Jerzy Kosinski
Upraveno:Byl jsem při tom
Dokud se člověk na lidi nedívá, tak neexistují. Začnou existovat, až když na ně upnete svůj zrak.
Nabarvené ptáče
Díval jsem se zklamaně a znechuceně na dvě propletená poškubávájící se těla. Tak tohle tedy byla láska. Divoká jako býk, když do něho šťouchnou hrotem píky - brutální, páchnoucí, topící se v potu. Tahle láska byla jako rvačka, ve které si muž a žena vybojovávali jeden od druhého rozkoš a potýkali se spolu neschopni myslet. Zpola v mrákotách, ztěžka oddychovali, supěli a chovali se pod lidskou důstojnost.
Člověk je hrdý tvor. Nosí v sobě svoji vlastní soukromou válku, ve které musí bojovat a sám si ji vyhrát nebo prohrát. Má v sobě zakódovanou svoji vlastní spravedlnost, kterou se musí umět sám, bez pomoci druhých, řídit. Člověk, i když ho lidé obdivují a mají rádi, žije především sám se sebou. Pokud nemá vnitřní klid, pokud ho znepokojuje a trápí něco, co neudělal, ale udělat měl, aby nezklamal představu, kterou si sám o sobě vytvořil, a mohl si sám sebe i nadále vážit, pak je jako ,,Démon, duch vyhnaný, pln smutku."
Říkal, že by člověk nikdy neměl dovolit, aby s ním někdo špatně zacházel, protože by pak ztratil úctu sám k sobě a život by pro něho přestal mít smysl. Aby si zachoval sebeúctu, musel se umět pomstít těm, kteří mu ublížili, a dokázat, že má určité mravní zásady a není padavka.