Sicco179 Muž, 35 let / Postřekov

Možná někdo z vás občas navštíví Lidovky.cz, já se tam občas kouknu a to hlavně na rubriku „Češi v cizině“. Jelikož, se na delší cestu do zahraničí teprve chystám a dosud mé pobyty mimo naši matyčku zemi byli spíše rekreačního charakteru, rozhodl jsem se, že odpovím na stejné otázky jako „Češi v cizině“ jen to uchopím spíš lokálně, prostě „Vesničan ve městě“.

Jakub Řezníček se do Plzně přestěhoval kvůli studiu a následně práci. Jak říká, Plzeň si zamiloval především kvůli lidem a dobrému pivu. „Ze začátku mi přišlo divný, že tu každý kouří marihuanu, ale pak jsem jí začal kouřit taky a už mi to vůbec divný nepřišlo“.

Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?

Na první dny si vzpomínám celkem dobře. Bylo to v mých sedmnácti, jelikož jsem byl přesvědčený, že je na čase opustit pohodlí domova a podívat se někam dál než do Domažlic, vybral jsem si v Plzni střední školu. Co mě překvapilo nejvíc, bylo asi to jak je Plzeň velká, ne že bych v ní nikdy předtím nebyl, ale člověk si toho nevšimne, když se veze v autě, horší je když se pak má někam dostat pěšky, jak je zvyklí. Druhý takový nepříjemný zjištění bylo, že naše škola a internát nejsou na svém místě. Tedy abyste tomu správně rozuměli, měli jsme sídlit hned vedle zdravotnický školy a místo toho jsme byli posláni na okrajovou část Plzně a to do Křimic, kde kromě zelí nic moc není.

S čím jste ve městě narazil? Je nějaký vesnický zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?

Hodně zvláštní bylo pro okolí, že jsem chodil pečlivě upravený. Byl jsem totiž zvyklí, že když se jede do města, je třeba si vzít sváteční šaty. Naštěstí jsem brzy zjistil, že i kdybych na sobě měl župan a na nohou gumovky, nikomu to nepřijde divný. Dál jsem se taky podivoval nad tím, že tu nikdo nejezdí v sobotu na dachlu pro mlíko do JZD. A že tu nemají JZD.

Chcete se na vesnici ještě někdy vrátit?

Momentálně to samozřejmě neplánuji. Často tam jezdím za rodinou a kamarády ale je ještě spousta měst, kde jsem nežil, takže vesnici plánuji až na stará kolena.
 

Existuje nějaké vesnické jídlo, které vám ve městě chybí? Uvařil jste přátelům ve městě nějaké vesnické jídlo? Jak jim chutnalo?

Jistě by se toho našlo mnoho, například tátovo česnečka nebo svíčková od mámi, na takové pochoutky si opravdu musím počkat domů, protože i když existuje pár restaurací, které tyhle jídla vaří, těm pravým domácím nesahají ani po kotník. Taky tu moc nechápou, že se u nás na masopustě vždycky pojídali kočky a psy. Pro přátele jsem nevařil, většinou vaříme něco společně, takže nic typicky Postřekovskýho, ale jednou jsem udělal pro kamarádku výbornou pizzu podle sousedky receptu, bohužel jsem na ní zapomněl a nechal jí stát u dveří, takže neměla šanci ochutnat. Za sebe říkám, že byla dobrá. Ta pizza.

Máte děti? Učíte je česky?

Děti nemám anebo o nich alespoň nevím. Ale česky je učit budu, protože žádný jiný jazyk neovládám natolik, abych jej někoho učil.

Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z vesnice?

Nu většina lidí si řekne, že jsem buran. Když jim pak povídám, že jsem z Chodska, většinou si pak ještě myslí, že jsem buran notorik. Často také lidi mluví o Domažlicích, někteří v nich dokonce byli, někteří i pili. Stala se mi jednou taková vtipná příhoda, myslel jsem si, že jsem potkal v jednom baru rodačku z Chodska, připadalo mi, že má náš přízvuk. Tak jí povídám „Slečno vy jste z Chodska?“ a ona se na mě obořila „Co si to dovoluješ, komu tady říkáš, že je socka?“. Od té doby mi pár známých říká „socka z Chodska“ ale nemyslím si, že by to mysleli špatně.

