Stříberka Žena / Kladno

„Láska je tvořivá síla, která hne nekonečnou prázdnotou.“

Youtube Video OPlK5HwFxcw

Nekonečný příběh

V bažinách žalu

„Aby bylo jasno, kloučku,“ bublala Morla, „jsme staré, příliš
staré. Žily jsme dost dlouho. Viděly jsme toho příliš. Kdo toho ví
tolik co my, pro toho už není nic důležité. Všechno se věčně opakuje,
den a noc, léto a zima, svět je prázdný a beze smyslu. Vše se točí v
kruhu. Co vznikne, musí zas zaniknout, co se zrodí, musí zemřít.
Všechno se navzájem vyrovná, dobro i zlo, hloupost a moudrost,
krása a ošklivost. Všechno je prázdné. Nic není skutečné. Nic není
důležité.“
Átrej nevěděl, co by měl odpovědět. Obrovský, tmavý a prázdný
pohled prastaré Morly mu ochromoval všechny myšlenky. Po chvíli
zaslechl, jak Morla mluví dál:
„Ty jsi mladý, hošíku. My jsme staré. Kdybys byl tak starý jako
my, pak bys věděl, že neexistuje nic než smutek. Aby bylo jasno.
Proč bychom neměli umřít, ty, já, Dětská císařovna, všichni, všichni?
Vždyť všechno je jen zdání, jen nicotná hra. Všechno je naprosto
lhostejné. Dej nám pokoj, prcku, vypadni.“
Átrej napjal veškerou vůli, aby se ubránil otupělosti, která vycházela
z jejího pohledu.
„Když toho tolik víš,“ řekl, „pak taky budeš vědět, v čem spočívá
nemoc Dětské císařovny a jestli je na to nějaký lék?“
„To víme, že, bábo, to víme,“ zafuněla Morla, „ale je nám fuk,
jestli ji někdo zachrání nebo ne. Proč bychom to tedy měly říkat?“
Jestli je ti to opravdu úplně jedno,“ naléhal Átrej, „pak bys mi to
klidně mohla povědět.“
„To bychom mohly, že, bábo?“ chrochtala Morla. „Ale nechce
se nám.“
„Pak ale,“ volal Átrej, „ti to ve skutečnosti není jedno! Pak a
nevěříš tomu, co říkáš!“

Dlouho bylo ticho, pak Átrej zachlechl hluboké klokotání a škytání.
Zřejmě to bylo něco na způsob smíchu, pokud se Morla ještě
vůbec uměla smát. Nakonec však řekla:
„Jsi mazaný, kloučku. To zíráme. Jsi mazaný. Už dávno jsme se
tak nepobavily, bábo, že? Můžeme ti to právě tak dobře říct. Vyjde to
nastejno. Prozradíme mu to, bábo?“
Zavládlo dlouhé ticho. Átrej napjatě čekal na Morlinu odpověď,
ale nepřerušoval chod jejích pomalých a bezútěšných myšlenek žádnými
otázkami. Nakonec Morla začala mluvit:
„Ty žiješ krátce, prcku. My žijeme dlouho. Již příliš dlouho. Ale
žijeme v čase. Ty krátce, my dlouho. Dětská císařovna tu byla už
přede mnou. Ale není stará. Je věčně mladá. Aby bylo jasno. Její
existence se neměří počtem let, ale jmény. Potřebuje nové jméno,
vždycky znovu nové jméno. Znáš její jméno, kloučku?“
„Neznám,“ přiznal Átrej, „ještě nikdy jsem je neslyšel.“
„Taky je nemůžeš znát,“ poučila ho Morla, „ani my se na něj
nedokážeme rozpomenout. A přece jich už měla mnoho. Všechna
jsou však zapomenuta. Všechno je pryč. Aby bylo jasno. Ale bez
jména nemůže žít. Dětská císařovna potřebuje jen nové jméno, pak
se zas uzdraví. Ale jestli se uzdraví, na tom vůbec nezáleží.“
Zavřela své oči hluboké jak tůně a pomalu začala zatahovat hlavu.
„Počkej!“ volal Átrej. „Odkud dostává jména? Kdo jí může dát
jméno? Kde najdu to jméno?“
„Nikdo z nás,“ slyšel klokotat Morlu, „žádná bytost ve Fantázii
jí nemůže dát nové jméno. Proto je všechno nadarmo. Nic si z toho
nedělej, hošíčku. To všechno není nijak důležité.“