Skládání mozaiky lásky a nenávisti...
Vyrýváme slova do rozpadajících se zdí, slova lásky a vzteku.
Snad se někdo začte do těch malých úlomků.
A slova padají, padají na zem a tříští se na kousky.
Najde se někdo, kdo je posbírá a dá jim původní tvar a význam?
Slova padají, lidé pláčou nad ztraceným. Čím? Čím, čím...
Ztracenými...
Slova padají a hvězdy hasnou.
Až bude umlčen poslední nepřizpůsobivý hlas.
Nastane ticho. Nekončící ticho.
Již nebude třeba slov, člověku bude třeba umět už jen kývati hlavou.
Dokud však bude alespoň jedna svítit, budeme tu i my.
Jedovaté sliny dávají nám za pravdu.
A ten chřtán? Už je zplna otevřený.
A co lidi? Chytí se na návnadu jednoduchých řešení, která stejně nic nezmění.
A co krize? Hovno kapitálu, ale celého lidského myšlení.
Kdy i my přijdeme na řadu, neočíslovaní.
Oči jsou na každém rohu, prázdné zdi – ty všechno slyší.
Dej si pozor na pomocnou ruku, která chřestí okovy.
Mediální propaganda, systém skvěle funguje.
Pro pocit falešného bezpečí ještě větší faleš radarů a raketových sil.
Mír? Pohádka pro slepé, noční můra finančníků.
Další na seznamu – báchorky o nadčlověku, to už tady přece bylo.
A proto šlechtěme gen.
Rostlin, zvířat, lidí.
Stále to nevidíš? Zavři oči a představ si svět. Otevři mysl, přemýšlej.
Rozbij svou skořápku. Ne, nechceme svět plný zarytých přesvědčených anarchistů.
Chceme svět svobodných bytostí, které se vzájemně chápou a respektují. Anarchii, anarchii.
Ale ne plnou stereotypů a předsudků. Hovno punk, hovno straight edge, hovno metal, tekkno, vegan, hovno crust. Svobodu!
Nasrat na scénu, nasrat na všechnu tu policii ve scéně, která nám říká co máme být. Jsme tím, čím jsme. Lidmi. Obyvateli planety Země. Nasrat na scénu, budujme komunitu, ne stádo ovcí, byť černých.
Komunitu...
(Text je o tom, co všichni známe. O světě. O světě takovém, jak ho vidíme my. Ano, pořád dokola - války, nenávist, přetvářka. Rádi bychom zpívali o pozitivnějších věcech, ale to nejsou věci, na které bychom potřebovali zrovna teď upozorňovat. Budeme psát takové texty, protože jich je zřejmě stále potřeba, potřeba upozornit na problémy ve světě a v nás. Proč? Protože, i když to bylo už vše řečeno x-krát, stále tyto problémy existují. A ano navážíme se i do „scény“, ze které jsme vzešli a ve které fungujeme. Proč? Protože chceme svobodu, opravdovou svobodu, bez předsudků a stereotypů, kterých je bohužel i ta „naše – vaše – scéna“ plná. Aby to někdo špatně nepochopil, nevymezujeme se proti punku, protože sami punx jsme – protože anarchopunk, to pro nás daleko přesahuje hudební škatulku, je to život, který žijeme, je to něco, čím jsme. Nevymezujeme se proti myšlenkám straight edge – myšlenka to je dobrá, pokud kdokoliv uzná, že takto chce žít, držíme mu palce. Sami straight edge nejsme, ale respektujeme tuto myšlenku. Také samozřejmě podporujeme veganství a vegetariánství. Co nám však vadí je bezmyšlenkovitý konzum těchto myšlenek. Budu vegan, protože to se to ode mě očekává, budu házet dlažební kostky na policajty, protože jsem anarcho punk. Přečtu x knih od Bakunina, Kropotkina, Malatesty a dalších a mohu poučovat ostatní naučenými frázemi, protože teď jsem anarchista. NE! Dělej to co uznáš sám za vhodné, vytrhni se ze škatulky, jsi především člověk. Každý by měl mít právo na svou vlastní cestu a respektovat cesty, které si zvolili ostatní. Chceme komunikaci, ne konfrontaci mezi lidmi. To se samozřejmě týká i nás samotných. Kecy typu „já jsem punk a ty posloucháš xxx (dosaď si sám) a vypadáš tak a tak, tak jsi oproti mně hovno“, nebo „jsem sxe vegan a ty žereš maso, tak se s tebou nebudu bavit“ jsou podle nás blbostí. Nejsme dokonalí, důležité ale je si své chyby uvědomovat a snažit se je řešit. Nejde přece jen o problémy ve světě, ale i o problémy v nás a mezi námi. Ještě pár slov ke konfrontaci a komunikaci. Samozřejmě někdy je nutné užít násilnou konfrontaci a během času jsme postupně zjistili, že bohužel, někdy to je jediná cesta – například pokud jde o nácky. Ano půjdeme se bít, musíme se bránit. Pokud jde o policii, rioty mají naší podporu, ale o všem se musí uvažovat v daných lokálních podmínkách a daných konkrétních situacích. Dlažky se nehážou proto, aby se házeli, ani proto, abych dostál statusu „anarchistického rebela“. Nevyhovuje mi ta cesta, mohu si zvolit jiný způsob boje. Je to jen na tobě, konkrétní lidské bytosti. Máš strach? Nechceš se bít? V pořádku, to není nic, za co by se někdo měl stydět, kdo z nás nikdy neměl strach? Kdo z nás má opravdu potřebu se mlátit? Vyber si svou cestu, máš na to právo. Vždy přemýšlej a uvažuj nad proč a jak. Kdysi jsme se ušklebovali nad heslem: Pacifismus ano, ale až v rovnostářské společnosti. Teď po několika letech mu musíme dát bohužel za pravdu. Bránit se musíme. Každopádně je vždy lepší, když se vše vyřeší v klidu, ale jak historie ukázala, není to vždy možné. Pokud jde dále o naše texty, zpíváme o těchto věcech, protože nás to prostě sere, ale na koncertech je to takové přesvědčování přesvědčených, obeznámených. Důležité je vyjít ven. Pořádáme infostánky, snažíme se diskutovat s většinovou společností. V tom je síla. Je třeba myšlenky předávat. Na to ale pozor – předávat, ne vnucovat. A hlavně, pokud chceme změnit společnost, musíme se nejdříve změnit i my – protože my jsme společnost.)
