Veki Žena, 34 let / Hradec Králové

I o tomto článku platí předmluva k tomu minulému. Jen bych doplnila, že lepší než brečet je psát, respektive psát a brečet. Prostě jenom myšlenky skládat a rozvíjet se. Nevadí, že je to neduchaplné, bez děje a bez jakýchkoli ambic. Ale pomůže to.

Tohle teplo věští zase jenom bouřku a zase jenom déšť. Ten cynický déšť. A nemám snad pravdu? Ano, už hřmí, už létají blesky.

Tímhle teplem šla jsem pro květiny. Pro květiny, po tu nejlepší Haničku na světě, pro gladioly, protože ty má Hanička nejraději. Krásné květiny, vezmu jich pět, ne sedm, ne devět,... Proč je všude kolem tak ošklivo, i to slunce je ošklivé. Na chvíli snad pocítím svobodu. Jakou pak ale svobodu? Mezi ruinami, bagry, prachem, kouřem a kalnou vodou. Svoboda... nevím proč, ale rychlá chůze a sledování špiček svých bot je nejúčinnější. Vidím jistotu. Jistotu svých bot, které mi ani řeka nevezme, proč se dívat kolem, když kolem je jen smutně veselá ulice děravá víc než jindy? 

Na ulice trčí hadice a z hadic teče voda, ta hnusná kapalina. Dobře, tak hnusná být nemůže, když už tak půl roku nepiju skoro nic jiného, ale není voda jako voda. Člověk taky není jako člověk a kočka jako kočka. Voda...

Miluju, když šumí řeka. Je to krásná symfonie, pravidelná a chlácholivá. Třeba je to sadomasochismus, ale vždycky jsem měla ráda vodu - řeky, rybníky, potoky, vodopády. A ta voda, jak nevděčná je za moji lásku. 
Tak těch gladiol vezmu hodně moc... růžové a červené... sedm a sedm. Je to sice dohromady sudé číslo, ale... Ale to se nějak udělá. Teta přinesla Haničce taky gladiol, jeden červený. Ha! A je to, teď jich je patnáct.

A blesky létají. "Už je ti líp?" "Jo" Co jiného taky máte vyprávět? "Máme pro tebe dárek!" "Jo? A vážně ti je líp?" "Jo." Co jiného taky chcete vyprávět. "Tak se měj, přijedeme osmičkou." "Ahoj"A ty kecy kolem mě taky rozčilují. Oni to myslí dobře. "A jak to zvládá mamka a jak děti a jak táta..." jak? Dobře, co taky jinýho lidem vyprávět. Jo, nic děsivého, všechno v pohodě, jen už aby bylo úterý. Prostě se mi líbí úterý. Pondělí bylo hnusný odjakživa. Dlouhá škola, brzo vstávat, přijde statik, ... prostě pondělky jsou na prd. 

Sněhově bílý pták si sedl na torzo mostu, vypadá to jako u moře, tihle ptáci byli ve Skotsku u moře. Chudák pták, měl by se tam líp. Co tady na torzu mostu pod našimi okny, snad jen výsměch hloupým lidem.
Už aby přišla Hanička, chtěla bych jí dát gladioly. Chtěla bych, aby měla radost. Chtěla bych, aby se mnou každou noc spala v posteli, abych tam nemusela být sama. Chtěla bych, aby sem někdo přijel a nemusela tady být sama. Chtěla bych, aby nebyly večery, ty dlouhé a ubrečené večery.

Ono to ve vás prostě hnije. Jako vlhkost ve zdech. Únava z fyzické práce, a pak ty hrůzné výjevy kolem. A nejvíc tomu pomůže, když vám téměř před očima umírají roubené domy. Až na pár drobností podobné tomu, ve kterém je váš domov. Ale o tom až jindy.... 

Hnije to až tak, že pak brečíte tetě půl hodiny do telefonu a chcete strašně moc pryč. Hnije to až tak, že probdíte noc a ptáte se proč.Nevím, jestli to Kamrlík unese, nejdřív jsem to napsala jako poznámku na Facebook, tam to čte méně udivenců než tady a celkově tam lidi spíš rozebírají s kým chodí, s kým se rozešli a kde včera večer kalili. Tak snad se Kamrlík nerozpustí pod tíhou té vyhnilé depky.

Na tomhle světě tolik malicherností, že je to k pláči. Jo, spousta věcí mi došla až teď a s pocitem krále Šalamouna odsuzuji všechny ty přízemnosti. Ale bez těch přízemností by člověk nemohl existovat, vážně. Za pár dní jste z toho úplně na mol bez kapky alkoholu, za pár dní jen blbě civíte do nikam a nemyslíte na nic. Na naprosté nic a když už začnete myslet na něco, je vám z toho do pláče. No jo no, někdo bulí, někdo křičí a někdo mlčí.

 Vždycky se mi vybaví povídka od pana Balabána o paní, která se několikrát denně naložila do vany, aby se uvolnila a smyla ze sebe všechen ten prach nehodné reality. Taky bych se naložila jako okurky do láku, pěkně pryč s tou únavnou realitou. 

