Max Blecher
Upraveno:To místo bylo divoké a odříznuté od světa, jeho opuštěnost se zdála nekonečná. Denní žár tam na mne doléhal tíživěji a hůře se mi tam dýchalo. Slunce pražilo do zežloutlých, zaprášených listů křovisek v atmosféře naprosté osamocenosti. Podivný pocit marnosti se vznášel nad tím paloukem existujícím "kdesi ve světě", někde, kde i já jsem se úplně nesmyslně ocitl jednoho letního odpoledne, též zcela postrádajícího jakéhokoliv smyslu. Bylo to zkrátka odpoledne tápající zmateně v slunečním žáru mezi křovisky, zakotvenými v prostoru "někde ve světě". Tehdy jsem ještě hlouběji a bolestněji chápal, že nemám na tomhle světě co dělat, že mi nezbývá než bloumat parky - po zaprášených, sluncem sežehlých paloucích, opuštěných a divokých. A bylo to bloumání, které mi nakonec rozdrásalo srdce.
...
Zjišťoval jsem, že svět během mé nepřítomnosti prodělal značnou a podstatnou změnu, jež byla součástí jeho neradostné povinnosti neustále pokračovat ve své pravidelné, velmi jemné a okázalé práci. Vracel jsem se zas do samého středu jistoty, jež mi svou každodenní přesnou pravidelností připadala nekonečně truchlivá. Ve světě, který podléhal tak teatrálním efektům, který byl každého večera nucen předvádět stejný západ slunce, mi lidé kolem připadali jako ubozí tvorové vzbuzující soucit tím, jak se ve vší vážnosti neustále něčím zabývají a naivně věří v to, co dělají nebo cítí. Ve městě byla jen jediná bytost, která tyto věci chápala, a proto ve mně vzbuzovala obdiv plný úcty: byla to žena, obecní blázen.
...
Marně se lidé schovávají do své bílé, hedvábné kůže a oblékají se do šatů z látek. Je to marné, úplně marné... Stejně v nich neúprosně, mocně spočívá prvotní bláto; teplé, mastné a páchnoucí bláto. Svědčí o tom ostatně i všechna ta nuda a hloupost, jimiž vyplňují své životy.