Temná Místnost
---------------------------
Rosí se tváře které si líbal....
plní se sprchy ...halí je pára ,
neuvidíš ven....ztratíš sen ,
a ani siluety tak jak si je vídal ,
nevrátí se ...si jeden z mála....
otíráš si slzy...celý den...
Prší a prší na víčka ,
mokvá další pocit blaha ,
zbyde jen temná místnost a v ní ...
poodhalená žena bez trička...
je míza....dar...jeden z mála....
soukromě sníš....opustíš sprchu a s ní....
Rozsvítit lampiony..nevidět tmu ,
dotýkat se rtů , prstence...pohladit dech ,
blíž k jen blíž ...uzavřít neklid pod sklenici ,
neuteče ani jako pára....nakloní se k němu ,
plamínek svíce nedohořívá...už leží na zádech ,
to tys....zápalil tu svíci.....
Sklouzne prsty po hladkém skle ,
ostruhy...ostuda...pálí na těle ,
výměna slin....zákeřně rozškrábe kůži ,
praská sklo a sype se do očí...je na mále ,
zvedni jí....pohlaď...nad sklem...aspoň nesměle....
neboj se....polib jí....nechej jí na stehnech....rudou záplavu růží...
Važ si vteřiny ticha...pak přijde sten ,
rovnováha ztratí celý den se věnuje páře ....
sráží se kapičky na střepech....řežou do dlaní ....
ještě chvíli zápasí....pak splní ti poslední sen ,
neříkej ty slova...nerozbíjej střepy...nehraj si na lháře....
a pak až usteleš na vodě....vyjmě tě jako kotě ze spaní....
Nebesa a kostel v jednom jediném okamžiku ,
růžový šat spadne na podlahu , zámek ze zlata ,
do podrobna vylíčí svůj osud ,
přejedeš tence jazykem na spánku tu žilku ,
chytne tě za krk.....škrtí jako kravata....
teď jí obemkneš....a nezaváháš...tak jako doposud...
To si stával v Temné místnosti sám a sám ,
si hltal kapičky vody...rozbíjel skleněné vitríny ,
nesnášel svůj odraz a myšlenku na sen o ní ,
teď zas hlasitě pláčeš v koutě rozbité srpchy...už jí tu konečně mám...
tak možná ani nevíš jak cenná je samota....teď si všímej své baleríny...
protože doposud snil a snil si jen o ni....
A až jednou opustí tvou temnou místnost i ona ,
můžeš sníst střepy zvlhlé od podlahy ,
vzpomínka je marnivé souznění duší ,
tvou sprchu ze skla nahradí ledová vana ,
počkáš....počkáš....a pak jí dáš ještě chvíli snahy....
nevrátí se ...bolest vybuchuje....ale ona ani netuší....
Pošeptá ti přes sklo poslední slova ,
netušíš jestli můžeš rozrazit další sklo ,
krvácíš ještě z předchozího nárazu....možná máš strach ,
v tom větru a dešti mihne se její odstín...její hlava ,
ztratíš vědomí , probudíš se ve vaně...cítíš její zlo ,
chytíš jí za vlasy a ponoříš....milovník...a teď vrah
Vybuchne v záplavě emocí a citů skleněná budova ,
vítr pohltí prach i vlhkost...prosvětlí temnou místnost ,
hlasitě volej cizí jména , praská ti v uších a krvácí ti srdce ,
růže ti zůstaly na památku ...hnijou na podlaze....nikdo je mezi stehna neschová ,
když tu není ona není ani on....když je málo není dost....
střepy odrazí tvář....odlesk smutku.....temného provinilce....
Zabít lásku a milovat rozbité sklo....
mluvíš o cizí vině ale sám si rozbíjel....
falešně se usmíváš na sebe když smýváš vlastní vinu....
jenže dochází voda a ty si připustíš své zlo...
a kdo ví co ještě víc....možná si i lásku zabíjel...
když topil si ji...chytil za vlasy...z hlubiny ukázal jí vanu....
Máš poslední šanci z trosek domu spatři kašnu ,
na ní sedí ona a políbí sochu jiného anděla ,
rozskočí se ti mysl i srdce a rozerve tělo ,
až se rozletíš na koušíčky hvězd já vážně neužasnu...
jak rozsvítíš potemnělé místnosti jen proto že už nechtěla...
políbit to co jí políbit nechtělo....
Trhej křídla jen svým andělům ty její nech stát ,
padni na kolena a pros déšť ať hojí rány které nejsou vidět ,
sklesle by ses teď teprve měl vzchopit a slepit hvězdy....
jenže ty jako bídný pes budeš se neustále a navždy bát ,
otevřít ústa zařvat pravdu....bát se nenávidět !
Teď lámej ve dví své anděly....když sešel si z cesty....
Zbyde ti marnivá vzpomínka na její nahé tělo ,
na její rudé sladké chladné rty a oči z vybroušeného skla ,
na to jak tě pohladila a naučila žít....
uvěřit se ti že konce má cesta nechtělo ...
a ona přesto od tebe odešla....
tak zapomeň.....a nech ji jít.....
NEMO VAN DORN
....a zbyla mu růžová kápě v otrhaném dešti....
....z růží a akátů vystlaných na hrobech....
....sám si je kopal v dešti z vesela.......
....v omrzlém kabátu , zbělaly mu pěsti.....
.....leží teď bez ní na zádech.....
.....dýchat nemůže....kam zmizela ?......
Petr Smazal
.....do snů v pravěkých šatech se vkrádá....
.... aŤ kope dál najde jí hluboko na dně ...
....slzy mu umrznou na tváři...dodají sílu...
....nemůže žít ve tmě když světlo neovládá...
....narazí na kámen...jen zašeptá sen o jméně...
.....kde ? kde ? má najít svou vílu.....
