. My jsme se zas na druhou stranu většinou začali vztekat, urazili jsme se nebo jsme možná i v některých případech začali brečet. Táta vlastně vymyslel ideální způsob jak se nás zbavit a ještě se u toho dobře pobavit.

Mámi jsme se asi na tátu tak často neptali, protože ona si žádnou vtipnou odpověď nevymyslela. Něčeho ve smyslu „Oběsil se na půdě“ nebo „Spadnul do studny“ jsme se  od ní nedočkali.
Jako malý jsme prostě na mámu byli fixovaný, o tom není sporu.
Přece jenom, ona si z nás srandu nedělala.
No, i když…

,,K,,

Reflexe:
Vtipný je, že se mi ta odpověď "Šlápla na minu" v hlavě obejvuje úplně automaticky, když mě jen napadne spojení "Kde je máma?".

Jestli někdy budu mít děti, tak první nad čím budu přemýšlet, nebude jméno ale odpověď na otázku „Kde je máma?“.

Utekla se sousedem.

To možná radši ne, ještě by se to pak stalo.

Jedna věc je o věcech psát, respektive mluvit, druhá potom je skutečně udělat. Protože, ne slova ale činy dělají muže mužem a možná i ženu ženou!
Kdyby to bylo naopak, byl bych dnes již vládcem zeměkoule.
A to zatraceně mužným vládcem zeměkoule.
ŘEKNI, ŽE JSEM PÁN VŠECH LIDÍ! JSI PÁN VŠECH LIDÍ I ZVÍŘAT!

Vše kolem nás, včetně nás samotných je v neustálém pohybu. Od nejmenších částeček po celou naší planetu, co víc po celý vesmír, všechno se neustále někam posouvá a mění svojí polohu. A přesto má člověk občas pocit, že se nikam nepohnul, že stagnuje, že stojí na jednom místě už příliš dlouho.

Bohužel můj problém je, že často uvažuji nahlas, takže řada mích nápadů jde do světa a já na ně pak třeba i zapomenu, takže se mi občas stane, že se mi člověk zeptá, jestli už dělám „to“ či „ono“ a já přitom už vůbec nevím, že jsem to dělat chtěl. Další věc je, že i plány se mění a někdy prostě po zvážený všech okolností, důsledků a následků člověk zjistí, že bude lepší daný plán odložit či zrušit.

Pak má člověk minimálně dvě možnosti, buď se s tímto stavem smířit a naučit se s ním žít nebo s tím něco udělat. Samozřejmě všichni se rozhodnou s tím něco dělat, zdá se to jako logická volba. Nelíbí se ti něco, tak to změn. Horší je, že člověku občas chybí motivace, nějaký impuls co by ho popohnal a ukázal mu směr.

Při odjezdu Pavla jsem si stanovil několik věcí, co bych v době pauzy chtěl udělat. Nebyli to žádný velký životní změny, ale bylo to pár věcí, který i tak člověku dopřejí pocit, že se někam posouvá. Takže pěkně po pořádku. Na angličtinu jsem začal chodit a chodím stále. Na kytaru jsem sice chodit nezačal, ale naučil jsem se doma alespoň pár akordů, takže splněno aspoň částečně. Zbroják jsem si ještě neudělal, a z důvodů mé malé finanční krize asi ještě chvilku neudělám, ale i když to není aktuální, pořád to mám v plánu. Ženu jsem si sice nenašel, ale aspoň za částečně splněný bych tento těžký úkol určitě považovat mohl.

Mám štěstí, tenhle rok už motivaci mám. Když nedávno odešla z bytu poslední spolubydlící, rozhodl jsem se, že to v našem „doupěti“ definitivně zabalím. Prvně jsem si řekl, že to zabalím v Únoru. Následně jsem to přesunul na Červen. A už jsem se zas dostával do toho pomyslného kola pohodlí a lenosti, které se tak špatně opouštění. Naštěstí přišel spolubydlící s tím, že by v dubnu rád jel do Holandska a jestli by nám nevadilo, kdyby tedy z bytu odešel. Nevadilo, dokonce jsme se na tom shodli všichni tři, že odejdeme, takže naše „doupě“ po dlouhý době opravdu končí. Pro mě nezapomenutelný 3 roky a něco.

