Trish 35 let / Čechy

 Tak jsem se těšil, až jsem se přetěšil. The Beat na Evropu házej bobek a tudíž i na CZ a tímpádem nepřijedou 25.2. do Prahy. Lucerně se tedy nevyplatí konzert udělat a ruší ho jako celek. A kdy tedy bude další Skankig? To ví snad jen JAH

 Jelikož jsem se začal blíže zajímat o SKA a jeho historii a další vývoj, tak jsem narazil 2Tone. Je to takové druhé období SKA. Takové znovuzrození. Po svém objevu na přelomu 50. a 60. let kdy se pak po SKA jakoby slehla zem. Tak nějací chytří lidé začali hrát SKA ve Velké Británii. A to začalo být čim dál tim více populárnější. U vydavatelství 2Tone (podle něhož je právě uvedený název) začali vycházet takové kapely jako Madness, The Specials, The Selecter, The Beat, Bad Manners atd. A od nich takové pecky jako Our house, Baggys trousers, Lip up fatty, Massage to Rudi a mnoho dalších. Ska se začalo umisťovat v předních příčkách hudebnho žebříčku ve VB. Pět týdnů byla v čele písnička Our house od Madness. A jestli si rozpomnet na placku Tančícího muže v černém obleku na kostičkovaném pozadí tak je to zpěvák z The Selecter.

 Ska ve své době mělo obrovský uspěch. A to ve VB muselo být vcelku těžké. V 70. a 80. letech jsou ve VB velké vlny rasismu a SKA bylo muzika pro všechny. Černé, bílé, žluté, zelené... Nebylo nějak politicky zaměřené a vyznávalo pohodu, výkendové opíjení z kamarády atd. Pokud si poslechnete SKA z 60. a 80. let tak se mi zdá to z 80. let rychlejší a energičtšjší. Písně jsou kratší. Založené více na textu. Už nejsou založené na dlouhých sólech jednotlivých aktérů jako např. Skatalize. Zřejmě to bude vlivem Punku který předcházel popularitě SKA.

 Závěrem bych chtěl říci, že tento styl vznikl a z něj následné Rockstedy a Raggae. Je to muzika která se dá poslouchat všude a velmi pozitivně naladí. I instrumentálně je to velmi "vychytaná" hudba. A združuje se kolem ní dostatečný počet lidí, aby se dalo konzertovat i ve větších klubech. Už na konzerty chodím nějaký pátek a je velice příjemné potkávat známé tváře. I když je neznám jménem, vím, že jsem je určitě potkal.

 Bohužel není populární jako v 60. a 80. letech. Snad se dočkáme nějaké další vlny třeba 3Tone :). Avšak držme palce, aby s možná narůstající kvantitou narůstala i kvalita. Tak muzice zdar a SKA zvlášť.

 Jelikož nemám teď co dělat, všechny hry co sem měl na počítači jsem smazal, všechny dobré knihy co byly v knihovně jsem přečetl, všechno co jsem chtěl jsem udělal, proto jsem se rozhodl něco sem nahodit.

 Přemýšlel jsem (docela to bolelo)  a říkal si, že napíšu nějaký menší slohový útvar o sobě. Jelikož si myslím, že info o fandovi by mělo být stručné a pokud se někdo chce dovědět víc, tak ať si trochu zakliká, tak sem se rozhol ukovat menší slohový útvar o mém já a nahodit ho sem na blog. Ať máte představu plus mínus, jaký fanda to asi jsem.

