Jsem oceán, jsem rozbouřená řeka, slyš mě bujný větře, stojím právě zde a volám, co v srdci mám, jsem vichřicí, jsem sněhovou bouří i něžnou vločkou její, cítíš, jak taju na tvé kůži, je to jen chvíle pouhá, ale má jediná, jak říci ráda Tě mám, nyní
vím jistojistě, kdo ve snech mě doprovází, s kým v myšlenkách v noci usínám a na koho myslím, když se probouzím, jsi to Ty a nikdo jiný, tak poslouchej, jsem oceán, jsem rozbouřená řeka, slyš mě bujný větře, stojím právě zde na hraně všeho a volám co v
srdci mám, jsem vichřicí, jsem sněhovou bouří i něžnou vločkou její, tak cítíš jak taju na tvé kůži?
druhej nášup blbostí
Upraveno:nejspíš neslyšíš a nevidíš nebo možná nechceš vidět
6. května 2011....................................................................................................................................
Nad zemí se vznáším,
bloudím nebeským mořem
snažící se dotknout hvězd.
Je to jen sen,jen sen…
Sedím na kamenné podlaze,
slzy tančí na mých dlaních,
má duše prosí,potřebuje tě.
Dusí mě zdi,
dusí mě mříže,
dusí mě i vzduch,
dusíš mě ty.
Člověk trpí za to,
co bylo správné,
a oni to nazývají sobectvím,
sobectvím!
Neví co je pravda,
mají vlastní pravdu.
Má duše prosí,potřebuje tě.
Dusí mě zdi,
dusí mě mříže
dusí mě i vzduch,
dusíš mě ty.
Co je pravda?
Co je lež?
Obojí je slepé,zahalené,
Skrývající se pod cizí maskou.
Co je fér?
Co je správné?
Co je pravda?
Sedím na kamenné podlaze,
slzy tančí na mých dlaních,
sním o dotyku hvězd.
Dusím se,
dusím se světem,
čekám tiše na nespravedlnost,
až mi vezmou dech,
až utlumí můj tep,
až udusí mě navždy.
Má duše přestala prosit,
ano udusí mě,
ne tyhle zdi,
ne tyhle mříže,
ale ty!
Ty, která jsi mě zradila,
a pravdu neřekla,
ty,která jsi mě zradila,
ty,kterou jsem miloval.
Ano,udusí mě,
udusí mě s čistým srdcem
a vírou,kterou jsi ty ztratila,
ztratila!
Dusím se vším co jsi,
Dusím se,dusím se, dusím…
….jsem volný………