Třetí pes Muž, 46 let / Kondrac

Onehdá  jsem se vypravil na jmelí. Na letnice i na svátek samainu jsem potřeboval po dvou hrstí. Vyzbrojen zlatým srpem a s měsícem v úplňku v zádech, jsem vyrazil do blanických hvozdů. Rozrušen úspěšným sběrem jmelí jsem zavítal až do míst v lesích, kam běžně nechodím. Co nechodím, popravdě, přilákala mě tam podivná hudba, která z nitra lesa zněla. Neuvěřitelně rychlé údery bubnů a zvuky, které se podobaly vichřici bičující les. Šel jsem blíž a kolem ohně křepčili oni. Ano oni, divné postavy v kápích na hlavách a s prapodivnými nástroji.

Chvíli jsem je v němém údivu pozoroval. A pak jsem je pozdravil. Oni však upustili nástroje a rozutekli se po lese a ukryli se do lesních skrýší. Já však neztrácel čas a zvolal jsem:"Duchové hor či co jste zač. Poroučí Vám majitel zlatého srpu, vylezte ven!" A oni pak  přivábeni neodolatelnou silou, přišli zpět k ohni. I pak jsem jim poručil:"Vy i já teď půjdeme a tuto skvělou hudbu teď budeme šířit mezi venkovany i v královských sídlech. Staniš se!" Oni odpověděli:" Vůle tvá je vůle naše."

A pak již šlo vše hladce. Sešli jsme z hor do sídla zvaného Louňovice. Zde jsme si pomocí síly a prastarých kouzel na královských pohůncích vymohli jizbu na zdějším hradě, kterou jsme zařídili na způsob zkušebny. Pod práh jsme zakopali chléb a vejce pro štěstí a na rám dveří přibili netopýra proti nepříznivým kritikům. Kapelu jsme pojmenovali podle údolí ve hvozdě, ve kterém jsme se poprvé setkali. A Arcona mohla začít...

PS: Teď mě napadá, že netopýra bude potřeba vyměnit, protože dokuď ještě žil, byl v pohodě. Ale teď jak je suchý a oklobaný, je pro ostudu.