Report iz Polands Heineken open’er vs. Red hot chilli peppers
První i poslední dny byly v duchu poznávání nepoznaných polských slovíček, jmenovati netřeba neb bychom návštěvníče tebe akorát pomátli na rozumu, tedy o tom, jak jsme „szukali gubernatora“ či sháněli se po chybějící „posteli“ – (překlad autora=povlečení) se zmiňovati nebudem.
Vzhledem k tomu, že oblast je výlučně hudební, proto report z festivalu je na místě. Výčtem kapel známých jmen jako Beastie Boys, Björk, Groove Armada, Block Party, The Muse, The Roots, Sonic Youth začínaje, pochvalou všech zúčastněných konče.
Provoz festivalu je poněkud odlišný od chodu festivalů domácích, do areálu není radno nosit vlastní nápoje, jídlo, ale hlavně alkoholické nápoje. Postupem dnů se samozřejmě taras přelomil a již vpuštěno bylo pár nadšenců nejen pivního Heinekena, ale i tvrdších nátur, jako vodka, sem tam se povalovala láhev pana Jamesona a jemu podobných Johnie Wolkerů. Ani my jsme nezůstávali pozadu a s lehkostí nám vlastní zkoušeli na „různých“ místech sem tam nějaký ten hlt propašovat – viz. Jeník Korků zvládl i prohlídku osahávací metody skoro až do intimních partií. Jenžto byla zima veliká, hltů takových bylo mnoho zapotřebí. Hlavní stage s hlavními hvězdami začínala již k času hlavního vysílání televizních filmů, tedy příprava spočívala v nepromokavé bundě, holínkách či obalováním nohou pytli. Nicméně co bychom pro již zmíněné ikony neudělali. Tedy show vrcholí.
Beastie Boys. Pár geniálních muzikantů předvedlo strhující hudební magii, neopomenutelnou komunikaci s publikem v osobitých „kvádrech“ a na rozdíl od ostatních hned dvě performance během jednoho festu.
Björk. S lehkostí sobě vlastní během koncertu uběhla min. 10 km i vzhledem ku svým táhlým písničkám se předvedla jako vrcholový sportovec a kdyby, zvláště díky sboru, který měla při sobě, nebylo slyšet, že je celá kapela na živo, usoudila bych, že výkon je podpořen half playbackem. Tato dáma velice překvapila, že je možné uběhat a uzpívat takto dokonale koncert. Její komunikace sice vázla v neznalosti, jak sama podotkla, polského jazyka, nicméně dle její anglické výslovnosti bych si tipla, že ani v té se jí příliš mluvit nechtělo. Další, pro mne strhující záležitost tkvěla ve vizuální stránce projekce, kde zprvu možno mysleti si, že jde právě o onu projekci, následně pak divák pochopil, že jde o ukázku jejího nástrojového vybavení. Pro mne otázka do pranice, co je to za mašiny, které umí vydávat tak podivné zvuky pouhým dotekem.
Groove Armada. Pro mne asi nejpřekvapivější moment festivalu. Zazněli hity, pro mne tehdy neznámého autora, tedy potěšení, že jde právě o tuto sqadru muzikantů.. Koncert byl sice pod zamračeným a deštivým nebem, ale strhující tóny v duchu: zatřeste zadkem pobavili myslím nejen mě. Celé polské (s příměsí různých národů v diváctvu) okolí náhle rozkymácelo boky.
Block Party. Maličko popovější styl kytarového rázu s příměsí elektronických pazvuků z Británie se osvědčil. Vidno, že jde skloubit melodičtější, melancholičtější tóny s různými hluky, ruchy, apod.
The Muse. Po dešti. Na problácené, špinavé ploše, plné upatlaných kelímků od piva se kapela Midriaza roztančila do rytmů The Muse. Jistě tuto kapelu nemusím představovat. Nejenže pomohla k pohybům zima, ale i super skvěle zahraný koncert, který dodal kuráže pro roztancování netančící skupiny :o).
Co se týče nám neznámých polských interpretů bych podotkla, že po 3 dnech ska raegge hip hopu mi tento styl lezl i ušima. Ne, že by šlo o špatnou akci či neprofesionalitu interpretů, naopak, ale těch kapel hrajících tento styl nebylo zrovna pomálu, tedy posluchač již rapujícími dredaři musel být značně unaven.
A unaveni jsme se také vydali na další štaci z názvem Viva la Red hot chilli peppers do Katowic. V tuto chvíli nás opouští jeden ze členů výpravy (tedy po důkladném zajištění našeho ubytování v Katowicích) a my se vydáváme do výru „velkoměsta“. Po nedlouhém hledání místa k večeři jsme zjistili, že ať už si v kavárně, vinárně či co to bylo objednáte cokoliv, vždy vám donesou bograsc – snad se to tak píše, jedná se o velmi dobrou polévku typu borč či eintopf. Najedli se dosytnosti neboť v počtu servírka také nešetřila. Po objednávce 4 jídel, donesla asi 6 polévek :o).
Na druhý den s velkým očekáváním známých pálivých muzikantů jsme vyrazili na kýženou hodinu ku stadiónu. S očekáváním koncertu v plánovanou hodinu 15:00 jsme se usadili na slunku, popíjeli pivo a čekali, kdy první tóny zazní. Dočkali jsme se až tak kolem 20 h večerní, tedy již trochu zmámení zlatým mokem jsme se sebrali a šli si každý stoupnout na svojí část tribuny. Koncert proběhl v poklidu a tak jak má být. Tedy z hlediska fanoušků, žádné rvačky, žádné výtržnosti. Od kapely bych nějakou tu hudební výtržnost očekávala, bohužel se však nekonala. Zřejmě byli trochu unavení, protože odehráli svých 70 minut přesně a víc se nedělo nic. Samozřejmě dali své největší fláky z nové desky, což nejednoho potěšilo. Nás ale asi víc překvapila zajímavá cesta do penzionu. Vzhledem k narvanosti autobusů jsme se rozhodli jít pěšky a co se nestalo, trochu jsme si zašli. Ve spletitých cestách jsme se ocitli nejdříve na okraji jakési dálnice a následně ve čtvrti, která připomínala poválečnou situaci některých bombardovaných měst. Trochu strachu jsme se rozhodli utopit v plechovce piva, které jsme koupili za zamřížovaným okénkem nočních potravin. S tímto se nám již šlo lépe a došli jsme až do svého penzionu.
Cesta domů byla dlouhá, ale dorazili jsme všichni v pořádku, nepolámaní a natěšení na vlastní výstup, který se konal za úplně jiných festivalových podmínek než Heineken Open’er.