svítání

VIBRACE SLOV SILNĚ OVLIVŇUJÍ NAŠE MYŠLENKY A POCITY

   Stejně jako myšlenky, jako jména lidí, zvířat, měst, států a řek, tak také každé naše slovo provází určitá energická vibrace.
   Vibraci našich slov provází vibrační energetické pole, které je buď kladné, záporné, nebo neutrální.
   Neutrální slova pronášíme jen tak bez emočního prožitku, bez gestikulace a s nevýrazným zabarvením hlasu. To, co řekneme totiž předem ovlivňují naše myšlenky.

Slova pronesená s kladnou vibrací jsou zabarvená myšlenkovým citovým prožitkem, obohacená zvýrazněnou intonací hlasu. Někdy naopak tyto slova pronášíme tichým hlasem, do kterého vkládáme dojetí, lásku a všechny kladné emoce.

Naopak slova s negativní vibrací pronášíme obvykle se zlobou v hlase, s výrazným citovým zabarvením, vkládáme do nich negativní sílu tím, že zvyšujeme sílu hlasu a  křičíme. Do skupiny slov s negativní energií, řadíme pochopitelně všechny nadávky. Když přidáme před nadávku ukazovací zájmeno a sloveso (Ty jsi) (To je), tak negativní slovo s negativní vibrací směrujeme přímo k určité osobě, nebo třeba situaci .
Čím větší je naše emoce (hněv, křivda, strach, lítost) tím větší má slovo které pronášíme sílu.
Platí to i o kladně vibrujících slovech, kterým dodává sílu naše pozitivní emoce( láska, radost, soucítění).

Slova neutrální  
Jsou to slova, kterým teprve význam celé naši věty dodává určitou vibraci.
Například slovo počasí. Můžeme se těšit, že je dnes krásné, nebo nádherné počasí, nebo můžeme nadávat, že je počasí strašné, hnusné a podobně.
Většina slov může být považována za neutrální. Neboť teprve my, je tvarujeme svými myšlenkami a naší emocí. Nejčastější hovory potkávajících se lidí, se dotýkají právě počasí. Je to neutrální slovo, vhodné k navázání jakékoliv konverzace.

 
Slova s pozitivní vibrací
   Pozitivní je každé slovo vyslovené s láskou, s něhou a pochopením.
Nejsilněji vibrují slova, která jsou vyslovená při láskyplném obětí, když cítíme velkou lásku, když si uvědomujeme, jak moc nám záleží na člověku, kterému tyto slova s citovým zabarvením říkáme.
Když se loučíme naše slova jsou protkaná láskou, smutkem a mají vysoké, láskyplné  vibrace. Taková slova jako miláček,láska, maminka, tatínek, sluníčko, zlatíčko, medvídek, andílek, mazlíček,obsahují silné vibrace a většinou mají zdrobnělý tvar. Nelze je vyslovit ve vzteku, aniž bychom vztek tímto slovem neztlumili. Sami cítíte, že když se zlobíte a vyslovíte tyto pozitivní slova, jakoby váš vztek ustupoval. Ruší se negativní myšlenky a zmírňuje se napětí.
Silné pozitivní vibrace cítíme ze slov promiň, odpusť, lítost, apod. Proto se také používají jako slova omluvná, neutralizující napětí, které přináší hněv, nebo křivda.

Slova s negativní vibrací
Zde řadíme všechny nadávky a vulgární slova. Jsou to všechna slova, která pronášíme v zlobě, s pohrdáním, v nenávisti, s touhou někoho ponížit, zesměšnit nebo urazit a naše negativní myšlenky jim dodávají ještě větší sílu.
Slovo, které má velmi negativní vibrace a přímo probouzí negativní pocity, je například slovo bastard, které se v určitých dobách běžně používalo jako výraz pro dítě zplozené mimo manželství. Vždy to ale byla urážka.
Velmi negativní vibrace mají slova válka, zbraň, týrání, mučení, utrpení,likvidace, ale také slovo krádež, vražda, vrah, trýzeň, hladomor, bestie, žalář.
Když si tato slova budete číst takto sestavená vedle sebe, můžete cítit až nepříjemný tlak na solaru. Je to tím, že si vlastně ubíráme energii už tím, že na ně myslíme. Měli bychom je nahradit ihned v našich myšlenkách pozitivními výrazy.

