Sicco179 Muž, 35 let / Postřekov

Každej asi někdy slyšel frázi „Nedělej s komára velblouda“ ale víte, že to občas může být celkem sranda s  „komára“ toho „velblouda“ udělat?

Dík Hipíkovo sexuálním aktivitám jsme se jednou takhle dostali do pořadu Reprák, který běží na Plzeňský 1 a samozřejmě na webu.

Na tenhle „slavnej“ díl se můžete podívat zde: https://www.youtube.com/watch?v=9o3hzukY6Bg

A přestože naše role v tomto pořadu nebyla velká, rozhodli jsme, že s toho vytěžíme maximum.

Říká se „Není malých rolí, jen malých herců“. Hovno. Zkuste si předvést svoje herecké nadání, když vám zabírají jenom nohy a longa nebo, když vůbec nevíte, že vás točí a vy, unavený po celodenním výletě, bez chlastu ale řádně zhulenej, sledujete show plnou lásky a míru, a myslíte přitom jenom na to, že by ste si (slovy Irvina Welshe) dali jednu super jízdu na kočce u baru. To prostě není možný se plně umělecky vyjádřit a ukázat tak světu svůj talent. V mém případě to dokonce vypadá, že tam prostě jen stojím s kulichem na hlavě a vůbec nevím co se děje, samozřejmě krom tý části s mýma nohama a longem.

Rozhodli jsme se proto uspořádat autogramiádu herců, tedy mě a Hipíka, a to samozřejmě ve velkém stylu. Takže první, nejdůležitější a zároveň poslední věc, kterou bylo třeba udělat, kromě toho se dostavit ve správný čas na správné místo bylo vytvořit pozvánku. Vytvořit něco v duchu „Jelikož jsme měli možnost si zahrát v jednom slavném pořadu, rozhodli jsme se Vás tímto pozvat na jeho premieru a zároveň naší autogramiádu…“ samozřejmě nebyl problém. A i když si ani jeden z nás nebyl příliš jistý, jak to na takovýhle akcích chodí, přišlo nám samozřejmé, že každá správná akce má svůj časový harmonogram.  Ten náš vypadal přibližně takhle:
17:30 – Premiéra pořadu
18:00 – Přednáška na téma „Jak se dostat do TV“
19:00 – Autogramiáda obou herců
20:00 – After párty

Asi největším vtipem na týhle akci bylo, že samotná akce měla být jen zástěrkou pro jiný vtip, ke kterému bylo třeba dostat několik lidí na jedno místo. Jelikož se nám bohužel, v důsledku nedostupnosti jistých materiálů (Ne, nemám na mysli drogy) nepodařilo tento vtip provést, jeho celé znění a konkrétní osoby, kterých se týká, vám dnes nemůžu prozradit.

Nu a pak už tu byl onen večer. Jelikož jsme se celou dobu snažili sehnat věci na náš plánovaný vtip, nebyl bohužel čas dotáhnout naší „autogramiádu“ do extrému, jak nás napadlo těšně před začátkem akce. Asi by to byla o něco větší sranda, kdybych opravdu měl připravenou přednášku na několika listech a na samotnou autogramiádu připravený kopie našich fotek k podpisům. Nicméně vybavil jsem se alespoň lihovým fixem, aby naši fanoušci nebyli zklamáni.

Nikdy mě nepřestane bavit, pozorovat jaký na mě má účinek „sláva“ nebo chcete-li zájem ostatních. Vždycky jsem se považoval spíš za introverta, ale postupem času jsem si vytvořil zdravý návyk k tomu být středem pozornosti, dokonce mám pocit, že to někdy i cíleně vyhledávám.

Přestože jsme pozvali asi 300 lidí, dorazila jen naše Plzeňská parta. Samozřejmě s tím se počítalo ale proč nepotěšit pozvánkou i pár lidí na víc. Když všichni dorazili, pustili jsme TV a čekali, až to začne.

Tenhle večer se stalo i něco jinýho. Zjistil jsem, že už je zpátky. Co? Nu přece to „něco“ co jsem teď dlouho nemohl najít. Kouzlo je zpět. Otcové zavřete svý dcery, možná radši i manželky, ,,K,, se vrací na scénu.

Když pořad skončil. Už jsem byl v náladě. A aby se pokračovalo v programu, začal jsem s přednáškou. Samozřejmě jsem jí stihl jenom uvést „Takže dobrý den, vítám vás na přednášce,Jak se dostat do TV’“ zahlásil jsem vážným hlasem. To vzbudilo vlnu smíchu a začalo se pít. Noc začala.