 Dal jsem se dohromady v matčině děloze v nějakém roce 1989. Příhoda to byla vtipná. Bylo to jednoho záříjového dne. Byl jsem zatím jen malinká spermijka, bezvýznamný týpek. Věděl jsem, že však udělám díru do světa, i kdyby jen díru do vajíčka, tak jsem věděl, že prostě něco dokážu. Tvrdě jsem trénoval každý den avšak nebyl jsem sám kolem mě dalších 200mil hajzlíků, kteří chtěli bát stejní, ne-li lepší než já. Nebylo to však možné. Ač jsem nebyl, jak už bylo zmíněno jediný, můj osud byl předurčen. Jendoho krásného dne, nevím úplně přesné datum, ale září to bylo určitě, jsem se musel vydat na dlouhou pouť. Byl jsem připraven, velkým tlakem jsem byl hnán do předu a věděl, že můj osud právě přichází. Výlet měl trvat jen tři dny, ale já už byl na finish tak nadržený, že jsem cestu zvládl, už za dva. Na koci cesty, k mému překvapení nebyla velká nahrávací společnost, jak jsem si myslel, ale vajíčko. Říkal jsem si:,,Tak když už jsem tu tak si s ním aspoň promluvím," tak jsem tedy zvolal,, hej ty tam slyšíš mě? Kdo si a co bys rád?" Ze zhora se ozvalo:,, Vejce blbečku, copak jste neměli biologii? Jsem tu aby si mě oplodnil a vznikl nový život." ,,K sakru," přece jsem pořád věřil, že jsem druhý Cobain, ale spermie? Takhle potupná věc. Musel jsem si tedy zanadávat. A přece jsem ještě jednou zkusil:,, Hele prej tu má bejt někde gramofirma, musí vidět moje texty." ,,Na tvoje texty ti každej sere, šup vlez do mě ať to máme za sebou." Pokrčil jsem rameny (Zde malá odbočka pro čtenáře, je mi jasné že spermie nemluví a nekrčí rameny a nemají sny, ale přeci jen je to trochu pohádka, tak jí berte s nadhledem. Diky) a vlez jsem dovnitř. Aspoň jsem byl oprvý a naposledy první.

 Devět měsíců uplynulo jako voda a ze mě se vylíhl pěknej kohout. (No tak kouhout ne a ani jsem se nevyklubal,ale na to sere pes.) Začal jsem růst, dělat bordel a hrát na svůj první hudební nástroj. Flétna byla to největší co mě mohlo potkat, čtyřikrát týdně do hudebky, sedmkrát týdně cvičit aspoň dvě hodiny. Bylo to pro mě největší peklo. O tři roky později jsem s tím seknul a bylo po kariéře virtuoza. Moje kariéra intelektuála zkončila ihned, co rodiče napadlo, mě zapsat do první třídy. Ač zprvu hodný chlapeček. Z páté třídy jsem se dostal na gympl. Opruz, IQ začalo klesat se stoupajícím věkem. Kouzlo, opatrně poznávajícího alkoholu, mě nadchlo. V půl dvaníctý ze školy do Delvity pro ten nejtvrdší nejlevnější chlast, nějaký nealko a rychle se opít, pozvracet, vystřízlivět a vpět bejt doma.

  Měl jsem jedoho kámoše. Aby se vám nezdálo, že odpbočuju od tématu, má tu významnou roli, která se brzy změní v roli bezvýznamnou. Tedy měl jsem kamaráda, ten měl bicí. Občas jsem k němu přišel poslouchat a obdivovat talent. V žádné kapele nehrál a v té době jsem si myslel, že je stejně nejlepší bubeník na světě a měl by někde hrát. Až časem jsem se dozvěděl, že trpěl zuřivými záchvaty agrese, a bicí byl jediný nástroj, do kterého mohl mlátit. Bohužel však musel odjet do USandA a konec jeho hry na bicí. V té době jsem byl už velký kluk, aspoň jsem si to o sobě myslel, navrhl mi, že si bicí po dobu jeho nepřítomnosti můžu odvést k sobě domu a trénovat. Souhlasil jsem. Doma jsem tuto radostnou novinu oznáml a rodiče neméně radostně odpověděli, bicí ne, nechal si flétny a bicí se sem stejně nevejde. Po asi dvou týdnech vymýšlení kam s bicím, ozářil mě sám nevim kdo to mohl být Duch svatý? Mohamed? Budha? Nebo to bylo jen to ostré sluníčko co mi v tu chvíli svítilo do očí? Teď už to je jedno, důležité bylo, že já bicí doma měl a mohl trénovat. Bavilo mě to, mlítil jsem do toho instrumentu deno denně. Po měsící mě napdalo, že bych se měl aspoň nějak učit. Obstaral jsem si nějaké lekce pro začátečníky na kazetách  (těch do rádia) a trénoval. Trénoval a trénoval a po dvou letech se kámoš vrátil a bicí mi zabavil. To byl konec mých snů stát se bubeníkem.

 Teď jediný kontak s hudbou mám formou konzertů, počítače, občas rádia a mojí trosky (MP3 přehrávač). Jsem pomalu na konci teen období a dorazili na mě manýry skládání básní, tak tu je ještě světýlko, že se stanu buď slavným básníkem, nebo lépe textařem.

 Nashle na předávání cen Grammy o nejlepší text k písni. Trish