Ale samozřejmě jsem nedělal jen to, co jsem psal, snažil jsem se zlepšit v daleko více věcech. Tak třeba jsme konečně trochu šláp do longbordu a naučil se alespoň základní slajdy. Víc jsem začal i pracovat na svým takovým malým snu, že bych si mohl vydělávat/přivydělávat psaním a sehnal jsem si u známýho celkem velkou zakázku. Promluvil jsem si s většinou svých bejvalých přítelkyň/nocležnic/neopětovaných lásek/kamarádek s výhodami o tom co, proč a jak bylo a jak to je. A vyřešil si tak snad velkou část svýho osobního života, i když jsem se vlastně nedozvěděl nic nového ale občas, prostě člověk potřebuje vědět, že jeho pocity k dané situaci korespondují s tím druhým a jsou správné.

A když už se chystá jedna velká změna, proč svůj pohodlný život nerozštípat úplně do základů, že? Když už nebudu bydlet, tak vlastně nebudu muset ani pracovat. Chtěl jsem tady ve Škodovce být dva roky a letos to bude rok čtvrtý. Po dvou letech jsem neodešel, protože mi slíbili na přes rok přidat a taky tu mám pohodlný místečko, které by mi leckdo záviděl.  Nepřidali, ale slíbili, že to udělají letos. Nevím, ale nějak jim nevěřím, stejně ale počkám a uvidím na kolik si mě cenní. Nicméně ať dají hodně nebo málo jedna věc je jistá, já jim dám výpověď.
STEREOTYP TOTIŽ MŮŽE ZABÍJET!!!

Snažím se na sobě pracovat, nepropadat skepsi, občas si víc věřit, občas si věřit zas o něco míň, naučit se říkat NE, nebýt náladový, neodkládat věci, být spolehlivý, být upřímný, být víc aktivní, víc jíst, víc pracovat atd. Vždycky mi ale přijde, že když už na jedný věci zamakám nebo se nějakou novou věc naučím, některou s tich starších tím zase vytěsním, takže musím pak zas pracovat na ní a je to takovej nekonečnej cyklus. Opravdu to tak asi bude, že člověk se zkrátka učí celý život. Bohužel některý věci víckrát.

A jelikož vlastní rodinu ještě nemám. Nebudu mít práci ani byt, tak jsem ideální člověk na pozici bezdomovce. Nebo můžu cestovat. Budu cestovat. I když sám sebe rád považuji za vlka samotáře, platí to ve skutečnosti jenom v doupěti, jakmile se musí jít na lov, potřebuji smečku. Aneb jelikož chci dělat něco, co jsem ještě nedělal, jsem rád, že v tom nebudu sám. Jelikož mi to prostě nedá, tak Vám řeknu i jaký je plán. Z Francie pěšky do Španělska projít tak zvanou Sv. Jakubskou cestu. Je to jedna ze tří cest, co by za svůj život měl ujít každý křesťan, takže u mě nebude ani vadit, když se po cestě ztratím a dojdu úplně jinam. Nu a s kým jiným vyrazit na takovou cestu než s Jakubem, kterého spíš budete znát jako Hipíka.

Ale jak říkám, nikdy člověk stoprocentně neví, co přijde, proto je možná lepší nad ničím příliš neuvažovat dopředu a zas tolik neplánovat ale zase je krásný mít nákej plán, za něčím jít. Žít bez snů a plánů je sice možná snazší ale občas dosti ubíjející, přece jenom když se nemá člověk na co těšit a proč vstát ráno z postele asi to není to pravý ořechový.

Doufám, že to nevyznívá tak, že si myslím, že „za kopcem je tráva zelenější“ nebo že bych si snad nevážil toho, že mám možnost si žít relativně klidný život. Jde spíš o to, že za ten kopec se prostě jako zvídavý člověk chci podívat a klidný život si užiji teprve, až na něj budu připraven. A možná je to všechno jenom o hledání svého místa v životě. Myslím si, že tenhle rok mi hodně ukáže, čeho všeho jsem schopný, a jak chci jít životem dál.

„K„                                                                                             

Reflexe:  Nemusí vyjít nic, může vyjít všechno. Taky to může vyjít až za pár let. Trpělivost je ctnost, kterou sice neoplývám, ale určitě se jí pokusím získat, doufám, že to jde formou „bobříků“. Proto mi to nemějte za zlý, já si to taky za zlý mít nebudu, když to nevyjde, ale spíš budu rád, že jsem to alespoň zkusil. Ale samozřejmě je mi jasný, že spousta lidí, spousta plánů. Někdo domov s rodinou. Někdo pod most za spodinou.