Jak se to pozná, že je „to něco“ zpět? Holky se na mě usmějou, když se usměju. A to se neumím smát!

Bavil jsem holky, bavil jsem kluky, bavil jsem svět, bavil jsem vesmír, bavil jsem sám sebe a bavil jsem svůj malý svět, svůj malý vesmír. Prošli jsme několik barů, ale stejně jsme se pak vrátili do Pantera, tam mám totiž, jak jsem si všiml, konečnou stanici. S fotbálku bolí záda a míček lítá strašně pomalu, když je člověk zhulenej.

Už jsem vám říkal o mí malí hře? Jmenuje se „Co všechno vydrží zaměstnavatel, než se nasere a vyhodí mě z práce“. Následující den jsem si jí zase rozhodl zahrát, ale samozřejmě jsem o tom ještě nevěděl. Domů jsem přišel asi ve 2 a asi slušně nakárovanej, podle toho, že jsem za sebou všechno oblečení nechával po celým bytě. Ne, že bych to normálně nedělal, ale snažím se to omezovat na svůj pokoj s chodbičkou, takže když jsou hadry i jinde, je něco špatně. Když jsem se druhý den vzbudil do slunečného dne, řekl jsem si „Kurva“, světlo totiž bylo jasnou známkou toho, že jsem už měl být v práci. Mobil mě v tom ujistil, bylo 11:12. Bylo mi blbí psát omluvnou sms, tak jsem se na to vysral. V práci jsem pak čekal celkem problém, ale vše vyřešilo předstírání blbečka, co neposlal sms a strašně toho lituje. Kdy už mě kurva vyhodí?

Umět to popsat, udělal bych to, ale prostě a jasně byl to večer, kdy jsem byl zase naplno v provozu a ráno jsem se vzbudil s pocitem dobře odvedený práce. Občas je sranda z ničeho udělat něco a prostě se jen tak bavit, dokud se člověku chce.

Podepsal jsem jednu dívčí paži. 

,,K,,

Reflexe:
Občas se chce na všechno vysrat, aby se člověk dostal do pohody.
Občas to prostě chce bandu přátel a dobrou párty.
Občas.

Nejlepší kalby jsou, jsou ty spontánní.

O tom, že nesnáším pondělky, už jsem Vám říkal.  Dnešek není samozřejmě výjimkou. Navíc se k mé klasické špatné pondělní náladě ještě přidala frustrace z žen.

Poslední dobou se mi, co se týče ženských, opravdu nedaří. Něco jsem ztratil a prostě nejsem schopný se vyhoupnout zpátky do sedla.

Takže si asi umíte představit, jak jsem příjemný k lidem kolem. Obzvlášť příjemný jsem na ty, co po mě chtějí nějaký pracovní výkon.

To „něco“ v sobě pořád mám, vím o tom. Jen je pro mě těžký se dostat do fáze, kdy to zase ze mě bude přirozeně vyzařovat. Toho se dá dosáhnout jedině, tím, že nad tím nebudu uvažovat. Ale je to jako, když Vám někdo řekne „Nemysli minutu na růžovýho slona“. Budete myslet jen na něj.

Popravdě jsem po ránu měl co dělat, abych vydržel sám se sebou. Ale asi tak před hodinou se má nálada obrátila o 180°.

Takže prostě, když vím, že mi chybí blízkost jiný osoby, polibky, sex, skutečný smích, spontánnost okamžiku, těžko na to přestanu myslet. Bohužel když to člověk nejvíc potřebuje a chce, nejde to.

Hned jsem se začal bavit s kolegy, smát se a i mít příjemnější myšlenky. A když jsem se tak zamyslel, čím to bylo, řekl jsem si, že chlapi jsou všichni stejný, bohužel tedy i já.

Je to taková klasika a funguje to, tak trochu i opačně. Když si najdeš holku, najednou se všude objevují holky, co by tě chtěli. Asi zákon schválnosti.

Důvod mé dobré nálady byl prostý, přišli kolegové ze vstupu a chtěli pomoct. Ještě než jsem, však na ně začal řvát, ať jdou všichni do prdele, že nemám čas, zjistil jsem, že sebou vzali novou posilu ze skladu. Což je taková pěkná, černovlasá holčina, trochu menšího vzrůstu za to ale s krásným nevinným úsměvem. A bylo to, usmála se a nálada byla rázem z bodu mrazu, na bodu varu.

Přišel jsem tedy ke dvěma „převratným“ zjištěním. Lék na ženský, jsou zase ženský, bohužel nebo možná bohudík. A smích léčí, hlavně když patří krásný holce.

