O vyhnilé depce
Ono to ve vás prostě hnije. Jako vlhkost ve zdech. Únava z fyzické práce, a pak ty hrůzné výjevy kolem. A nejvíc tomu pomůže, když vám téměř před očima umírají roubené domy. Až na pár drobností podobné tomu, ve kterém je váš domov. Ale o tom až jindy....
Hnije to až tak, že pak brečíte tetě půl hodiny do telefonu a chcete strašně moc pryč. Hnije to až tak, že probdíte noc a ptáte se proč.Nevím, jestli to Kamrlík unese, nejdřív jsem to napsala jako poznámku na Facebook, tam to čte méně udivenců než tady a
celkově tam lidi spíš rozebírají s kým chodí, s kým se rozešli a kde včera večer kalili. Tak snad se Kamrlík nerozpustí pod tíhou té vyhnilé depky.
Na tomhle světě tolik malicherností, že je to k pláči. Jo, spousta věcí mi došla až teď a s pocitem krále Šalamouna odsuzuji všechny ty přízemnosti. Ale bez těch přízemností by člověk nemohl existovat, vážně. Za pár dní jste z toho úplně na mol bez kapky
alkoholu, za pár dní jen blbě civíte do nikam a nemyslíte na nic. Na naprosté nic a když už začnete myslet na něco, je vám z toho do pláče. No jo no, někdo bulí, někdo křičí a někdo mlčí.
Vždycky se mi vybaví povídka od pana Balabána o paní, která se několikrát denně naložila do vany, aby se uvolnila a smyla ze sebe všechen ten prach nehodné reality. Taky bych se naložila jako okurky do láku, pěkně pryč s tou únavnou
realitou.
Taky se mi znechutila všechna mokrá přísloví. Tichá voda břehy mele. Poslední kapka do mého poháru. Nemusí pršet, jen když kape. Duté sudy nepotopíš. Většinově totiž neplatí - voda vám potopí úplně všechno, břehy se melou taky pořád a čím vody více,
tím jsou břehy více semleté.
Mám pocit převozníka přes řeku Zapomnění. Pluji na druhý břeh pro dušei a převážím je k sobě do toho pustého světa mezi čtyři holé zdi. Všichni ti poutníci se pak diví, zvedají ruce k nebesům (která tady vidět nejsou) a maří čas žvástáním o tom,
jaké to bylo a jaké to bude. Jenže teď je teď.
Obdivuji Sysifa. Když někdo vydrží tu nekonečně marnou snahu, je pro mne hrdina.
Vím, jak to vypadalo v době kamenné. Lidé s kladívkem s ostrou hranou tloukli do kamene, aby ho opracovali. Tloukla jsem dva dny a nemůžu pohnout zápěstím na levé ruce a prsty na ruce pravé. Asi třicet metrů čtverečních kladívkem. Obdivuji
pravěké lidi.
Jedno přísloví přeci jen ale platí. V nouzi poznáš přítele. Najednou prostě u dveří zazvoní dvě neznámé paní a řeknou, že jdou pomoct. A dva dny ťukají kladívky, přenášejí věci, spí na betonu a zaplatí vám kremroli, když vidí, že se plazíte po zemi.
Stydím se za sebe, jak malý jsem člověk proti nim, když jedou přes sto třicet kilometrů kvůli malému městečku kdes u Liberce. A pak taky, když se objeví maminka sousedky ve dveřích a přinese krabici skvělých makových buchet... Lidé jsou naštěstí ještě
občas i lidmi.
A někteří jsou hyeny i když musíte plavat. Nejraději vám ty mrchožrouti seberou i klacek, který vás drží nad vodou. Nebo vás přiotráví výroky o tom, že jste zloději a že jste si do své nory nahrabali. To je krása, po celodenní práci a sedmi pytlech
bordelu z cizí hnusné rozpadlé boudy. Hyena neumí počítat, aby si do posledního zrna polystyrenu spočítala, že je to všechno a nic není v cizí noře. Cizí nora má svého dost, ještě aby se zásobila hnusným olezlým igelitem, starou klecí na papouchy,
rozmoklými autosedačkami nebo dávno netekutou barvou na kdoví co. Zhýralé hyeny!
Na tomhle světě je tolik hodných lidí, že je to k radosti. Jo, spousta věcí mi došla až teď a s pocitem krále Šalamouna děkuji všem těm dobrodruhům, kteří klepají na cizí dveře a místo "Dobrý den!" řeknou: "Potřebujete pomoct?"