Přemýšlel jsem nad tím, že bych Vám převyprávěl uplynulých 14 dní, ale jelikož byste se dozvěděli jen to, že jsem pil, dostal jsem několikrát botou do obličeje, rozdrtil si pěst o sloup, nechal si dodělat kérku, pil, uspořádal koncert a k tomu všemu jsem ještě víc pil, rozhodl jsem se, že to je zbytečný, protože jste jistě svátky trávili podobně.

Navíc tou botou jsem dostal nakopáno od buchty a moje ego to ještě musí strávit. Nutno podotknout, že to nebyl úplně férový boj, protože já jsem v tý době už na zemi ležel a do ležícího člověka se přece nekope! Přemýšlel jsem následně, zda by bylo správný jí to vrátit, naštěstí ve stavu, ve kterým jsem se nalézal tu noc, se mi to nezdálo jako dobrej nápad a tak jsem si trochu bouchnul do sloupu.
No trochu, trochu víc. Ruku mám znetvořenou ještě teď, ale to už je má blbost.
Došel jsem ale k závěru, že v rámci rovnoprávnosti by si minimálně facku zasloužila. Což je sice hezký, ale asi bych stejně nebyl schopnej jí tu facku dát. Holky prostě nemlátím! A hlavně, možná by mě pak seřezala ještě víc.

Vánoční svátky anebo lépe řečeno celé tohle období volna kolem nového roku není jen každoroční příležitostí k tomu se přejíst a opít, ale především je to příležitost k návštěvám, kde se samozřejmě přejíte a opijete.

Rok od roku jím pořád míň a míň vánočního cukroví. Letos jsem se překonal, protože jsem si při tomhle psaní uvědomil, že jsem za vánoce do pusy nedal ani kousek.

Nu a tak jsem se i já, věčný narušitel klidu a míru, rozhodl, že jednu takovou návštěvu uskutečním. Společně s Pítým jsme se 23. vydali k Radimovi a Aničce.

Původně jsme chtěli jít pěšky, ale jelikož venku bylo hnusně a pivo ve Špillarce chutnalo dobře, radši jsme seděli tam a čekali, až se objeví někdo řízení schopný, což je v tomto období v Postřekově celkem problém, pokud tedy nechcete otravovat pořád svojí mámu abstinentku. Naštěstí nám štěstí přálo a po druhém pivu se náhodou stavila kamarádka i s autem.

Štěstí se má jít naproti, takže jsme se samozřejmě všude ptali a o té kamarádce věděli už dopředu, ale jí jsem se samozřejmě zeptal jako by mě to zrovna napadlo.

Radim a Anička mají dvě malé děti, kluka a holku. Když jsme přišli, děti už spali, teda spíš měli spát, ale malý Aničce se spát nechtělo, protože chtěla vidět stromeček, co zrovna tatínek zdobil a tak pořád běhala z dětského pokoje do obýváku. Nu, a jelikož jí velká Anička musela pořád ukládat, dostali jsme aspoň možnost okouknout, jak vyrostl Maxim. Pořád je to spíš Minim.

Řekli byste, že je rozdíl mezi vánočníma světýlkama na stromeček a mezi těmi určenýma na balkon? Ne? Tak to byste se šeredně spletli, protože rozdíl tam je a velkej. Zatím co světýlka určená na stromeček, dáte na stromeček a máte hotovo. Ty venkovní na ten stromeček bude dávat minimálně třikrát, protože když je tám rozhodíte, jak jste zvyklí, i z krásnýho stromečku uděláte svítící něco, co spíš než stromeček bude připomínat nějaké nepochopené moderní umění.

No a právě u zdobení vánočního stromečku jsme nakousli téma, které řeší anebo jednou možná bude řešit i řada z nás. Říct nebo neříct dětem, že žádný ježíšek není?

Co jsou to vlastně ty Vánoce? Je to „původně“ křesťanský svátek oslavující narození Ježíše Krista připadající na 24. prosince.  Už tady je chyba, protože nikdo neví, kdy se narodil a zda vůbec se narodil. 24. prosinec byl zvolen jen z toho důvodu, že kolem tohoto dnu je zimní slunovrat, který slavila většina přírodních náboženství již dávno před křesťanstvím, to byli tzv. pohani. Stejně jako byl převzat datum, tak byl přezvat i „vánoční“ stromeček, který kdysi už zdobili, samozřejmě ne světýlkama a koulema, staří Keltové. Jak datum, tak i stromek byli z největší pravděpodobností převzaty, aby usnadnili „pohanům“ přechod na katolickou víru.

