v Pičín

 Poněvadž zajisté lidské tělo skrovničkým a prostičkým rouchem přiodíti; skrovničkým a prostičkým staveníčkem přichrániti dá: patrné jest, že maličké a skrovničké o ně péče a práce potřebí, tak jakž za starodávna bývalo. Toho pak tuto, shledal jsem, že svět souditi neb neumí, neb nechce, poněvadž k vycpávání a nalívání břicha tak mnoho a tak neobyčejných věcí užívati zvykli, že k shledávání jich veliký lidu díl po zemi i po moři kvaltovati se a sílu a život všanc sázeti musí.

 I přijdem do jiného pokoje, kdež plno hudeb a zpěvů, břinkání a hlučení rozličných nástrojů spatřím; a některé okolo nich stojící a z vrchu. z důlu, po stranách nazírající a uch nastavující, co to, kde, kudy a kam zní, jak a proč co se čím zní neb nezní, vystihnouti chtíce. Někteří pravili, že již vědí, a plesali, pravíce tu božského cosi býti a tajemství nad tajemství: protož to s velikou chutí a poskakováním rozbírali, skládali, překládali. Ale k tomu se jeden z tisíce nevydařil: jiní jen hleděli. Pakli kdo také ruky přičiniti chtěl, skřípalo to a vrzalo, jako i mně. Takž já vida některé dosti, jakž se zdálo, vzácné lidi na hřičku a maření času to míti, šel jsem odtud.

 Srozuměl jsem, pravím, že ta vůle boží není: světa to jest, převráceného světa křtalt, aby jedni ušperkovaní, druzí nazí chodili; jedni přesycením říhali, druzí hladem zívali; jedni pracně vydělávali, druzí marně utráceli; jedni kratochvílili, druzí kvílili. Z čehož při jedněch pýcha a jinými pohrdání, při druhých lítost a oněm závidění i jiní neřádové jsou. Tuto nic toho, všecko všechněm společné,  i ta duše.

Bůh je mrtev; ale zvážíme-li, jaký druh je člověk, je možné, že jsou tu ještě jeskyně, už celé věky, v nichž se objevuje jeho stín.

Naše náboženství, mravní nauky i filosofie jsou projevy upadaní člověka. Hnutí proti tomu: umění

 Řádné věci, jako řádní lidé, nenosí svých důvodů tak na dlani. Je neslušno ukazovati všech pět prstů. Co třeba teprve dokazovati, je málo cenné.

Povědomí je posledním a nejpozdnějším vývojem organického druhu a následně tím nejnedodělanějším a nejslabším. V povědomí mají svůj původ nesčetné přehmaty, které způsobují, že člověk či zvíře zhynou dřív, než by bylo nutné - "na osud", jak říká Homér.  (...) Míní se, že zde je jádro člověka - jeho přetrvávající, věčné, poslední, původní! Povědomí je považováno za pevně danou autoritu! Zapřete svůj růst, své výpadky! Berte je jako "jednotu organismu"! Toto směšné přecenění a zneuznání vědomí mají za následek velký prospěch, a to, že je tím zabraňováno jeho příliš rychlému vývinu. Protože lidstvo věřilo, že povědomí už má, dávalo si velmi málo námahy jej získávat a i dnes tomu ještě není jinak! Je to pořád ještě docela nový a lidskému oku teprve se rozsvěcující, sotva jasně poznatelný úkol vtělit si vědění a učinit ho instinktivním. Úkol, který je vidět jen na těch, kteří pochopili, že doposud jsme si vtělovali jen omyly, a že všechno naše povědomí se vztahuje k nim.

Prozkoumejte život těch nejlepších, nejplodnějších lidí a národů a ptejte se, zda-li strom, jenž by měl pyšně růst do výše, může odolávat špatnému počasí a bouřím. Zda nepřízeň a odpor zvenčí, některý z druhů nenávisti, žárlivosti, umíněnosti, nedůvěry, krutosti, lakoty a násilí nepatří k výhodným okolnostem, bez kterých žádný velký růst ke ctnosti není možný. Jed, který je smrtelný povaze slabší, je posilněním pro silného, a ten už ho jedem nenazývá.

Kdo se hluboce zná, usiluje o jasnost, kdo se chce jevit hlubokým davu, snaží se o temnotu. Neboť dav považuje za hluboké všechno, čehož podstatu nemůže vidět.

Myšlenky jsou stíny našich pocitů - vždy temnější, prázdnější, jednodušší.

Co děláme, nebývá chápáno, nýbrž jen chváleno a haněno.

Už nikdy se nebudeš modlit, už nikdy nebudeš zbožňovat ani spočívat v nekonečné důvěře. Odepřeš si zůstávat stát před konečnou moudrostí, konečnou dobrotou, konečnou mocí a odzbrojovat své myšlenky. Nemáš žádného stálého hlídače a přítele pro svých sedm osamění, žiješ bez výhledu na pohoří, které má na svých vrcholech sníh a ve svém srdci žár. Pro tebe neexistuje žádný splátce, nikdo, kdo by tě jako poslední ruka měnil v lepšího. Není rozumu v tom, co se děje, není lásky v tom, co se stane. Tvé srdce nemá žádné klidné místo, kde by mohlo najít a skončit nekončící hledání.

