Petr Suchomel vs. Milan Kopernický v Jihočechách
Upraveno:
Joura
Uvědomil jsem si, že nějak moc často známkuju kulturní zážitky nálepkou „teď už nic nebude jako předtím“. Jasně, že je vždycky pravdivá, píšu, co cítím a to si nejde vymejšlet. Je ale taky pravda, že ten pocit pak vždycky vyprchá a vše se nakonec vrátí
kamsi do starých kolejí.
Jak tomu bude teď, nevím. Každopádně než jsem teď začal sepisovat tohle, tak abych tu frázi opravdu nenadužíval, i když mi v daném případě přijde vlastně slabá – snažil jsem si vzpomenout, zda jsem se už někdy cítil tak jako po dvou koncertech Petra
Suchomela s písněmi Milana Kopernického. A vzpomněl. Bylo to před 23 lety, v roce 1988, když jsem jel vlakem z Tábora do Budějovic a na nádraží v Roudné jsme se srazili se stojícím nákladním vlakem. První dva vagony se převrátily, já seděl ve třetím. To
mi i v těch pubertálních 19 letech nastavilo některé hodnoty jinak, než tomu dosud bylo. Když jsem někdy uprostřed noci dojel do Budějc přistaveným náhradním vlakem, smál jsem se cenovkám ve výlohách obchodů, jak se na mě důležitě tvářily.
Tak takové nějaké je to i teď. Jako u každé větší facky je v tom ale cosi vysvobozujícího. Že když něco poseru, tak ono se to zase až tak nezblázní. A když sem tam něco nestihnu, tak se ten svět kupodivu taky točí dál i bez toho.
Zatím (třetí den po koncertu) nejsem schopen ani poslouchat zprávy z rozhlasu. Zkusil jsem to předevčírem a slyšel informaci, že poslanec Milan Urban souhlasí s tím, aby se nějakou záležitostí zabývala policie. Pak byl přímo telefonát s poslancem, kde
řekl, „podle mě je to dobře“. Připadalo mi to jako totální exces. K čemu je komu takováhle informace dobrá? Pak jsem pustil rádio včera a tam ministr zdravotnictví vysvětloval svým rozvážným hlasem cosi o financování čehosi ve zdravotnictví a po něm
mluvil za tělesně postižené pan Krása rozčileným hlasem, že to takhle nejde. Musel jsem to vypnout. Naprosto jsem nepochopil, o co v tom podivným divadle jde. Dneska jsem rádio ještě nezapnul.
I na lidi kolem sebe koukám jinak. Že se najednou nemusím bratříčkovat za každou cenu s každým – dosti kulantní popis toho, jak mít některé lidi třeba úplně u prdele. Plus větší náklonnost k lidské periferii - k bezdomáčům, k přestárlým pankáčům válejícím
se s krabicákem na náměstí u kašny, ale i třeba ke klukovi na vozíčku. Co se mi z tohohle vytříbí, netuším.
Slavonice
Pořádal jsem si to sám – dva koncerty písničkáře s kytarou v Jihočechách a oblažoval se představou, že to po roce pokusů o nějaké to promo v různých žánrech bude konečně ta vytoužená kliďánková akce, kde nebudu muset nic moc řešit. Když mi pár dnů před
prvním koncertem praskly v bytě během nějakých 36 hodin dvě žárovky, dostala ta představa trhlinku pochybnosti...
První vystoupení v Besídce ve Slavonicích proběhlo v bizarních kulisách jako vystřižených z nějaké ještě nenapsané Kopernického písně: V centru Slavonic se natáčí vánoční reklama. Náměstí je vyzdobené včetně umělého vánočního tržiště a až k Besídce vedou
bílé „koberečky“ doplňované hasící pěnou pro imitaci sněhu. Touto scenérií se mezi pobíhajícími komparsisty dostanete do Besídky narvané lidmi, kteří sem přišli potlachat a opít se, tudíž dělají neuvěřitelnej kravál. Pokud se přes ně probojujete až do
bočního přísálí, čeká zde na Vás pár hostů koncertu, zhruba půlka kamarádi, půlka pak náhodní návštěvníci. Sem tam z hlavního „ožíracího“ sálu někdo zaběhne nakouknout, zdrží se na jednu písničku, nebo taky třeba na hodinku. Včetně tří hiphoperů ze
Slovenska, rytmicky rukama a nohama doplňujících produkci PS. Těch 7-10 stálých hostů se nakonec nějakým způsobem naučí veškeré dění mimo sálek úplně ignorovat, ponořeno do písní zpívaných Petrem Suchomelem.