   Samostatná kapitola jsou slova, která mají zápornou vibraci a my je používáme, abychom zdůraznili význam slova předchozího, které mělo pozitivní vibraci..

            A proto přemýšlejte o tom, co vyslovíte,

                      protože Vaše slova odkrývají Vaše myšlenky.

A Vaše myšlenky Tvoří vaše charakterové vlastnosti,

Vaše pravidla a Vaše osudy.

Neviditelný okraj hluboké propasti.

    Je to zkušenost, která nám na chvíli může opravdu dát křídla, to když překročíme jakousi pomyslnou hranici.

   Co se vlastně stane, přijmeme-li  do svého života bytosti, které jsou sice součástí duchovního světa, ale nejsou v souladu s Bohem a jeho zákony Vesmíru?                              - Zcela jistě nám zpočátku budou také pomáhat. Budou nám dodávat sílu a také na krátký okamžik nám dají pocítit klamný pocit bezpečí.

   Zároveň nás, ale spolehlivě dovedou k té obávané rokli, kde nás čeká krátký stav beztíže, a potom už jen tvrdý dopad. Se všemi následky. Snaha najít svou vnitřní sílu je velká.           A člověk lehce podléhá lákavé vidině, že bude mít jakousi moc. Bude bojovat proti démonům a vítězit.
    Vlastně celá tato víra v Satana a jeho náboženství je postavená na jakémsi odporu k Bohu, který si vytvoříme a do srdce zakotvíme pýchu a nenávist. Jsme najednou silní natolik, že máme dokonce právo s Bohem nesouhlasit. Učíme se ho nenávidět. Stejně tak ostatní lidi a všechno, co stvořil.

Je to zvláštní, ale funguje zde jedno pravidlo. Ten, kdo čte satanskou bibli, a vyznává toto náboženství, dříve nebo později, pocítí stíny hluboké deprese. S jeho vědomím se dějí podivné věci. Bojí se, slyší hlasy, vidí pohybující se stíny a protože se stává dobrovolně součástí světa, který přináší jen destrukci a strach, ztrácí schopnost se bránit. Ztrácí schopnost milovat a radovat se. A necítit radost a štěstí, to je jen začátek zvláštní psychické poruchy.

   Je několik směrů tohoto náboženství. V některých směrech se doporučují denní skutky zla. Jakési naprogramované ubližování druhým. Podotýkám, že vraždy zde nejsou výjimkou. Je jedno, kdo zemře, jen když je splněn úkol. Člověk už není schopen přemýšlet racionálně, jakýsi duchovní vůdce v podobě démona, řídí jeho myšlenkové pochody. Člověk, který chtěl bojovat s démony, se naopak stává jen pouhou hříčkou v nečistých rukách těchto duchovních bytostí. Častými pomocníky jsou alkohol, drogy a agresivní hudba, která má za úkol přehlušit prázdnotu a bolest, kterou duše cítí.

Přináší člověku bolest a utrpení. Je to hra s ohněm.

Smyslem filozofie je odpověď na otázku co je člověk. Kant navrhl více otázek dílčích : co mohu vědět, co mohu činit, v co mohu doufat a co je krásné. Dějiny lidstva poukazují, že víme podstatně více, než naši předkové. Pokrok věd a teoretické filozofie spolu zásadně souvisí. Promítl se ale pokrok v praktické filozofii do našich činů a nadějí ?

Pokud nás cesta lidského údělu daleko nedovedla, alespoň nás utvrdila, že štěstí se nemůže nacházet v pasivitě. Štěstí Robinsona v jakési harmonii, identifikaci s ostrovem, s přírodou, v Tournierově románu Vendredi ou les limbes du Pacifique, je jen snem, chimérou. Nelze se nicneděláním odprostit od svého údělu, leda se stát zvířetem, ztratit statut člověka, být šťastný jako prase. Výjimku tvoří útěk do kontemplace krásna (dle Kanta do hry mezi rozumem a představivostí). Není to činnost klasická, také ale náleží kategorii divertissement.

