Viktor Muž, 48 let / Rožďalovice

S koncem roku přicházívá bilancování, tak tedy, co mě letos "okouzlilo" ze světa hudby? Je mi jasný, že to bude jen nepatrnej zlomek toho, co by mohlo bejt zásadní, i když v době postmoderny není vlastně zásadní už vůbec nic… Krize hodnot… Přesto se najdou milníky, který bych nerad přehlížel. Kromě filmový hudby, o níž jsem tu psal minule, vyšlo několik alb, který určitě stojej za zmínku: nebo takhle – pár desek, který jsem byl s to vstřebat (nebo sem se vo to aspoň pokusil) s vědomím, že plno věcí mi dozajista uniklo a řada dalších je ještě příliš živá, než abych k nim moh zaujmout neukvapený stanovisko.

Velmi svěžím dojmem na mě zapůsobilo zjara album KanibaLove malostranský partičky Prohrála v kartách, který mi doslova v některejch ohledech příjemně vyrazilo dech, ať už po hudební stránce (již v tuhle chvíli jsou pro mě nesmrtelný skladby Růženky na půl úvazku a Na pokračování…), či co se týče zvukovejch kvalit. Vzhledem k tomu, že si mix a mastering prováděli pánové sami, tak klobouk dolů. Neměl bych opomenout ani duchaplné texty páně Filipa Horáčka.

Zajímavým albem je asi taky Rwanda od Debustrolu, jenomže s přibývajícími lety už nejsem schopnej si takovouhle muziku dát v kuse, takže hodnocením nemůžu sloužit. Jeden můj kámoš ale tvrdí, že to je paráda. Bohužel, o umělecký přínos kapel typu Obituary, Cannibal Corpse, Dismember, Deicide aj. zůstanu patrně už navždy ochuzen. Na milost jsem snad schopen vzít pouze sofistikovanější podobu tohohle stylu – Celtic Frost či Paradise Lost (posledních zhruba 10 let). Slayer pro mě končí někde v roce 1990 albem Season in the Abyss, i když skalní fanoušci by mně asi nadali do tupých, jak můžu Slayer řadit víceméně do death metalu, když to je thrash (no dneska už spíš trash).

Po několika letech odmlky přišlo vpředvečer 1. máje na trh s kůží taky  XIII. století (Dogma), držící se striktně ve svejch goticky vyjetejch kolejích, takže deska je příjemným douškem potemnělý nálady: „Světla a stín a hořící absinth“ – výstižněji to definovat snad ani nelze. Ten hořící absinth by moh bejt zajímavej. :))) Když už jsme u XIII. století, nemůžu nevzpomenout  o rok dříve vydaný trojCD punkový legendy HNF – Na barikádách z popelnic, na jejíchž troskách „Třináctka“ vznikla. Je dobře, že se pánové konečně umoudřili a po 20 letech nahrávky vydali. Škoda jen, že vyhodili pár písní, shodou okolností ty nejlepší.

Radost mi ale rozhodně udělal Tony Ducháček & Garage, který po 10 letech vydali nový album Black. Stará dobrá Garáž, na nic si nehrající, nepodléhající novejm módním trendům, zkrátka trvalá hodnota, na níž je spoleh.

Zato nedávno vyšedší poslední album Krucipüsku s názvem Amen je pro mě jen potvrzením stagnace týhle kdysi skvělý kapely. Laťku, kterou si nasadili v roce 2004 elpíčkem Druide!, už asi stěží kdy překonají, absence nosnejch melodií a patřičný nálady na posledních dvou deskách je zcela zřejmá. Možná je to záměr, proměna stylu a poetiky, pro mě se však stává kapela víceméně neposlouchatelnou (ač jsem se snažil sebevíc).

V září nás oblažila svým posledním počinem taky Vypsaná fixa (Klenot) – album nahrávali v Londýně, což někomu může přijít i nepodstatné, ale pokud jde o krystalicky průzračnej zvuk, byla tahle volba navýsost správná. Sice se kapela zadlužila způsobem nevídaným, nicméně účel světí prostředky.

Největší hudební událostí uplynulýho roku pro mě ale zůstává (a nic už nenasvědčuje tomu, že by ji mohlo něco překonat) třetí řadovka Arctic Monkeys s názvem Humbug. Že řada lidí i „renomovaných“ či „slovutných“ recenzentů album nepochopila je pro mě poněkud zarážející. Zejména odsudek Honzy Dědka publikovaný v Reflexu mě dost mrzí, protože si ho docela vážím a jsem přesvědčen, že tady skutečně střelil vedle a album shodil ze stolu neprávem.

Každý od kapely očekával změnu, a když přišla, najednou to bylo špatně. Chytlavý vypalovačky deroucí se nesmazatelně do mysli hned s prvním poslechem se nekonaly a – ouha! – už to je nemastný neslaný, úkrok stranou, nudně pomalý a neposlouchatelný album. A v tom právě tkví to obrovský nepochopení, který je patrně důkazem, že řada lidí už dneska není schopná poslouchat muziku soustředěně, vracet se k ní, poslechnout album vícekrát, zamyslet se nad texty...