Ne, život mě nezklamal! Rok od roku ho nacházím mnohem bohatější, žádostivější, tajemnější. Od onoho dne, kdy mnou prošel velký osvoboditel, ona myšlenka, že život smí být poznávajícímu experimentem a nikoli povinností, ne osudem, ne podvodem! Život je prostředkem poznání - s touto zásadou v srdci člověk může nejen statečně, ale dokonce radostně žít.

Siddhártha
O tomto pocitu, který jej zcela naplňoval, přemýšlel, když se pomalu vzdaloval. Přemýšlel o něm hluboce, spouštěl se až na dno tohoto pocitu jako do hluboké vody, až tam, kde leží příčiny, neboť právě v poznání příčin, jak se mu zdálo, spočívá myšlení, a jenom tak se stávají z pocitů poznatky a neztrácejí se, nýbrž se dostávají k podstatě a začínají vyzařovat to, co obsahují.

Čas není skutečný, znovu a znovu jsem to zakusil; a když není čas skutečný, pak rozpětí, které je, jak se zdá, mezi světem a věčností, mezi utrpením a blažeností, mezi zlem a dobrem, znamená také jen klam.

Demian

 Život každého člověka je cesta k sobě samému, pokus o cestu, náznak stezky. Žádný člověk nikdy nebyl docela a naprosto sám sebou; přesto každý usiluje se jím stát, jeden nejasně, druhý jasněji, jak kdo umí. Každý s sebou nese zbytky svého zrození, sliz a skořápku prasvěta, až do konce. Z leckoho se nikdy člověk nestane... Ale každý je vrhem přírody směrem k člověku. Všechny naše původy jsou společné: jsou to matky, všichni přicházíme z téhož jícnu; avšak každý spěje k vlastnímu cíli. Můžeme se vzájemně chápat; ale sám sebe vyložit - to může jen každý sám.

Narcis a Goldmund

Být vždy tam, kde mohu nejlépe sloužit, kde moje uzpůsobení, mé vlastnosti a vlohy najdou nejlepší půdu, největší pole působnosti. Jiného cíle není.

Ach, všecko je tak nesrozumitelné a smutné, i když zase i krásné. Človek nic neví. Člověk žije a běhá po světě a leccos se na člověka dívá tak vybízivě a slibně vzbuzuje touhu: hvězda navečer, modrý zvonek, jezero v zeleném rákosí, lidský zrak či kraví oči, a leckdy jakoby právě teď hned se muselo přihodit něco dosud nevídaného a dlouho vytouženého, jako by ze všeho měla spadnout rouška - ale pak to přejde a nic se nestane a záhada zůstane nerozluštěna a tajemné kouzlo se neodhalí, a nakonec člověk zestárne a pořád ještě nic neví a pořád ještě čeká a naslouchá.

Ale vždyť ani dva lidé si nedovedou spolu doopravdy promluvit, k tomu už je zapotřebí mít štěstí na obzvláštní přátelství a ochotu. Je veliké štěstí, že lásce není potřebí slov; jinak by byla plná nedorozumění a stala se bláznovstvím.

Třeba je kořenem veškerého umění a možná i veškerého ducha strach ze smrti. Bojíme se jí, hrozíme se pomíjivosti, s žalem stále znova hledíme, jak květy vadnou a listí opadává, a ve vlastním srdci cítíme jistotu, že i my pomineme a brzy uvadnem. A jestliže jako umělci tvoříme obrazy či jako myslitelé hledáme zákony a formulujeme myšlenky, pak tak činíme, jen abychom z toho velikého tance smrti přece jen něco zachránili, zbudovali něco, co má delší trvání než my sami.

... byl umělcem, trpěl mučivou touhou tu líbeznou pádící nesmyslnost života zažehnat duchem a proměnit ji v smysl.

... i smutek mine, pomine i bolest a zoufalství, právě tak jako každá radost, odplynou, vyblednou, ztratí svou hloubku a cenu, a nakonec přijde čas a člověk už si nevzpomene, cože jen ho kdysi tak bolelo. I každá bolest odkvete a uvadne. Nic nemá trvání, ani žal ne.

Večerní mraky

Mimo jiné jsem se poučil, že svět, když od něho nic nechceme a jen ho tiše a bedlivě pozorujeme, je nám schopen nabídnout leccos, o čem ti úspěšní, ti miláčci osudu neví ani zbla. Moci jen přihlížet je znamenité umění, rafinované, léčivé a často velice zábavné.

Mnohokrát jsem přihlížel, jak sál plný lidí, město plné lidí, země plná lidí, byly strženy takovou závratí a opojením, při němž se z jednotlivců stala jednotka, homogenní masa, kdy se vše individuální vytratilo a nadšení z jednomyslnosti, ze spojení všech pudů v jediný masový pud naplnilo stovky, tisíce, milióny vznešeným citem, odevzdaností, sebezapřením a hrdinstvím, které se nejdříve projevovalo ve volání, výkřicích, ve scénách sbratření plných dojetí a slz, aby nakonec skončilo ve válečném šílenství a proudech krve.

Knulp

Každý člověk má duši, kterou ale nemůže smísit s žádnou jinou. Dva lidé se mohou sejít, mohou spolu mluvit a mohou si být nablízku. Ale jejich duše jsou jako květiny, každá je vkořeněna na svém místě a nemůže přistoupit k druhé, jinak by se musel vzdát svých kořenů, a to právě nemůže udělat. Květiny vydávají vůni a rozsévají semena, protože chtějí k sobě; aby se však semínko dostalo na pravé místo, na to nemá květina vliv, to působí vítr,který si vane, jak a kudy chce.