Kantova koncepce kompletního dobra (vollstandige Gutt). Člověk náleží dvěma světům : světu přírody, materiálna, jevů, kde vládnou příčinnost a heteronomie, naproti světu duchovnímu, světu rozumu, svobody, kde vládnou cíle a autonomie, světu transcendentálního já charakterizovaného svobodnou a rozumovou vůlí. Z této dvojité náležitosti plyne obtížnost mravního jednání, protože první svět se svými fyzickými žádostmi a vášněmi bojuje s čistými požadavky druhého světa. Nesmíme tvrdit, že nemá smysl jednat mravně, protože vidíme, že tak jedná málokdo. V morálce je zkušenost matka omylu. Možná, uvažuje Kant, že na světě nikdy nebylo jediného mravného činu.

Z poslechnutí mravního zákona, kategorického imperativu, dobré vůle sice plyne nejvyšší dobro, ale není kompletní. Toto by spočívalo v souladu morálnosti a štěstí. Jakoby Kant chtěl skloubit pořadavky stoicizmu a epikurizmu. Bylo by chybou si myslet, že ctnost rodí spokojenost nebo spokojenost ctnost, neboť oba světy, jak jsem viděli, si odporují. Ale syntéza štěstí a mravnosti není nemožná a priori. Naopak, rozum ji vyžaduje. K tomu jsou ale nutné dva požadavky, postuláty : První je postulát nesmrtelnosti duše. Jedno odůvodnění spočívá v tom, že nelze dosáhnout dokonalé mravnosti během lidské existence. Proto je třeba nekonečně dlouhé doby, aby se duše zdokonalila. Druhý postulát žádá existenci Boha, který dokáže odměnit štěstím mravné jednání. Na tomto místě opouští Kant půdu filozofie, a pouští se do náboženství, byť racionálního, tedy vyžadovaného čistým rozumem. Věří, že duše je nesmrtelná a že Bůh je, aby bylo možné konat dobro. Je třeba připomenout, že a priori nemůžeme vědět ani to, zda se svět propůjčuje našemu dobru, zda svobodná vůle má místo ve světě, neboť při jejím dokazováním by byl rozum v rozporu sám se sebou (Třetí Antinomie čistého rozumu). Stejně tak náš rozum nemá právo dokazovat a priori existenci či neexistenci Boha.

Pokusme se tentokrát podívat na náš problém očima ateistického existencializmu. Budeme přitom vycházet ze Sartrovy přednášky Existencializmus je humanizmus. Není-li Bůh, uvažuje Sartre, předchází u člověka existence esenci, vržení do života koncept. Není člověk než to, čím se udělá. Člověk je svoboda. Je tedy zodpovědný, za vše, co činí. Z toho plyne úzkost a osamění, kterou se snažíme sami sobě zakrývat. Svádíme-li naše rozhodnutí na vnější okolnosti nebo i příkazy druhých, je to naše mauvaise foi, jakási zlá víra, že existuje nějaká možnost předem daná, která je lepší, která se nám sama vnutí. My ale musíme stále volit naše jednání bez jakékoli opory a naším jednáním zavazujeme celé lidství. Mravní zákon neexistuje. Naopak, jako bychom jeho část sami psali jen a pouze svými činy. Proto Léo Ferré zpívá, že morálnost je vždy morálnost těch druhých. To, co mravností nazýváme, je obraz lidství, který nám svými činy představují ostatní lidé. Náš čin je vždy správný, pokud se rozhodneme sami, pokud překonáme mauvaise foi. A můžeme být přitom šťastní ? Ano, je možné, abychom v svobodném jednání našli štěstí. Vladimír Neff ve svém Filosofickém slovníku namítá, že nelze být šťastný v zoufalství, v úzkosti z volby, které předchází každé rozhodnutí. Podle Sartra je ale možné je překonat samotným činem.