Suchomel
Petra Suchomela jsem viděl předtím jen dvakrát. Poprvé v květnu 2010 na Litoměřickém TamTamu – festiválku k 200. výročí narození Karla Hynka Máchy, kde vystoupil s písněmi MK. Sedí takový decentní pán na pódiu a brnká na kytáru, celkem příjemně. Poslouchá
člověk písničky dvě, tři, čtyři... a najednou ho jeden verš praští do hlavy a vycucá z vočí potůčky slz, aniž by se ráčil zeptat. A tak už to zůstane. Odchytil jsem Petra, protože jsem ty písně chtěl. Podruhé jsme se pak viděli letos v létě, kdy jsem za
ním zaběhl do jeho obchůdku s hudebninami v Litoměřicích. A domluvili jsme si tuhle štaci.
Až teď jsem Petra poznal jako člověka i jako interpreta a muzikanta. Ze skromného, místy skoro až plaše působícího pána se na pódiu stane bojovník, který přišel vyzpívat vše, co cejtil, že musí. S krátkou přestávkou hrne na posluchače tvorbu MK bezmála
tři hodiny, navzdory sílícímu řevu odvedle, později doplňovanému i stále častějším zpěvem k čímsi narozeninám. Petr je v tom prostředí jakoby čím dál zarputilejší a umanutě si jde za svým posláním – předat toho hrstce věrných posluchačů co nejvíc.
A ani po těch třech hodinách ještě nemá dost. Když se už po skončení zapovídáme u stolu a dostaví se kamarádka, kterou moc mrzelo, že nemohla být na koncertě, Petr popadne kytáru, po dvou stolečcích si rozloží pět archů not, v hlavě nějak musí vypnout
vedlejší místnost, kterou teď má asi dva metry od sebe a kde se k opileckým zpěvům přidávají i dost hlasití Rolling Stones z rádia a spustí nádhernou píseň Slepí ptáci.
Jako interpret je Petr ten nejpečlivější perfekcionista, který naprosto není schopen ošidit složitou hudbu MK byť o jediný tón. Zatímco dosud jsem písně MK vnímal hlavně přes ty krásné texty, až teď jsem si „ráčil všimnout“, jak geniální je i samotná
hudba. Stejně jako v textech, není v té muzice ani jediný akord, ani jediný tón jen „pro parádu“. Každý má své nezaměnitelné místo. Po druhém vystoupení v Budějovicích jsem definitivně dospěl k závěru, že ano – tohle je absolutní hudba.
Je to vlastně zázrak, že si písně MK našly zrovna Petra. Kdyby je chtěl hrát někdo jiný, jistě, měl by na to od Petra noty (už jen pohled na partituru libovolné písně dává představu o nekonečných hodinách titěrné práce). K tomu by musel mít dokonale
zvládnuté řemeslo. Ale hlavně by ho ty písně musely oslovit a musel by se do nich ponořit, aby se v nich sám našel a našel si pro ně svůj vlastní výraz. Tohle všechno potkalo Petra. A jelikož kromě snad dvou „šlágrů“ nevím o tom, že by písně MK někdo
někde hrál aspoň u ohníčku, je vysoce pravděpodobné, že nebýt Petra, už by nikdy neměly šanci ožít.
Budějovice
Jestliže si v sobotu ve Slavonicích prošel jámou lvovou Petr, pak na druhý den v Budějovicích si duch MK vzal na paškál mě. Už jsem se za ten rok naučil, že o nějakém koncertu dám vědět stovkám lidí, z toho desítkám kamarádů, které by to mohlo zaujmout a
dostaví se jich pár, maximálně třeba něco přes deset. V Café Hostelu v neděli 16. října dlelo pár lidí i známých, ale když ještě krátce před 20. nebyl vůbec nikdo, kdo by přišel přímo na koncert, začal jsem být docela nešťastnej. Naštěstí za chvíli
dorazili dva kamarádi, nakonec jediní návštěvníci. Koncert se i tady konal v jednom ze dvou bočních sálků členitého prostoru, zatímco vedle na báru posedávaly dál zbytky mých známých, zabořeni buďto do časopisů, anebo do diskusí na nějaké aktuální životní
téma a já kolem nich jen procházel na záchod. Zlatá slavonická Besídka, kde bylo přeci jen docela dost lidí, kteří alespoň nakoukli, co že se to tam děje. Z mých známých v Hostelu podobná zvědavost nepostihla za půldruhé hodiny Petrova hraní ani jednoho.
V kombinaci s písněmi MK, z nichž některé jsou opravdu zlé, nebo se snaží v člověku zapomenuté či dosud netušené zlo probudit a oživit, se mi dostalo zkušenosti a pocitů, jaké jsem dosud nezažil. Proměna byla dokonána.
Ani Petr ovšem nepřišel toho dne tak úplně zkrátka. Odpoledne před koncertem stihl navštívit jednu svou známou nedaleko Budějovic, kterou neviděl deset let a večer pak vyprávěl, že tam dorazil přímo doprostřed manželské hádky, kterou se jal uklidňovat,
nicméně moc nechybělo, aby taky jednu neschytal. Zanechal je tam ale že prý snad v klidu.
