Seděla...
Opět jsem načmárala něco na papír :)
Seděla, její hbité prsty neklidně vyťukávaly na bukový stůl rytmus. Zvláštní jarní tóny se odrážely od prázdných stěn. Připadala si jako ve vězení. Šedá cela, ona a stůl. Popravdě byla jen osamělá. Avšak vyjít ven jí dělalo nesmírný problém. Něpřekonatelná překážka, to byl její strach. Strach ze Slunce, lidí, zpěvu ptáků a veškerého života. A tak si jen vyťukávala tento rytmus doufajíc, že on to vše vyřeší za ní. Nestalo se tak... Rozpadlá kostra, oprýskané zdi, rozviklaný stůl. Na zemi pár krys co vyjedlo poslední zbytky jejího těla. Čekala dlouho, až Slunce, lidé a život prorazí její slepé stěny...