v Pičín

Bůh mě chraň před většinou těch průměrných mužů, kteří nejsou dobrými kamarády, kteří mají chladná srdce i chladné hlavy, kteří nekouří, nepijí, ani neklejí a nedopouštějí se ničeho, co je smělé, hazardní a vyzývavé, protože do jejich chabé tkáně se níkdy nezabodly ostny a trny života, které nutí člověka, aby překročil své meze a byl odvážný jako ďábel. S takovými se nesetkáváme ve výčepech, ti se neposmívají ztraceným nadějím, ani nevzplanou touhou po dobrodružstvích, ani nemilují šílenou vášní nebeských dětí. Mají příliš mnoho starostí, aby si uchovali nohy v teple i klidný tepot svých srdcí a honili se za pochybnou kariérou, jež odpovídá průměrnosti jejich ducha.

To místo bylo divoké a odříznuté od světa, jeho opuštěnost se zdála nekonečná. Denní žár tam na mne doléhal tíživěji a hůře se mi tam dýchalo. Slunce pražilo do zežloutlých, zaprášených listů křovisek v atmosféře naprosté osamocenosti. Podivný pocit marnosti se vznášel nad tím paloukem existujícím "kdesi ve světě", někde, kde i já jsem se úplně nesmyslně ocitl jednoho letního odpoledne, též zcela postrádajícího jakéhokoliv smyslu. Bylo to zkrátka odpoledne tápající zmateně v slunečním žáru mezi křovisky, zakotvenými v prostoru "někde ve světě". Tehdy jsem ještě hlouběji a bolestněji chápal, že nemám na tomhle světě co dělat, že mi nezbývá než bloumat parky - po zaprášených, sluncem sežehlých paloucích, opuštěných a divokých. A bylo to bloumání, které mi nakonec rozdrásalo srdce.

...

Zjišťoval jsem, že svět během mé nepřítomnosti prodělal značnou a podstatnou změnu, jež byla součástí jeho neradostné povinnosti neustále pokračovat ve své pravidelné, velmi jemné a okázalé práci. Vracel jsem se zas do samého středu jistoty, jež mi svou každodenní přesnou pravidelností připadala nekonečně truchlivá. Ve světě, který podléhal tak teatrálním efektům, který byl každého večera nucen předvádět stejný západ slunce, mi lidé kolem připadali jako ubozí tvorové vzbuzující soucit tím, jak se ve vší vážnosti neustále něčím zabývají a naivně věří v to, co dělají nebo cítí. Ve městě byla jen jediná bytost, která tyto věci chápala, a proto ve mně vzbuzovala obdiv plný úcty: byla to žena, obecní blázen.

...

Marně se lidé schovávají do své bílé, hedvábné kůže a oblékají se do šatů z látek. Je to marné, úplně marné... Stejně v nich neúprosně, mocně spočívá prvotní bláto; teplé, mastné a páchnoucí bláto. Svědčí o tom ostatně i všechna ta nuda a hloupost, jimiž vyplňují své životy.

Smysl extrémistů je v tom, že, dovádějíce nějaký jev - ať už znamená slabost nebo sílu doby - až po samu mez, kterou tak sami značí a vyčerpávají, vytyčují tím jednak cestu k následování, jednak jev sám činí nemožným k opakování; neboť jestliže docházejí  až k mezi, tedy jev také ukončují, ohraničují, zamezují.

...

Kdož považují své představy o životě za příliš povýšené, než aby nutně nebyly drobeny a rozmělňovány, kdož považují svoje úmysly za neuskutečnitelné a jakýkoli čin za nemožný, jsou lidé, kteří si nikdy dostatečně neoddálili představu svého činu. A kdykoli ji vzdálí, tedy jen proto, aby se zděsili pohledu do vzniklé propasti. A přece, je-li v nás představa činu, nemůže zůstat smíšena s naším přítomným stavem, neboť jej už jen tím, že je v něm, činí nesnesitelným. Tak se mi také nově osvětluje legenda o vojevůdci, který když viděl, že prohrává bitvu, zatímco v jeho srdci sídlila představa vítězství, vytrhl si srdce, a odhodiv je daleko před sebe, probíjel si cestu za ním. Ti, kdož si stěžují, jsou právě lidé, kteří se bojí vzdálit byť i jen krok od svých představ; drží je sevřeny v dlani, mazlí se s nimi a hřejí se jejich zvolna vyprchávajícím teplem.

...

Není výmluvy pro to, aby se člověk nedokázal udržet na výši sebe sama, třeba ho hrozily odvést z cesty události sebesilnější.

...

Je-li nám někdy bídně, je to pokaždé proto, že jsme zdaleka neudělali všechno proto, aby nám bídně nebylo.