Zdá se tedy, z pohledu ateistického existencializmu kompletní dobro možné je. Kde jsou ale samotné jeho kořeny ? Sartre píše, že existencialismus je pouze úsilím vyvodit všechny důsleky z ateistického přístupu k bytí. Dodává ale, že toto optimistické učení není ateizmem ve smyslu, že by se snažilo dokázat, že Bůh není (víme, že čistým rozumem to možné ani není). I kdyby Bůh byl, nic by to nezměnilo, toť vše. Je třeba, aby si člověk uvědomil, že nic jej nemůže zachránit před sebou samým, ani důkaz existence Boha. Všimněme si ale, že není možné vyvozovat, co by bylo, kdyby Bůh byl, z tvrzení založených na tom, že Bůh není a priori. Jako by se Sartre snažil postihnout situaci teisty i ateisty tak, že nedokázaná výchozí pozice vlastně nehraje žádnou roli, přestože na to nemá právo. Co z toho plyne? Směle můžeme nazvat existencialismus vírou analogicky k náboženství. Ateistický existencialista věří, že Bůh není : z této pozice si dokáže, že svoboda je.

Říká se : každý něčemu věří. Ale musíme věřit ? Jak můžeme vědět, zda ano či ne ? Jsou lidé, kteří věří. My, například, nevěříme. Jak odůvodníme naše stanovisko ? Nelze to. My tedy věříme, že není nutné věřit. Zkrátka věříme. Tudíž každý věří. Chtělo by se dokonce říci, že člověk je tvor věřící. My věříme, že není nezbytné věřit, abychom dosáhli kompletního dobra. Jinak bychom z pohledu agnosticizmu nemohli kompletní dobro položit na pevné základy. Jinak bychom jaksi museli spáchat sebevraždu, pokud bychom nebyli zbabělí. Vůbec si všimněme slova zbabělost. Co nám bránilo u Kanta mravnému jednání (a tedy autonomii a svobodě) ? Naše zbabělost. Kdo nám bránil svobodě u Sartra ? Mauvaise foi Ať jde o jakoukoli praktickou filozofii, v naší svobodě nám brání naše zbabělost. A znovu u Pascala najdeme, že pravá morálnost se morálnosti vysmívá.

Další otázkou je, zda je morální nečinit nic. Charles Péguy, křesťanský spisovatel, který společně s Bernardem Lazarem zachránil Dreyfuse trefně poznamenal, že kantisté mají ruce čisté, ale žádné nemají. Totiž lze nalézt štěstí v čisté kontemplaci krásna; krásno existuje jen pro člověka, ať se jedná o přírodní či umělecké. Štěstí může být i v samotě, v individuální činnosti, které do nekonečna omílají stále nudnější romány Paula Austera. Je to i štěstí bývalého železničáře z Knoflíkářů, který dokázal, jediný na světě, ležíce mezi kolejemi, trefit osmičku na poznávací značce přes něj se řítící lokomotivy. Problém je ale v tom, že je nutné bojovat proti zlu. Vždy platí : jednej vždy tak, jako by maxima tvého jednání měla ustanovit všeobecný zákon přírody. Většinou je zlo čin. Proto morálnost musí být také činem. Bez rozbití vajec se omeleta neusmaží. Rezignace před zlem je zbabělost. A to platí i pro extrémní filozofie jako je koncepce Nietzscheho. Tvrdíme-li, že dobro je v transcendenci k nadčlověku, potom podle toho volíme i prostředky.

Ať věříme v cokoli, otázka není v tom, zda se soustředit na morálnost nebo na štěstí. Je třeba chtít, nebýt zbabělý, neutíkat před vlastním svědomím (conscience). Jen tak můžeme dosáhnout kompletního dobra. Že je nikdo nikdy neviděl ? Právě proto bychom o něj měli usilovat. Aby neplatila slova Františka Hrubína :

" Život byl vždycky dar nad moje síly, kdykoli jsem byl sám."