Z vytoužené kliďánkové akce se tak vyklubalo metafyzické drama. Z naší tříčlenné výpravy tím proplula bez šrámu vlastně jen Marushka. MK byl gentleman.
Petr nevede žádné playlisty a o tom, jakou píseň zrovna zahraje, se rozhoduje na místě. Koncert v Budějcích byl ale nejen proto odlišný. Díky „návštěvnosti“ byl sevřenější a v závěrečné fázi se proměnil v takové soukromé posezení, kde jsme si mezi sebou
říkali, jakou píseň bychom ještě chtěli slyšet. Než jsem si nahlas řekl o Verše krokusového klauna, vytáhl je Petr ze svých not sám. V tu chvíli se na něm ale naplno projevila únava z intenzivního víkendu. Tyhle písně musejí být náročné na celého člověka.
Sám MK prý hrával tak maximálně hodinové koncerty. Petr jen pravil, že ho přestává poslouchat levá ruka. Zbývající část dohrál patrně se zesilující se fyzickou bolestí. Tím ale vystoupení překročilo další rozměr naléhavosti (jako by toho nebylo málo). Jel
na doraz. Ještě dlouho mi v hlavě bude znít poslední akord poslední písně Bláznův klaun, který onoho večera z rukou nepřehlédnutelně vyčerpaného Petra zakřičel něco jako „dokonáno jest“.
A tak jsem poznal skvělého člověka, nandal si zážitky, které bych nebyl nikdy schopen ani vysnít a oblažil si mysl milionem otázek. Tenhle text dopisuju týden po druhém koncertu v Budějcích, schopnost poslouchat rádio se prodloužila z pár vteřin na asi
dvacet minut. Z návštěvy na planetě MK se vracím na zem, ale rád se tam zase kdykoliv vrátím. Můj život je teď bohatší.
Kopernický
„Na divoké řece uprostřed úzké lávky potkají se smích a pláč,
smích říká – uhni přece, spěchám na nedaleké vdavky
a pak ke křtinám, kde narodil se malý kudrnáč,
pláč pokorně ustoupil a říká – já mám čas,
jdi za lidmi, co chtějí se tak smát,
však nic jsi nepochopil, že lidskej hodokvas
jen v slzách může k moudrosti své zrát“
(MK „Verše krokusového klauna“)
Myslím, že písně Kopernického nemají obdoby. Petr Suchomel na stránkách http://kopernicky.blog.cz/ nachází určité podobnosti v literatuře – např. s tvorbou francouzských prokletých básníků nebo K. J.
Erbena. Na koncertě zmínil také např. podobnou atmosféru v některých Shakespearových Sonetech.
Mne napadla jedna paralela v divadle – a to v tzv. Antropologickém divadle nebo Třetím divadle, např. u polských Teatru Laboratorium či Teatru Gardzienice nebo dánského Odin Teatret, která čerpají mimo jiné z myšlenek a tvorby Antonina Artauda, tvůrce
koncepce Divadla krutosti. To jsou divadla, která se nehrají, ale žijí, veškeré rekvizity redukují až skoro k nule a intenzivně pracují s člověkem, který ani není hercem. Výsledkem je „představení“, které vlastně není představením, ale paralelní
skutečností nastavenou tváří v tvář divákově zastané realitě. Představení se nakonec může proměnit v realitu, zatímco okolní realita se náhle začíná jevit jako divadelní představení. Divák je ponechán, aby si to zkonfrontoval sám. Polská wikipedie píše o
Antoninu Artaudovi: „Tím, že diváka vystavil silným a nezřídka drastickým impulsům, chtěl dosáhnout svého hlavního cíle, emocionálního otřesu publika. Divák tak měl v sobě probudit zapomenutou schopnost metafyzického cítění a reflexe, kterou ztratil
vlivem okolního světa.“
Svět Kopernického písní skýtá v sobě cosi podobného. Oním náporem na posluchačovy emoce, připomínáním starých, zapomenutých pravd, nazíráním zastaných klišé z dosud netušených úhlů, pakliže je rovnou nepřevrací vzhůru nohama, útokem na zlo hluboko v
posluchačově nitru, ba dokonce obracením posluchačova zla proti samotnému autorovi, staví příjemce svých písní bezútěšně před otázku, zda aktuální realita není náhodou jen vyprázdněnou, uměle příjemnou slupkou. Zodpovědět si to musí každý sám.
V literatuře a v divadle tedy možná, ale v hudbě mne naprosto žádná paralela nenapadá. Natolik koncentrované písně, hudebně i textově, aniž by se jedna podobala druhé, takže zapomeňte na to, že někdy proniknete do nějakého Kopernického „stylu“. Sám mám k
dnešku "rozstudováno" možná pět jeho písní. To mě při poslechu jedna píseň zaujme zrovna více než ostatní a tu si pak opakuji a odkrývám další a další její vrstvy. Ne, s něčím takovým jsem se v muzice ještě nesetkal.
vizor1, definitivně dopsáno za novoluní 26. října 2011