Sledujete tamní politiku? Liší se politická kultura od té vaší?

Ano politiku tu sleduji, ale nijak zvlášť ji neřeším, protože tu nemám možnost volit. Politická kultura se hodně liší. Jako největší rozdíl vnímám ten, že tu nechodím se starostou na pivo jako u nás na Vsi.

,,K,,

Reflexe: Dneska trochu volněji.

Minulí týden jsem rozdělil článek na dva a včera jsem sem chtěl dát druhou půlku, pak jsem si to po sobě ale přečetl a vlastně už se mi to nelíbilo, nebylo to dost vystižný. Takže jsme to zkusil znova a jinak, takže pokud to nebude tak úplně navazovat, nedivte se!

-OFF-

O nedělích a mému špatnému vztahu k nim už jsem Vám jistě říkal.  Aspoň jednou jsem o tom snad psal. Jedna z možností jak nepodlehnout nedělní depresivně-nudný náladě je vyrazit mezi přátele. Pak jistě necestovat nikam sám. Nevzpomínat na párty předešlých dnů. Už vůbec nevzpomínat na předešlé lásky. A pokud možno si nepouštět depresivní hudbu a filmy. Co se týče skládání depresivní hudby, to sice nemůžu na dobrou náladu úplně doporučit ale je pravda, že v neděli to jde tak nějak samo. Málem bych zapomněl na alkohol či jiné stimulanty ty v malém množství jistě neuškodí, zvlášť v kombinaci s přáteli.

Často se tímhle řídím a stejně tak často mí neděle dopadají daleko hůř, než když bych ležel doma v depresi. Občas totiž ležím úplně jinde pod stolem, na schodech, v popelnici, na silnici. V nemocnici tedy ještě naštěstí ne. Vlastně jednou jsem v neděli v nemocnici skončil, ale to bylo z dehydratace.

Jelikož jsem se po sobotním vystoupení s DeKLem probudil ve velmi dobrý náladě. Přesněji tedy s pocitem dobře odvedený práce. Rozhodl jsem se, že nenechám Neděli, aby mi kazila den a vydal jsem se hledat zábavu do Špi, za trochou alkoholu a snad i nějakým známým.

Problém ovšem nastává, tehdy pokud máte na neděli nějaký program neodkladného charakteru. Kolikrát se takovým problémem stane i obyčejná cesta do Plzně, protože se samozřejmě člověku nechce s teplé náruče hospody od prsu plného alkoholu.

Do hospody jsem se vydal opravdu brzo a to dokonce i na mě. Mohlo být tak 10 hodin dopoledne, ve většině normálních vesnic ba i měst v tuhle dobu žádné hospody neotvírají, ale jelikož zde nemluvím jen tak o nějaké vesnici ale o Postřekovu, je jasný, že tady je to normální. Přece jenom co si budeme povídat alkoholiků, tam máme dost. Nebo je nás tam dost?

Tuhle neděli kromě odjezdu do Plzně byl ještě jeden plán. Měli jsme nafotit se segrou pár fotek na přípravu vánočního dárku. Samozřejmě jsem z hospody nepřišel v 11náct jak jsem slíbil ale ve 12náct, takže to ségra zrušila, že to necháme na příští týden. To neměla dělat. Na druhou stranu to nemohla ani čekat. I když vlastně mohla, přece už mě chvilku zná.

A na neděli připadá ještě jedna taková kratochvíle, tedy pokud jsem na Chodsku. Už se tak nějak pomalu stalo naším malým zvykem, že v neděli přijede Ráďa Punkáč a Ludmila. Uděláme vždycky takový malý dostaveníčko ve Špi. Lída nepije. Já s Punkáčem si dáme do nosu. Většinou ve znamení bouchaný tequilly.

*Bouchaná tequilla – též zvaná Bouchačka má účinky především positivní. Mezi ně například patří přiliv energie, zvýšení dobré nálady a chuti se bavit, která někdy hraničí až s vymýšlením kokotin. Pak má ovšem i ryze negativní účinek, kterým je náhlí komatózní stav, který nastává tehdy, když to, jak se říká lidově, „přestřelíte“. Pak je tu jeden efekt, který je tak trochu neutrální, protože funguje v každé společnosti jinak. Někde může rozjet zábavu, jinde přitáhnout jen nežádoucí pohledy kolem sedících. Ano, samozřejmě je řeč o tom, že se s tímto panákem musí párkrát rychle za sebou praštit o stůl, což navíc někdy vede k úniku tekutiny. V 99% se jedná o únik obsahu skleničky, tedy alkoholu.

