Holubice
Holubice letí za svobodou
a hledá ji v mlze.
To ještě neví,
že může spadnout, do pořádné strže.
Nebo ji polapí,
obrovitý tvor.
Člověk v kápy,
jenž pochází z hor.
Lov započal na křehké stvoření,
které se ani nebrání.
Chudinka žene křídla,
skoro nemůže dýchat.
Přesto zkouší akrobatce,
zatím se ji daří únik krátce.
Ozvou se v dáli zvuky kopyt,
oni ji nepřestali lovit.
Ten bídný červ s kuší,
do ni šíp pustí.
Naposledy vydechne,
duši její, vánek odnese.
Po nebi teď si létá,
i když už je slepá.
Necítí bolest ani vítr,
odnáší ji pouhý vichr.
„Vichr jenž ptáci mají rádi,
Vichr hladící jim po tváři.
Ten vichr hřející za noci,
Vichr jež jim dokáže pomoci.“
NAJÍT CESTU K RÁJI.
Světlo více září,
od slunce, ale není.
Odkud asi je ta krása,
přišla pro ni spása.
Snězená, upečená nad ohněm,
kosti vhozené za domem.
Tak skončil osud jedné holubice,
jak se vám líbil převelice.