 Taky se mi znechutila všechna mokrá přísloví. Tichá voda břehy mele. Poslední kapka do mého poháru. Nemusí pršet, jen když kape. Duté sudy nepotopíš. Většinově totiž neplatí - voda vám potopí úplně všechno, břehy se melou taky pořád a čím vody více, tím jsou břehy více semleté.

 Mám pocit převozníka přes řeku Zapomnění. Pluji na druhý břeh pro dušei a převážím je k sobě do toho pustého světa mezi čtyři holé zdi. Všichni ti poutníci se pak diví, zvedají ruce k nebesům (která tady vidět nejsou) a maří čas žvástáním o tom, jaké to bylo a jaké to bude. Jenže teď je teď. 

 Obdivuji  Sysifa. Když někdo vydrží tu nekonečně marnou snahu, je pro mne hrdina.

 Vím, jak to vypadalo v době kamenné. Lidé s kladívkem s ostrou hranou tloukli do kamene, aby ho opracovali. Tloukla jsem dva dny a nemůžu pohnout zápěstím  na levé ruce a prsty na ruce pravé. Asi třicet metrů čtverečních kladívkem. Obdivuji pravěké lidi.

 Jedno přísloví přeci jen ale platí. V nouzi poznáš přítele. Najednou prostě u dveří zazvoní dvě neznámé paní a řeknou, že jdou pomoct. A dva dny ťukají kladívky, přenášejí věci, spí na betonu a zaplatí vám kremroli, když vidí, že se plazíte po zemi. Stydím se za sebe, jak malý jsem člověk proti nim, když jedou přes sto třicet kilometrů kvůli malému městečku kdes u Liberce. A pak taky, když se objeví maminka sousedky ve dveřích a přinese krabici skvělých makových buchet... Lidé jsou naštěstí ještě občas i lidmi.

 A někteří jsou hyeny i když musíte plavat. Nejraději vám ty mrchožrouti seberou i klacek, který vás drží nad vodou. Nebo vás přiotráví výroky o tom, že jste zloději a že jste si do své nory nahrabali. To je krása, po celodenní práci a sedmi pytlech bordelu z cizí hnusné rozpadlé boudy. Hyena neumí počítat, aby si do posledního zrna polystyrenu spočítala, že je to všechno a nic není v cizí noře. Cizí nora má svého dost, ještě aby se zásobila hnusným olezlým igelitem, starou klecí na papouchy, rozmoklými autosedačkami nebo dávno netekutou barvou na kdoví co. Zhýralé hyeny!

Na tomhle světě je tolik hodných lidí, že je to k radosti. Jo, spousta věcí mi došla až teď a s pocitem krále Šalamouna děkuji všem těm dobrodruhům, kteří klepají na cizí dveře a místo "Dobrý den!" řeknou: "Potřebujete pomoct?"

Jak tak chodím přes celý náš Prdítkov od vlaku domů a jak tak chodím většinou za tmy, napadá mě spousta věcí.Jdu pomalu, nechce se mi utíkat letní nocí, chce se mi tou sametovou tmou loudat, zastavit se na mostě přes řeku a koukat se na plynoucí vodu. Kam asi dopluje? Do Nisy, do Odry, do moře, ... teče pořád dál a nemá tušení, že sleduji její vlnky. 

Celou dobu se přede mnou šine postarší paní v nějaké světlé bundě, v ruce má igelitku. Zdá se, že pospíchá. Na rozdíl ode mě. A paní náhle zmizela. Jen na chvilku jsem se zamyslela, jen na okamžik jsem přestala dávat pozor a po té ženštině se slehla zem. Kam jen odbočila? Do temné uličky, která končí v křoví asi ne, tak snad jedině do těch obřích vrat, které vedou k domu, kde jsou ordinace lékařů. Snad, protože jinak...Jinak se převtělila v nádhernou čistě bílou kočku, která seděla na plotě u takového roztomilého domu. Chtěla jsem ji pohladit, protože jsem věděla, že ten dotek bude sametový, že má kožich tak úžasně měkký. A taky jsem ještě nikdy nehladila bílou kočku. Tak jsem se zastavila a hleděla na zelená očka ve snaze jim říci, že jim neublížím, že jsou krásná a že za jedno pohlazení dám půl světa. Nicméně kočka seskočila do zahrady a sledovala moje zoufalé "čičiči" z bezpečné vzdálenosti. Tahle kočka mě stejně fascinuje už dlouho. Za dne totiž sedává na hromádce popela před domem. Je jako fénix, povstala z té špíny kolem jako čistý a ušlechtilý tvor. 

Pod sochou svatého Jana Nepomuckého před farou sedí tři hošani, tři frackové, které doma nikdo nečeká a nikomu nescházejí. Kouří trávu a mluví hůř, než ten nejposlednější dlaždič na konci světa. Měli by doma spát, ne ničit si plíce a mozek. No, asi tomu nerozumím. Ostatně, taky bych se asi neměla v tuhle hodinu potulovat ulicemi.

A ta řeka se nezastaví, nemůže. Můžu. Můžeš. Stojím na mostě a zvedám hlavu k vymetené obloze plné světelného smogu. Stojíš na mostě a zvedáš hlavu ke hvězdám, které nejsou vidět. Vyhasly? 
Fénix. Bílá kočka. Socha z pískovce. Most. Řeka. Hvězdy. Tma. Světlo. Můžeš? Můžu.