V záplavě hudby: Michaels Uncle, Už jsme doma a Richard Müller
V záplavě muziky, která se na člověka valí ze všech stran, bych za poslední půlrok rád vyzdvihnul tři hudební počiny, jež si mě získaly natolik, že není možný, aby kolem mne prošuměly bez důsažnějšího povšimnutí.
Před několika lety povstal jak Fénix z popela Majklův strýček (nebo taky M. O., M. U., Michael´s Uncle, dnes Michaels Uncle), kapela, která v druhý polovině 80. let působila jako zjevení, když zcela nekompromisně brojila proti bolševikům, za což se jí dostávalo značné pozornosti všemocné StB, takže nakonec skončila v ilegalitě. Drogy a 90. léta kapelu semlely natolik, že od poloviny 90. let prakticky přestala existovat a svou činnost obnovila až v roce 2004. O tři roky později vydávají chlapci živák Futurum Groundlive, letos zjara pak regulérní album Return of Dark Psychedelia, který jasně potvrzuje, že kapele patří stále přední místo na český hc/noise scéně. Na desce najdeme i pár „remaků“ z nejranějšího období Majkláčů, který ve mně vzbuzujou patřičnou nostalgii a vracej mě vzpomínkama do jalovejch pubescentních let, což někdy není vůbec na škodu, protože to člověku aspoň vyloudí na tváři úsměv. Nový věci jsou stejně dobře nabušený jako kdysi, nechyběj melodičtější pasáže, z textů čiší stará dobrá nasranost a nesmiřitelnost, ale mám pocit, že přílišná doslovnost je mnohdy spíš na škodu. Možná je to i tím, že kluci sou dneska absolutně čistý, takže viděj svět daleko vostřejc než kdy předtím a v reflexi tohohle slzavýho údolí už pro ně není místo na pražádnou shovívavost. Nadhled však pánům nechybí – dokladem toho je i poslední skladba nazvaná Prej byznys, kterou považuju osobně za nejzdařilejší kousek z celý desky jak po hudební, tak i po textový stránce. Album rozhodně stojí za poslech, návrat temný psychedelie je skutečně tady.
Už jsme doma patří ke kapelám, u nichž se nestává, že by jakymkoli svym studiovym počinem šlápli vedle a zklamali svý věrný fanoušky, k nimž se už bezmála dvacet let počítám i já. Pravda, slabý chvilky se najdou, pro mě si je kapela vybrala v mnohém na předchozím albu Rybí tuk (2003), ale kdo kapelu zná a sleduje (osobně neznám žádný jiný uskupení, který by UJD bylo stylově podobný, snad jen s výjimkou svýho času brněnskýho Dunaje), je pro něj každá její nová deska přinejmenším událostí roku, protože mezi jednotlivejma albama bejvá prodleva převážně 4–5 let, v tomhle případě dokonce let sedm. Jeskyně, jak slove tahle jejich poslední řadovka, je toho zářným příkladem. Jsou na ní skladby, který si posluchače podmaněj ihned (Úkryt, Marie), většinu z nich však člověk ocení až třeba s desátým poslechem, kdy se mu podaří bezděčně vtisknout do paměti jejich složitější strukturu, najde zálibu v na první poslech nelibejch disonančních celcích (tady si dovolím odcitovat jeden výrok Johanna Sebastiana Bacha: „Disonance jsou tím tvrdší, čím více se blíží harmonii.“) a začne detailně vnímat texty, který byly ostatně vždy velmi silnou stránkou UJD, neboť Míra Wanek v sobě básníka nikdy nezapřel. A protože „rozhodnutí nelze dlužit“ (jak zaznívá v druhý části písně Puklinka), která je logickým vyústěním a pro mě pocitově nejsilnějším momentem celýho alba, nezbývá mi než udělit týhletý desce absolutorium. Dávám ji teda plný prádlo (pět pěticípejch hvězdiček, nebo spíš hvězd!!!) a těším se, že se v horizontu 5–10 let dočkám další řadovky UJD, která se ponese v obdobnym duchu.
Přiznám se, že Richarda Müllera jsem nikdy příliš nesledoval, jeho písně jsem znal z rádia, ale nijak zvlášť jsem mu nevěnoval nikdy pozornost, považoval jsem ho (a považuju!) za nadprůměrnýho muzikanta, ale nebyla to tak nějak moje krevní skupina. Až letos, kdy se vrátil po x letech z muzikantskýho „záhrobí“, si mě svým albem Už podmanil věru dokonale. Atmosférou celý desky mi kápnul do noty tak, že jsem skoro dva tejdny v kuse neposlouchal nic jinýho než túto platňu, která je vskutku výtečná jak zvukem, tak po textový stránce, jež obráží Richardovy niterný pocity: úzkosti, pochyby, smutky & „radosti“... Rozhodně se jedná o prvotřídní album, který si platinovou desku za 15.000 prodanejch výlisků zasluhuje v míře vrchovaté. Jen houšť!
