Ettelwen Karviná

Zmizel jako ranní rosa navštívená sluncem,

jako krvavé škrábance z minulé noci.

Do ouška šeptal ji líbezná slova,

jak to rád znova

a znova.

Na těle zanechal stopy

   svých zvrhlých činů.

Vášeň, která nás dožene do rozpaků...

touha

   ukrást vše pro tuto chvíli...

   zastavit čas

   a vychutnávat

       do posledních sil.

A i když ty síly dojdou, vždy tu něco bude

 Naše zvrhlé činy nikdy nebudou zapomenuty...

Někde v dálce objevíme jiný svět,

pak přijde anděl a spasí nás.

Stojíš o to? Já ne. Tedy, o to spasení.

Není co spasit. Už to nejde. Ani, nechceme.

Proč taky.

Sedím tu, chtíč utéct realitě.

Utíkám v myšlenkách, z části i v činech.

A jsem spokojená, se sebou a s ním.

Ale oni, oni všichni okolo, jsou také spokojeni?

Voláš na Mars, a já na Venuši, však chtěl bys na Pluto, mezi své

z jiné doby.

Tato doba nikdy nebude naše.

Tvore noci, dítko okamžiku.

Jiskra, když to ostatní je slepé.

A teď tu ležíš vedle mne a teskníš, v touze divočiny.

Chuť proběhnout se.

Splním ti to tvore němý.

Jednou, utečeme na rozlehlou pláň a vykřičíme naše touhy.

Povrchní přátelství, jak zajímavé se zdá... ale co s ním?

Nic, zdaleka nikdy tolik, jako s tím opravdovým.