,,K,,

Reflexe: Za frustraci z žen si můžu sám. Dělám to totiž celý špatně.
1) Uvidím holku a díky fantazii si představím, jak by to všechno mohlo být krásný a dokonalí.
2) Díky svému cynismu usoudím, že to bude stejně kurva, žádná láska neexistuje a maximálně mě pak bude pořád srát s tim, že se mám umejt nebo si uklidit.
3) Pak to díky svímu nesdolnýmu optimismu na ní zkusím a chvilku to vypadá dobře.
4) A následně buď zjistím, že jsme měl pravdu s tou kurvou nebo usoudím, že je na mě moc hodná a všechno to poseru nějakým hezkým způsobem, jakože napíšu opilej nějakej šílenej blábol o tom, že už se nikdy neuvidíme nebo opíchám její kamarádku. Pokud to ovšem neudělá dřív ona.

Ne, teď vážně.

Špatně dělám jen to, že nad tím moc přemýšlím.

Na začátku 90. let to tady bylo hodně divoký. Nově nabytá svoboda všem dávala pocit, že se může takřka cokoliv. Ty chytřejší toho využili ke zbohatnutí. Ostatní začali pracovat na tom, aby se měli, jak nejlíp dovedli.

Lidi co jsem se s nima tahal já, byli ze vší tý svobody kolem frustrovaný. S odstupem času musím přiznat, že to opravdu nebyli žádný geniové a v novém režimu se opravdu orientovali jen těžko.

V tý době mi všichni přezdívali  Železo a dnes už se nebojím přiznat, že jsem se tahal s obyčejnýma náckama. Banda rasistů, neschopných si uspořádat a zařídit vlastní život, vybíjející si svojí neschopnost na ostatních a to hlavně na těch slabších. I když si v tý době hrdě říkali Skinheadi, se skutečnýma Skinheady měli společný tak maximálně tkaničky u bot, možná ani ty ne.

Železo mi říkali, protože jsem uměl rozdávat opravdu tvrdý rány, byl jsem boxer, likvidoval jsem, proto mě měli tolik v oblibě a dokonce mi zařídili pěkný teplý místečko. A já se nebránil, každý se o sebe musí umět postarat a já jsem se postaral. Nikdy jsem však s jejich názorem nesouhlasil, bylo mi to jedno, hlavně bejt v teple.

Jak jsem říkal, 90tky byli hodně divoký a dávali prostor všem, bohužel i extremistickým hnutím, takže demonstrace, bitky a veřejný hlásání jejich pokřivených ideálů nebylo nic neobvyklého.
Postupem času, jak euforie z revoluce upadala, jejich frustrace akorát narůstala. Svojí nespokojenost uměli dávat najevo jediným způsobem a to agresí a nenávistí ke všemu co jim bylo cizí nebo lépe řečeno nebylo stejné jako oni.

S tím jak tahle doba končila, a o tohle jejich hnutí se, až moc začínal zajímat stát, pomalu přešli do ilegality, skrývali se, změnili šatník a snažili se infiltrovat mezi normální lidi, moc se veřejně neprezentovali, ale svým ideálům věřit nepřestali. Zároveň s tím však u nich vzniklo co si jako hierarchie a tak začali být více organizovaní. Někteří lidi si totiž všimli jejich ovlivnitelnosti a tak se je rozhodli využít k vlastnímu prospěchu.

V tý době jim už ranař jako já byl k ničemu a tak se mě zbavili, nevím, jestli to rozhodnutí přišlo ze shora, ale je jistý že jsem si na pár let šel sednout.

Ze všeho tohohle mě vysekal až můj současný zaměstnavatel. Musím uznat, že Jay, ten panchart má smysl pro humor. Zvrácenej humor ale humor. O mí minulosti věděl, ne všechno ale asi to nejdůležitější ano, zbytek už pro něj nebyl problém  domyslet.

 Ovšem jak se říká, nic není zadarmo, musel jsem podstoupit jeden nepříjemný zákrok, musel jsem si nechat odstranit z těla orlici se svastikou, kterou jsem na sobě měl a která připomínala mojí špatnou minulost.

A co že je má práce teď? Dělám ochranku panu J. Butcherovi. Což znamená se potulovat po barech a občas srovnat čelist nákýmu náckovi. Vám to nepřijde jako vtipná  ironie osudu?

„Čau Míro, mohl bys mi s toho boxeru odvrtat ten hákáč? Našel jsem ho schovanej v šuplíku, když jsem o víkendu pomáhal vyhazovat nákej starej nábytek. Říkal jsem si, že by se mohl ještě hodit"

,,K,,