Vajíčko Muž, 34 let / Plzeň

Holubice letí za svobodou
a hledá ji v mlze.
To ještě neví,
že může spadnout, do pořádné strže.

Nebo ji polapí,
obrovitý tvor.
Člověk v kápy,
jenž pochází z hor.

Lov započal na křehké stvoření,
které se ani nebrání.
Chudinka žene křídla,
skoro nemůže dýchat.

Přesto zkouší akrobatce,
zatím se ji daří únik krátce.
Ozvou se v dáli zvuky kopyt,
oni ji nepřestali lovit.

Ten bídný červ s kuší,
do ni šíp pustí.
Naposledy vydechne,
duši její, vánek odnese.

Po nebi teď si létá,
i když už je slepá.
Necítí bolest ani vítr,
odnáší ji pouhý vichr.

„Vichr jenž ptáci mají rádi,
Vichr hladící jim po tváři.
Ten vichr hřející za noci,
Vichr jež jim dokáže pomoci.“

NAJÍT CESTU K RÁJI.

Světlo více září,
od slunce, ale není.
Odkud asi je ta krása,
přišla pro ni spása.

Snězená, upečená nad ohněm,
kosti vhozené za domem.
Tak skončil osud jedné holubice,
jak se vám líbil převelice.

Řvi dokud můžeš,
vydal ses špatnou cestou,
a teď za to umřeš.

Chtěl jsi být víc,
než myš šedá.
A teď nemáš nic,
co bys předal.

Jsi holá hlava bez rozumu,
uvnitř lebky máš jen gumu.
Nejsi víc než idol žen,
ale neplní se ti žádný sen.

Jsi takříkajíc celebrita,
jinak vážně, jenom sketa.
Vyždímaný jak citrón,
neozývá se z tebe ani tón.

Mizíš v bludné iluzi,
která se dere pod kůži.
Ničí vše jen co může,
ostrá jehla, jako trn růže.

Žiješ, i když jsi dávno mrtví,
dýcháš, ale jen, jeli to nutný.
Jsi upír, který nasává levnou whisky,
stále vlhké jsou tvé pysky.

Tak skončila tvá bídná sláva,
v nekrofilních, démonických barvách.
Tak ti vzali sen
a teď ti poroučí jen.

Ty kreatury v oblecích,
jenž se honí za mocí.
Silnější každým mžikem,
vysají tě vlastním zvykem.

Jedeš vlakem,
který nezastavíš.
Prohrál jsi
a to ještě nevíš.