v Pičín

 Klíčem k prevenci postupujícího strašlivého ničení fauny i flory je osvěta a vzdělání. Dříve či později musí lidé pochopit, že příroda tvoří nekonečný, stále se obnovující řetězec, který má být rozumně využíván, a ne rozmařile drancován. Je třeba přivést je k poznání, že jejich přírodní dědictví je něčím, nač mohou být hrdi, co mají ochraňovat a ne sobecky používat ke krátkodobému prospěchu.

 Pouze literatura vám umožní navázat kontakt s duchem mrtvého, a to přímějším, úplnějším a hlubším způsobem než ledajaká konverzace s přítelem - jakkoli hluboké a trvalé může být přátelství, v rozhovoru se nikdy neotevřeme natolik jako prázdné stránce, když se obracíme k neznámému adresátovi. Jistě, když jde o literaturu, krása stylu a melodičnost vět mají svůj význam; hloubka autorových úvah, originalita jeho myšlenek nejsou k zahození; ale autor je především lidská bytost, ve svých knihách přítomná.

 Melancholie nemá s estetickým cítěním nic společného, nesouvisí ani se vzpomínkou na štěstí, nostalgii po určitém místě pociťujeme jednoduše proto, že jsme v něm žili, mimochodem bez ohledu na to, zda dobře či špatně, minulost je krásná vždycky, budoucnost ostatně taky, jenom přítomnost bolí, neseme ji s sebou jako vřed utrpení, doprovázející nás mezi dvěma nekonečny nerušeného štěstí.

 Ježíšovým problémem bylo, že příliš miloval lidi; nechat se kvůli nim ukřižovat je minimálně projevem nevkusu.

Václav Černý: Paměti

Za dob starého Rakouska pronesl se kdysi kterýsi notábl, že co Čech, to buď lokaj nebo hulvát. V časech, kdy byla vyslovena, nás tato urážka tolik pálit nemusela jako později tisíckrát: Vídeňákovi bylo lze připomenout nespočet lidských výsostí, které v dějinách nesly česká jména, takže jeho opovržení mohlo právem jen ještě zvětšovat naše národní sebevědomí. Ale spílal-li Čechům, měl pravdu o Čecháčkovi, tvoru, jenž ostatně nikdy není buď jedním, nebo druhým, ale vždy lokajem i hulvátem zároveň. Podobný typ lidského tvora, uhněteného z nízkosti a hrubosti, poťouchlosti, zbabělosti, a nemusíme-li se o ní už tajit, i kruté a nenávistné mravní otrlosti, vyměšuje sic každý malý národ, ale české země jej plodí v podobě téměř ďábelsky dokonalé: navěky se jim snad bude projevovat zlořečené dědictví vzpomínek na staletí cizího panství, a kdykoli nás stihne nová rána a dočasný pád, vždy bude v Čechách znovu libovolné množství hřbetů nahrbených k přijetí jha, a hnijících hub, dušujících se láskou k vlasti a plivajících po všem, co měla a má nejlepšího.

Pavel Tigrid: Glosy o české politice

 Proč neokomunisté přežívají a dostává se jim tu menší, tu výraznější voličské podpory právě v zemích, v nichž se komunismus, zvaný podloudně také reálný socialismus, zhroutil doslova přes noc jako domek z karet, navíc výlečně na své vnitřní systémové kontradikce, na svou ideologickou utopii? Co to je, po čem se často i rozumným lidem stýská?  Především po rovnosti, jakkoli rovnosti degradující, demobilizující, už ze své podstaty nesmyslné, ale rovnosti. Mějme se třeba všichni bídně, ale všichni. Živořme, ale rovným dílem. Jsem líný, ale mám zaručené právo na stejný podíl z toho, co získal ten pilný. Krátce, uzákoněná rovnost všech se všemi a nadosmrti je snem všech kolektivistů.  Lidem volícím komunisty, a jak řečeno, i lidem jinak docela rozumným, se dále stýská po tom, čemu se říkalo vymoženosti socialismu, jeho výdobytky. Od kolébky do hrobu zaručené živobytí, jakkoli mizerné. Právo na práci, jakkoli ponižující a v nedůstojných podmínkách, práci přikázanou, ošvindlovávanou, nezajímavou. Právo na bezplatnou lékařskou péči, i kdyby to byla poukázka do hrobu, ale poukázka. Právo na bydlení, špatné, ale právo. Na státem kontrolované ceny potravin, které se skoro nedaly jíst nebo vůbec nebyly, ale přece jen právo. A ovšem právo na snadný, hromadně organizovaný přístup ke kultuře, předem prověřené jako nezávadné, co možná lehce humorné, často pokleslé, ale skoro vždycky zdarma.  Ti čeští voliči jsou navíc zvlášť velcí gurmáni čili fajnšmekři, jsou - dá-li se to tak říct - pod obojí: chtěli by mít všechny výhody pečovatelského státu a zároveň užívat všech dobrot a lahůdek kapitalismu. Jenže obojí mít nelze.

Tony Judt: Zle se vede zemi

 Většina z evropských národních států měla to štěstí, že se v poválečných desetiletích octly pod ochranným deštníkem NATO, což jim umožnilo věnovat své rozpočty na domácí rozvoj. Nemusely se přitom vyrovnávat s masovou imigrací z jiných částí Evropy, tím méně z ještě vzdálenějších míst. Když se tyto podmínky změnily, došlo, jak se zdá, k poklesu sebedůvěry i vzájemné důvěry.   Faktem je, že vzájemná důvěra a spolupráce byly základními stavebními kameny moderního státu, přičemž platí, že míra důvěry byla přímo úměrná míře úspěšnosti daného státu. Solidarita - tedy vzájemná solidarita mezi občany i solidarita občanů se státem samotným - tu byla dříve než sociální stát, který ji institucionalizoval.

Právě proto, že dějiny nejsou předurčené, musíme je coby pouzí smrtelníci vymýšlet za pochodu - a to za podmínek, které nejsou zcela naším vlastním výtvorem. Musíme si ujasnit, jaké aspekty minulosti chceme uchovat a co umožnilo jejich existenci. Které podmínky byly jedinečné? A které podmínky bychom mohli, budeme-li mít dostatečnou vůli a snahu, znovu vytvořit?

Ti, kdo zapomínají na minulost, jsou odsouzeni k jejímu opětovnému prožití v budoucnosti.

                                                                                               - Arman Kyrakosyan

 Nejlepším důvodem pro toleranci je zjevné zlo plynoucí z nepřítomnosti tolerance.

                                                                                               - Bernard Williams