Arctic Monkeys se opravdu značně zklidnili (na tom má zejména lví podíl producent desky Josh Homme z Queens of the Stone Age – mimochodem to je taky hodně zajímavá partička), ale o to víc je jejich muzika schopna zasáhnout. Intimnější atmosféra většiny skladeb, která jde ruku v ruce s existenciálně houževnatějšími průniky do nejniternějších pocitů, dává celýmu albu pevnej tvar a ideovou jednotu, která ve finále vyústí v náladově nejsilnější moment celý desky, jímž je závěrečná skladba The Jeweller's Hand – jakási odzbrojující katarze, po níž už nemůže být nic jako dřív...

Škoda, že mnohými zůstává tenhle zásadní hudební počin končící dekády zcela nepochopen. Napadá mě jediné: Jakou lžíci máš, tolik nabereš...

Máloco mě v poslední době tak vnitřně zasáhlo jako filmová hudba v českých a slovenských filmech, které spatřily světlo světa zhruba v letech 1960–1989. Rok 1989 je důležitým mezníkem, neboť se změnou politických poměrů a s rozvojem moderních technologií se pozdější filmová hudba poněkud zploštila povětšinou na „naprogramovaný chlad“ a v porovnání s předchozími dekádami působí značně unyle, nejiskrně. Je mi jasný, že v době reálnýho kapitalismu je to povýtce vinou nedostatku peněz, ale v zásadě si myslím, že je to i způsobeno nedostatkem talentovaných skladatelů – čest všem výjimkám.

Bohužel takoví umělci, jako je Zdeněk Liška, Luboš Fišer, Jiří Šust, Wiliam Bukový či Jan Novák, se zkrátka nerodí, generační vyprázdněnost je víc než patrná a zřejmě se nových talentů jen tak nedočkáme. Ano, změnil se i způsob práce, bohužel, dnes už (a zase jsme u těch peněz) není běžné, aby hudbu k filmu nahrával symfonický orchestr. Tytam jsou časy, kdy tato činnost byla především doménou FISYA pod vedením Štěpána Koníčka a později Františka Belfína či Mária Klemense.

Výše zmiňovaní skladatelé měli jednu ohromnou vlastnost (krom toho, že to byli géniové hudby): dokázali z minima vykřesat maximum. Dovedli mnohdy zcela fádní filmové scéně vtisknout neopakovatelnou atmosféru, byli mistry v propojení zvuku a obrazu, jejich hudba, bez níž si lze dnes už jen stěží některé filmy představit, častokrát z průměru udělala vysoce hodnotný umělecký snímek, pozdvihla jeho estetickou působivost o několik latěk výš a podílela se tak měrou nebývalou na jeho celkovém vyznění. O to více potěší, že obstojí i sama o sobě. Nutno podotknout, že v řadě případů doprovázela i filmy, o jejichž kvalitách není pochyb, i kdyby v nich nezazněl jeden jediný tón.

Pokud jde o Zdeňka Lišku, za zmínku jistě stojí jeho hudba k těmto filmům: Markéta Lazarová, Spalovač mrtvol, Údolí včel, Adelheid, Kronika žhavého léta, Dým bramborové natě, Stíny horkého léta, Jáchyme, hoď ho do stroje, Dny zrady, Sokolovo, Osvobození Prahy, Příběh lásky a cti, Obchod na korze, Vtáčkovia, siroty a blázni a v neposlední řadě též jeho hudba k seriálům Hříšní lidé města pražského a Třicet případů majora Zemana – díky ní u mě tento seriál do dosti značné míry ospravedlňuje, jakož i řadu dalších ideologicky překroucených filmů, na nichž se podílel, což je případ dejme tomu Kroniky žhavého léta – geniální!!!

Luboš Fišer byl původně „jen“ hudební skladatel, k filmové hudbě se dostal až později, což nic nemění na faktu, že jeho hudební stopa v československé kinematografii je o to více nesmazatelná: Petrolejové lampy, Nahota, Návraty (zapadlý a neprávem opomíjený film a hudba nadoblačná...!!!),  Babička, Počítání oveček, My tři a pes z Pětipes, Podivný výlet, Ostrov stříbrných volavek, Lásky mezi kapkami deště, Na kometě, Lidé z metra, Tajemství hradu v Karpatech, Pozdní léto, Zlá noc, Dobrý den, město, S Rozárkou, Jak zničit vlastní mužstvo, Hlídač, Hadí jed, Chalupáři, Arabela, Jak se zbavit Helenky (!!!) aj.

Jiří Šust byl především dvorním hudebním skladatelem Jiřího Menzela: Ostře sledované vlaky, Skřivánci na niti, Rozmarné léto, Báječní muži s klikou, Vesničko má, středisková, Konec starých časů... Dále je kouzelná muzika ve filmu Boty plné vody a za vrchol považuji Šustovu hudbu k seriálu Hynka Bočana Záhada hlavolamu (zejména při bitevní vřavě Vontů a vontský chorál – nepřekonatelné!!!). 

U Jana Nováka nelze opomenout především Kočár do Vídně, a co se týče Wiliama Bukového (bohužel zhoubná choroba ukončila jeho život v 36 letech), nelze přehlédnout jeho hudební složku k těmto filmům: Finský nůž, Boxer a smrť, Hra bez pravidel, U nás v Mechově, Kristove roky, Pojďte, pane, budeme si hrát či Nikdo se nebude smát.

Vrátí se ještě někdy do českého filmu obdobně věhlasná hudba???