Ettelwen Karviná

´Protože to tak chtěla´

Tak jsem musela přes víkend napsat slohovku. Popis není zrovna mé nejoblíbenější... :)

        Místo, kam vkročil málokdo. Zapomenutá krajina v této vyspělé cicilizaci, Přesto je zde překrásně. Tak, jako nikde jinde předtím. Lahodící všem smyslům. Chodí si tu odpočinout, probudit v sobě vlčí instinkt. Instinkt přírody. Údolí vzpomínek...

       Stébla čerstvě zelené trávy, ohybající se v pohlazení pána nebes, mocného větru. Tečkované berušky v jemných pavučinách, sítích utkaných drobnými, avšak šikovnými nožkami pavouků. Štěbětání právě vylíhnutých hladových ptačích zobáčků, v dálce štěkot psů, to vše podtrhnuté lehkým šumem lesního potůčku. Průzračně čistá voda narážející do kamenů. Hejno žab zpívá svoji píseň. Uprostřed tohoto harmonického souznění on. Opřen o zpráchnivělý strom, bosé nohy schované v hromádce spadaného listí. Vychutnává jedny z posledních podzimních slunečních paprsků. Mocná to energie, myslí si. Vlasy rozevláté do neznáma, mizící v záplavě šedobílé mlhy. Na sobě tenký hábit, utkaný z nejjemnějších vláken hedvábí. Ranní rosa stéká na zem. Koberec z mechového porostu pohlcuje toto bohatství, aby ho mohl předat dál. V období sucha, vláha záhadným rostlinám. Praskání větviček probudí nejistotu. Za houštím mládě. Šedá kulička s malými zoubky, jemné chmýří připomínající srst. Vlče. Neobyčejný tvor. Vrácen přírodě. Vzpomínka na bohatsví.

      Obdařen mocným darem odchází. Přijde zase zítra. Zkontrolovat vlče, tvora, jenž si získal jeho srdce, a zachránit toto místo. Údolí vzpomínek.

Možná, jsem až moc radikální... možná, jsem jiná a možná, mám jenom obrovskou chuť žít.