v Pičín

Hermann Lauscher

,,Vy, pane Lauschere, jste estét a musíte vědět, jak je lákavé a nebezpečné překlenout úzkou, ale hlubokou propast mezi dobrotou a krásou. My přece víme, že tato propast neznamená absolutní rozdělení, ale jen rozštěpení jednolité bytosti, a že obojí, drobrota a krása, nejsou principy samy, ale že jsou dcerami principu pravdy. Že oba zdánlvě si cizí, ba nepřátelské vrcholky patří hluboko v lůně země k sobě a jsou si společné."

,,Domů člověk nedojde nikdy, ale kde se  setkají spřátelené cesty, tam na chvíli celý svět vypadá jako domov."

Petr Camenzind

 Chtěl jsem lidi ale naučit i tomu, aby v bratrské lásce k přírodě nacházeli zdroje radosti a proudění života; chtěl jsem kázat o umění, jak se dívat, putovat, mít radost, jak se těšit z přítomnosti. Horám, mořím a zeleným ostrovům jsem k vám chtěl dát promlouvat vábivě mocným jazykem a chtěl jsem vás nutit, aby jste se dívali, jak nezměrně rozmanitý, pučící život dennodenně rozkvétá a překypuje mimo vaše domovy a města. Chtěl jsem dosáhnout toho, aby jste se styděli, že o válkách v cizině, o módě, žvástech ze společnosti, litaratuře a umění víte víc než o jaru, které před vašimi městy rozpoutává svůj nezkrotný rej, či než o řece tekoucí pod mosty vašeho města a o lesích a nádherných loukách, kudy uhání vaše železnice. Chtěl jsem vám vyprávět, jaký zlatý řetěz nezapomenutelných potěšení jsem ve světě našel já osamělec a životní nešika, a přál jsem si, abyste vy, kdo jste nejspíš šťastnější a veselejší než já, objevovali tento svět s ještě většími radostmi. A především jsem chtěl do vašich srdcí vložit krásné tajemství lásky. Doufal jsem, že vás naučím, jak být pravými bratry všemu živému a vzbuzuvat v sobě tolik lásky, že ani vy byste se už nebáli utrpení a smrti, nýbrž je bratrsky a sestersky s vážností přijali jako své sourozence, kdyby za vámi přišli.

Je velice lehké jen tak si sednout a vtahovat do sebe dým, ochotně čekat na zbavení se jinak bohužel kontinuální zodpovědnosti především sám za sebe a nechat hlavu trochu odplout do světa více uvnitř než tam venku. Někdo objímá stromy nebo hledí do karet, někdo zhloupne u televize nebo nalepený na sociální síti, i kniha je útěk, s jejím vnitřním vesmírem sice nádherný, ale opomineme-li vstřebávání děje a slov, je to v podstatě taky jenom válení se. Poučení, které si tento další z chytráckých výlevů bere na paškál, spočívá tentokrát ve žvanění o tom, že z důvodu nutnosti návratu z takového rauše, ať už je to knížka, televize, chlast, rozšířené vědomí nebo třeba bondáž, z nutnosti probrat se zpátky do tohoto mizerně snesitelného světa, je dobré zamyslet se nad tím, jak se naučit zaopatřit tu svoji tělesnou schránku natolik, aby si mohla jednou za čas tyhle výlety dovolit. Člověk sice může stát a čekat na konec pracovní doby, nebo podnikat něco v oblasti, která ho zajímá a které nejspíš rozumí, ale stejně se na tyhle místa bude muset denodenně vracet, stejně bude muset vstát a objevit se v určitou dobu na určitém místě. Při zjištění, že třetinu života - té věci, co je jenom moje a je tím nejcennějším, co mám, což je stejně dost abstraktní fráze - strávím na místě, kde jsem jen pro to, abych si vydělal peníze na to, abych mohl vůbec v tomhle světě existovat = jíst a bydlet, pohledem na takové zjištění se musí dělat každému s mozkem přece na blití. Jenže ne každý z nás je talentovaný obchodník a ne každému se taky poštěstí dostat se do kolejí, které by jej existenčně dostatečně zajistily a ještě mu poskytly tolik času, kolik potřebuje pro cokoli, co považuje za svoje zájmy. Takže pokud člověk patří do třetí a čtvrté cenové kategorie většiny, která může vlastně kdykoliv přijít o práci, možná je na čase zkusit se zamyslet, dlouhodobě zamyslet, nad tím, jestli neexistuje činnost, ve které by se našel, která by mu něco dávala a když bude mít štěstí, mohla by ho jednou dokonce živit nebo mu na živobytí aspoň přispívat. Všichni ti parchanti spolužáci, co už tehdy věděli, že chtějí psát/fotit/truhlařit/malovat/točit porno/kandidovat-cokoliv; ti to zjevně mysleli vážně, věnovali se tomu celou tu dobu a proto jsou asi dneska tam, kde jsou. Ať už je to živí, nebo je to pořád ještě jen jejich zábavou, mají něco, co je dotváří, co doplňuje tu mezeru za jinak nicneříkajícími jmény. Jasně, člověk se může zamyslet a najít svoje slova co by si mohl doplnit za jméno, ale taky může zkusit přijít na to, jak dosáhnout čehokoli o čem ví, že to doopravdy chce. Vždyť člověk by se neměl nikdy přestat snažit, nikdy by se neměl spokojit s tím, co má, pokud by chtěl víc. Tohle není návod jak takovéhle věci dělat, nechce to být ani poučováním o tom, co by kdo dělat měl nebo jak, ne všichni máme stejné potřeby a požadavky na život. Co teda celé to přemoudřelé kázání má být? Možná se jen dělím o to, co se honí hlavou v rauších mně, možná jen chci nějak zasadit do někoho semínko nespokojenosti se sebou, protože by se pak soustředil na sebe, na vlastní osobu, na to, jak zkusit skrze já najít něco jako osobní štěstí, protože člověk soustředěný na svůj vnitřní růst se možná tolik nestará o druhé a má menší potřebu jiným zasahovat do života a jeho štěstí může být na tom vnějším světě trochu míň závislé. A možná že šťastný člověk není tak úplně schopný zla a když jednou pozná, jaká je ta dlouhá a nekonečná cesta, začne o ní docela vážně přemýšlet a zkusí se soustředit. Vždyť se to přece píše úplně všude a už tak dlouho, že cesta je cíl.