Tentokrát se k nám ještě přidala Jana, s ní jsem si rovnou dohodl odvoz do Plzně, takže jsem ten večer už počítal jen s pokračováním v podobě návštěvy PPP neboli Pink Panther Pubu.

„Nikdy si děti nic neplánujte. Nikdy si kurva nic neplánujte“ to sice můj děda nikdy neřekl, ale měl.

Mé další vzpomínky na dění po opuštění Špi jsou značně zkreslené alkoholem a hlavně jsem si je musel v následujících dnech po střípkách složit pěkně dohromady, abych zjistil, co se mi tedy stalo, respektive co jsem dělal.

Jedno z prvních zjištění, který mě možná už ten večer mělo varovat, že se nemám pouštět do žádných větších akcí, bylo například to, že když jsem opouštěl Špillarku v lokále jsem se rozsekal na longboardu. Jak je možný, že jsem si už v tý době neřekl, že bych na něj už, aspoň pro tento večer, neměl lézt, je mi záhadou. Vlastně ne, byl jsem opilej. Pud sebezáchovy se v tomto mém stavu pohybuje, na stupnici od 1 do 10, kdy 10 znamená maximálně opatrný a 0 znamená něco jako „imbecil co stojí na kolejích a mává přijíždějícímu vlaku“, někde mezi 0 a -1.

(pozn. autora: Následující text bude rozlišen tak, že vše co bude psáno tučně si skutečně pomatuji, zbytek je složen pomocí dedukce a rozhovoru s očitými svědky tohoto večera.)

Když opominu, zastávku doma a cestu do Plzně, kterou si pomatuji tak půl na půl. Následoval přibližně tento běh událostí.
Po příjezdu do Plzně jsem byl vyhozen zhruba 600 metrů od mého bytu a 500 metrů od PPP. Jelikož jsem byl ve stavu „V oknech se svítí, ale nikdo není doma“ tak jsem z auta spíš vylezl, než vystoupil. Následně jsem si to samozřejmě namířil rovnou do Panthera. Cesta k Pantheru i k mému bytu vede od Jany stejným směrem a dělí se až zhruba po 300 metrech chodníku, který nejenom, že je tvořený kostkami, což je asi ten nejhorší povrch pro jízdu na longbordu, když opominu polní cestu, ale ještě ke všemu je přibližně v půlce křížen silnicí, takže člověk musí sjet jeden obrubník a najed na druhý.

Asi jste si všimli, že do teď jsem nepoužil moc toho tučného písma, není to chyba jen si to prostě, nepomatuji. Jelikož jsem od Jany odjížděl sám, nikdo mě neviděl. Takže tento úsek je čirá dedukce, ale jelikož znám své postupy při pohybu po městě, je to nejpravděpodobnější verze.

Před příjezdem do silnice jsem si samozřejmě zpomalil, ale jelikož jsem viděl, že nic nejede, nebylo třeba zastavovat úplně, takže jsem si trochu přišlápnul, abych vyjel obrubník na druhé straně silnice, bohužel jsem podcenil jeho výšku a tak jsem hodil takzvaného supermana, což mělo následek, že jsem si sedřel kolena, ruce dokonce i přes chrániče a co bylo asi nejvíc vidět, hlavně jsem tam na těch kostkách nechal asi 2/5tiny obočí, které se ještě kromě depilace, trochu rozseklo a krvácelo.

Tady už důvodem toho, že si to nepomatuji rozhodně nebyl alkohol, nýbrž rána do hlavy. Přece jenom už jsem párkrát připitý spadnul a vždycky mě to probudilo.

Jelikož doma nemám už v lékárničce nic na oštření, rozhodl jsem se, že se půjdu ukázat do Panthera, kde možná i líp odhadnou co mi je. Když jsem tam došel, pozdravil jsem Páju a ten se mě samozřejmě hned rozhodl ošetřit, řekl jsem mu, že nevím, co jsem dělal a následně jsem mu poděkoval a odešel domů se s toho vyspat. Doma jsem si pustil film a usnul.

