v Pičín

Je velice lehké jen tak si sednout a vtahovat do sebe dým, ochotně čekat na zbavení se jinak bohužel kontinuální zodpovědnosti především sám za sebe a nechat hlavu trochu odplout do světa více uvnitř než tam venku. Někdo objímá stromy nebo hledí do karet, někdo zhloupne u televize nebo nalepený na sociální síti, i kniha je útěk, s jejím vnitřním vesmírem sice nádherný, ale opomineme-li vstřebávání děje a slov, je to v podstatě taky jenom válení se. Poučení, které si tento další z chytráckých výlevů bere na paškál, spočívá tentokrát ve žvanění o tom, že z důvodu nutnosti návratu z takového rauše, ať už je to knížka, televize, chlast, rozšířené vědomí nebo třeba bondáž, z nutnosti probrat se zpátky do tohoto mizerně snesitelného světa, je dobré zamyslet se nad tím, jak se naučit zaopatřit tu svoji tělesnou schránku natolik, aby si mohla jednou za čas tyhle výlety dovolit. Člověk sice může stát a čekat na konec pracovní doby, nebo podnikat něco v oblasti, která ho zajímá a které nejspíš rozumí, ale stejně se na tyhle místa bude muset denodenně vracet, stejně bude muset vstát a objevit se v určitou dobu na určitém místě. Při zjištění, že třetinu života - té věci, co je jenom moje a je tím nejcennějším, co mám, což je stejně dost abstraktní fráze - strávím na místě, kde jsem jen pro to, abych si vydělal peníze na to, abych mohl vůbec v tomhle světě existovat = jíst a bydlet, pohledem na takové zjištění se musí dělat každému s mozkem přece na blití. Jenže ne každý z nás je talentovaný obchodník a ne každému se taky poštěstí dostat se do kolejí, které by jej existenčně dostatečně zajistily a ještě mu poskytly tolik času, kolik potřebuje pro cokoli, co považuje za svoje zájmy. Takže pokud člověk patří do třetí a čtvrté cenové kategorie většiny, která může vlastně kdykoliv přijít o práci, možná je na čase zkusit se zamyslet, dlouhodobě zamyslet, nad tím, jestli neexistuje činnost, ve které by se našel, která by mu něco dávala a když bude mít štěstí, mohla by ho jednou dokonce živit nebo mu na živobytí aspoň přispívat. Všichni ti parchanti spolužáci, co už tehdy věděli, že chtějí psát/fotit/truhlařit/malovat/točit porno/kandidovat-cokoliv; ti to zjevně mysleli vážně, věnovali se tomu celou tu dobu a proto jsou asi dneska tam, kde jsou. Ať už je to živí, nebo je to pořád ještě jen jejich zábavou, mají něco, co je dotváří, co doplňuje tu mezeru za jinak nicneříkajícími jmény. Jasně, člověk se může zamyslet a najít svoje slova co by si mohl doplnit za jméno, ale taky může zkusit přijít na to, jak dosáhnout čehokoli o čem ví, že to doopravdy chce. Vždyť člověk by se neměl nikdy přestat snažit, nikdy by se neměl spokojit s tím, co má, pokud by chtěl víc. Tohle není návod jak takovéhle věci dělat, nechce to být ani poučováním o tom, co by kdo dělat měl nebo jak, ne všichni máme stejné potřeby a požadavky na život. Co teda celé to přemoudřelé kázání má být? Možná se jen dělím o to, co se honí hlavou v rauších mně, možná jen chci nějak zasadit do někoho semínko nespokojenosti se sebou, protože by se pak soustředil na sebe, na vlastní osobu, na to, jak zkusit skrze já najít něco jako osobní štěstí, protože člověk soustředěný na svůj vnitřní růst se možná tolik nestará o druhé a má menší potřebu jiným zasahovat do života a jeho štěstí může být na tom vnějším světě trochu míň závislé. A možná že šťastný člověk není tak úplně schopný zla a když jednou pozná, jaká je ta dlouhá a nekonečná cesta, začne o ní docela vážně přemýšlet a zkusí se soustředit. Vždyť se to přece píše úplně všude a už tak dlouho, že cesta je cíl.