Nesnesitlná lehkost bytí

Skutečná dobrota člověka se může projevit v naprosté čistotě a svobodě jen vůči tomu, kdo žádnou sílu nepředstavuje. Skutečná mravní zkouška lidstva, ta nejzákladnější (uložená tak hluboko, že uniká našemu zraku), záleží v jeho vztahu k těm, kteří jsou mu dáni na pospas: ke zvířatům. A zde došlo k základnímu debaklu člověka, tak základnímu, že právě z něho vyplývají všechny ostatní.

Valčík na rozloučenou

Duše davu, která se snad kdysi ztotožňovala s pronásledovanými ubožáky, ztotožňuje se dnes s ubožáctvím pronásledovatelů.

Směšné lásky

Člověk odpovídá za svou neznalost. Neznalost je vina.

Cena člověka je v tom, v čem sám sebe přesahuje, v tom, čím je mimo sebe, čím je v jiných a pro jiné.

V životě jsou totiž dva druhy lidí: autoři života a figury života. Jedni uskutečňují v životě plány a nápady své vlastní fantazie, druzí jsou nástrojem těch prvních. Jedni žijí, druzí, abych tak řekl, jsou žiti.

Víte, i podprůměrná bota si nakonec najde svou vděčnou nohu. Ale co s průměrnou sonátou? Je svrchovaně zbytečná. A dovedete se vžít do toho pocitu ponížení, když poznáte, že všechny ty noty, s nimiž jste se plahočil, by tu na světě zrovna tak dobře nemusely být? Že jste jimi neřekl ani o chlup víc, něž co řekli předtím jinými notami jiní?

Kastrující stín svatého Garty

Protože postihnout skutečný svět, to patří k definici románu; ale jak postihnout skutečnost a zároveň se oddávat mámivé hře fantazie? Jak být rigorózní v analýze světa a zároveň neodpovědně svobodný v hravém snění? Jak sjednotit dva tak nesmiřitelné cíle? Kafka uměl vyřešit tento nesmírný rébus.
Čím pozorněji a umíněněji upíráme pohled na nějakou skutečnost, tím více chápeme, že vůbec neodpovídá tomu, za co ji všichni mají; dlouhý Kafkův pohled ji odhaloval jako čím dál víc nerozumnou , bezrozumnou, tedy nepravděpodobnou.