S toho večera si toho opravdu moc nepomatuji. Ale hlavně, že jsem se vyfotil a dal to na FB.

Když jsem se asi kolem 22:00 vzpamatoval, slyšel jsem, že jsou vedle spolubydlící, takže jsem si jim běžel pochlubit, protože mi bylo jasný, že vypadám strašně. Nu a pak jsme to šel zase rychle zaspat.

Druhý den jsem vstával na poslední chvíli, takže jsem do práce jel na longbordu. Bolela mě hlava a bylo mi na zvracení. Prostě PÁRTY HÁRD.

,,K,,

Reflexe: Je spousta věcí, který bych měl dělat a nedělám, třeba jako nosit helmu, neopíjet se, chodit za v času do práce ale to by pak nebyla žádná sranda. Taky bych měl asi brát otřes mozku vážně. 

___________________________________________________________________

* Výňatek s Kubovo naučného slovníku, přesněji s kapitoly ,,K,, a Alkohol.

Jak kdysi prohlásil Mark Twain „Zvěsti o mé smrti byli značně přehnané“.

Možná už jste byli přesvědčení, že jsem přestal psát. Možná už jste se s tím dokonce smířili a naučili se s tím žít. Smůla, stále tu jsem.

Pořád přemýšlím, jestli tempo jeden článek za týden, je málo nebo moc. Na jednu stranu mám dost nápadů o čem psát, na druhou stranu se bojím, abych pak ty náměty zbytečně nevyplýtval v narychlo napsaných textech.

Ale vraťme se na začátek, tedy spíš na konec.  Důvod, proč minulí článek odpadl, byl ten, že jsem upadl.  Upadl jsem s takovou razancí, že jsem si přivodil otřes mozku.

 Zjistil jsem, že když jsem doma, moc toho nenapíšu. I když mám večer spoustu nápadů a samozřejmě si na následující den naplánuji program plný psaní, většinou se to zvrhne v program plný spaní. Pak mi ovšem úplně docházíí, proč kamarádky otec napsal svou sbírku básní na vrátnici.

-PÁRTY HÁRD-

Na poslední víkend v Listopadu jsem se už nějaký ten pátek těšil, protože jsem si měl po dlouhé době zase užít trochu podia. Kluci z Naked Pants se rozhodli udělat punkovej večírek ve Mlejně a kromě Velkých očí se rozhodli, že dají prostor i našemu emo-punk-folk ansáblu, známému jako  DeKL. Mají odvahu! Nebo nemají rozum? Ať tak nebo tak rozhodli jsme se naše vystoupení rozjet, jako by to udělal asi každý zodpovědný muzikant, ve velkém stylu.

Doma se člověk totiž snadno nechá od činnosti, co má naplánovanou snadno odvést naprostýma blbostma. Televize, jídlo, nedočtená knížka, jídlo, záchod a i když se mi to samotnýmu zdá až absurdní, dokonce uklízení, se kolikrát opravdu zdá lepší nápad, než se něčemu naplno věnovat a zaměstnávat mozek.
V práci to je jiný, protože tam má být hlavní vykonávaná činnost, především ta práce samotná, takže psaní se stává tou zábavnou činností, u který si člověk odpočine.

Jelikož se považujeme za jedny z mála zastánců opravdu špatný hudby a tvořit špatnou hudbu se stalo naším posláním, rozhodli jsme se, že špatnou hudbu to chce i špatně podat, proto byl náš plán se u hraní pořádně opít. Lipeli tomu ovšem nasadil korunu a na tento plánovaný koncert se rozhodl nepřijet vůbec, což by se mi ani neobtěžoval říct, kdybych mu náhodou nezavolal, jak se hodlá na akci dopravit, takže jsem se 4 hodiny před koncertem dozvěděl, že na to budeme zas jen dva.

S tou špatnou hudbou mě to napadlo asi týdne před koncertem, protože jsme samozřejmě neměli vůbec nazkoušeno a bylo nám jasný, že to bude průser. Naštěstí, minimálně já s Danem, jsme zvyklí si ze sebe dělat srandu, takže proč se jen tak z nudy neztrapnit před lidma. A navíc „Na světě je tolik dobrý muziky, že by to mohlo narušit Vesmírný řád a proto je tady DeKL aby vše uvedl do rovnováhy“. „Neserte vesmír nebo Vám nakope prdel“ to říkal už můj děd. Dobře, lžu, ale bylo by to tvrdý, takže to budu říkat vnoučatům jednou já.