Ta otázka dává smysl, proč, když rodiče jsou sami nevěřící, by měli dětem plést hlavu nějakým Ježíškem? Navíc děti se potom samozřejmě vyptávají, jak vypadá, kde bydlí a proč dělá to, co dělá, čímž je rodič donucen se zaplést do nekonečného kruhu lhaní a vymýšlení. Teď si samozřejmě většina z Vás řekne, že ale to kouzlo vánoc k dětství patří. Ale nejde si udělat hezkou večeři, obdarovat bližní a hlavně udělat dětem kouzelný a nezapomenutelný večer i bez toho?

Dnes už si většina lidí vánoce s Ježíšem ani tak moc nespojuje, ne že by nevěděli, že ten svátek se prakticky koná jen díky víře v něj, ale nehraje to u nich žádnou roli. Spíš než o čemkoliv jiném, jak už jsem psal, jsou současné vánoce pro většinu lidí o tom sejít se s blízkými, rozdat si dárky, dobře se najíst a napít.

Ptal jsem se na to pár lidí, většinou se shodli na tom, že dětem nechtějí lhát, ale zatím co jedni jsou ochotni udělat u vánoc ústupek, druhý nikoliv. Jaký je tedy ten správný postoj?

Mě přijde, že se vánoce jen za můj život, strašně zkomercionalizovali. Za každou cenu kupujeme dárky, i když na ně nemáme. Nevadí, půjčíme si.  Ale na co? Většinou na věci co vlastně nikdo nutně nepotřebuje. Každý vánoce se řeší, že jsou lidi ve stresu? Z nákupní horečky. Z připravování vánoc. Připravování přebytečně moc jídla, z kterého stejně půlka zbude a vyhodí se. O přejídání a řešení hubnutí po vánocích ani nemluvě.
Z vánoc se stala hnusná oslava naší konzumní společnosti.

Já bych k dětem byl upřímný ale samozřejmě, je to na každém z nás. Pravdou je, že i když mi rodiče v tomhle lhali, jako velkou zradu to nevnímám. Naopak zjištění, že i rodiče někdy lžou, může být pro dítě dobré. Možná ho to totiž naučí přemýšlet nad výroky autorit a nebrat je hned jako pravdivé, jako správné. Pokud se navíc jedná, dá se říct, o milosrdnou lež, tak proč ne. Stejně jako já, tak má každý možnost si vybrat v co a jestli vůbec v něco bude věřit. I když jsem byl v mládí k víře nucen a mohl jsem se tedy rozhodnout, až v dospělosti alespoň mi to poskytlo dostatek informací, proto abych se mohl rozhodnout nezaujatě. 
 

Já jsem si vždycky představoval Ježíška jako takovou malou zelenou levitující bodlinatou kouli s úsměvem, která za sebou nechává třpytivou čáru a do domů litá balkonovíma dveřma. Nevím proč, možná ve mně ježíšek evokoval představu ježka, zelenej byl asi proto, že na vánoce je to dost častá barva a balkonový dveře proto, že jinej vchod do našeho obýváku z venku není.

Ale ať už se rozhodneme pro jakýkoliv přístup, určitě bychom neměli děti rozmazlovat ale spíš je vést k šetrnosti. Možná jim také ukázat, že i doma vyrobené dárky nebo malé dárky od srdce mají větší cenu, protože přece nechceme vychovat generaci, která bude schopná jen toho, že se zadluží. Spokojení pak nebudou ani oni a vlastně ani my. Mě poslouchejte, já už vychoval něco dětí. Ale je jasný, že kolikrát se člověk může snažit, jak chce a stejně nebude po jeho, takže hlavně nemějte žádný očekávání.

Já jsem letos koupil pouze dva dárky, lépe řečeno koupil jsem materiál a kamarádka je pomalovala. Byli to plátěný nákupní tašky, tak doufám, že je holky budou používat. Originální a ještě možná ušetřím přírodě od pár kusů igelitových tašek na jedno, dvě použití.

S rodinou jsme se letos dohodli, že příští rok si nic kupovat nebudeme. Proč taky? Jsme dospělí a to co potřebujeme si každý koupí sám, takže koupit jako dárek něco co člověk potřebuje, je takřka nemožný a koupit něco jen tak aby se neřeklo je hloupost. Stejně jsem zvědavý, kdo to poruší.  

,,K,,

Reflexe: Popravdě jsem rád, že tohle ještě řešit nemusím, protože pohledů na to mám několik, ale tak uvidíme, nějak to dopadne, ještě se nestalo, že by to dopadlo nijak.