Na akci jsme se měli dostavit na 18ctou hodinu. Jelikož jsem musel jít v sobotu ještě do práce, abych vůbec měl dostatek volna na VVce, musel jsem si taky samozřejmě dát po práci šlofíka.  Ukázala se to jako velmi špatný nápad, hlavně protože mě probudil telefon asi 18:10 s tím, že mi volali kluci z NP jestli si můžou dát věci do zkušebny. Po odpoledním spánku bývám často dezorientovaný a nabručený alespoň v případě, že se neprobudím samovolně, naštěstí než jsem je stihl poslat do hajzlu, vybila se mi baterka. Někdy i selhání technika může pomoci udržovat dobré vztahy mezi lidmi.

Krátká historie DeKLu:
Na počátku byl projekt DK, tedy “D“ a „K„, tedy já a Dan.
Pak se připojil ještě -L-, tedy Lipeli.
-První koncert byl na narozeninové oslavě našich společných kamarádek Vačice a Máňi. Cca. po půl minutě byl přerušen, protože -L- se zbláznil (někdy Vám ukážu video) a tak dále pokračovalo už jen DK.
-Druhý koncert byl ve Mlejně na punkovým večírku.  -L- se zbláznil, asi už předem, takže hrálo zase jen duo DK. Jako úspěšný se tento večer považuje především proto, že zvukař prohlásil, že zvučit takovouhle kapelu je pod jeho úroveň a skončil. Ano opravdu o nás prohlásil, že jsme kapela.

Abych to zkrátil. Po informování lidí, kterým jsem slíbil, že budu na místě včas, jsem se vydal do Domažlic vlakem. Po cestě jsem si dal pár piv. Byli opravdu jen dvě. A na vlakovém nádraží mě vyzvedl Dan, který, jakožto spolehlivý člověk, byl na místě v čas.

Ve Mlejně už to šlo ráz na ráz. Objednal jsem si pivko, zaskoušeli jsme a byl čas začít. Objednal jsem si tedy ještě jedno pivo a dvojitou Tulamorku a šli jsme na to. Jaký to byl výkon, opravdu nemůžu soudit, protože se nechci urážet ani chválit, prostě jsme to nějak odehráli. Videa má pro případné narušené jedince, kteří by je rádi viděli, u sebe Dan.  Jelikož Dan nepil, dostal jsem při hraní ještě další dvojitou Tulamorku, dopil pivo a byl konec. Za whisky ještě jednou dlužím dík Ráďovi, ten ví jak na mě.

Další pokračování mám zahalené alkoholem. Rád bych napsal, jak jsem si v klidu pokecal s přáteli, dal si ještě nějaký drink a za v času jsem šel domů, ale podle dostupných vzpomínek a informací od ostatních to bylo jinak.

Další drink jsem si samozřejmě dal, ale nebyl určitě jen jeden. S kámošema jsem pokecal, ale nevím o čem. Pogoval jsem, padal jsem a dokonce jsem dělal hvězdy. Prý jsem taky několikrát narazil hlavou do odposlechu. Nacházel jsem se v jednom pěkným stavu, který jsem pracovně nazval „Vůbec nevím, co dělám, ale ráno se probouzím s pocitem dobře vykonané práce“. Během večera jsem se samozřejmě ještě cpal za mikrofon a kazil produkci i ostatním. Načež jsem následně dle fotek usnul pod podiem a probudil jsem se ve zkušebně. Teleportace. Pak si vybavuji, že mě budí Tonda a chce mě vzít domů. Pak si objednávám pivo ve Špíně a pak hledám klíče před domem. A to je s toho večera vše.

Proč ty dobrý párty končí takhle rychle?

,,K,,

Dodatek: Napsal jsem dnes strašně dlouhou věc a protože za chvilku v práci končím a nechtěl jsem Vás nechat zase čekat, rozhodl jsem se jí rozdělit na víc částí. -PÁRTY HÁRD- je první z nich a v pondělí čekejte pokračování. Dozvíte se mimo jíné co se mi "přesně" stalo!

Jinak děkuji, že jsem chodíte a že to snad i čtete!