vizor1 Muž, 255 let / Varšava

Po prvním poslechu desky Hameln právě teď.

Nečekanej zážitek. Znám tu kapelu snad tisíc let a asi milionkrát jsem jí slyšel naživo. Jenomže z tý nahrávky, co jsem si teď pustil, na mě zničehonic mluvilo něco jinýho. To je moment, kterej miluju a o kterým soustavně tvrdím, že to je přesně to, proč má smysl vydávat desky. Né studiovej záznam toho, co znáš z živáků, ale najednou něco jinýho. Nahrávka je jiný médium než koncert a oni to takhle pojali a pobrali a domrtě naplnili. Ještě takhle uprostřed noci mezi čtyřma zdma se ti to zadře pod kůži hodně. Deska je nějak úplně grandiózně vystavěná, z takovýho poklídku graduje do zesilující schízy, takže když zazní koncový outro, tak i když je to hudebně vlastně něco stejnýho jako intro, normálně cukáš a nenacházíš klidu. Normálně VÍŠ, že jsi právě teď NEvstoupil podruhý do stejný řeky. Nechá tě to pak roztěkanýho a takovýho rozpáranýho, jakoby s rozjebanejma žilama nebo jinýma orgánama, třeba otevřeným srdcem - a zbytek si zařiď sám.

Hameln jsou mí kámoši, tohle píšu NAVZDORY tomu. Kdyby kámoši nebyli, chtěl bych se s nima kamarádit. Nebo radši ne. Ta deska není vůbec kamarádská. Kdekdo kdekde nahodí, že právě objevil svojí „desku roku“, „film roku“ atd. Já tu právě teď „svojí desku“ poslechnul.

Mocné.

Vážení posluchači,

naše gramofonové vydavatelství vám ke zpestření adventního rozjímání přináší kolekci unikátních nahrávek k poslechu a tanci.

Hovoří vedoucí produkce: „Překvapen ohlasem na pilotní singl Televizní dívka Líza jsem prohrabal skříň s krátkohrajícími SP deskami starými kolem třiceti let. O některých písních jsem měl jasno předem. Podobně laděné hudby se sešlo asi na půl hodiny a vyvstala otázka, zda to nechat takto koncentrované. Nakonec jsem se rozhodl vyprodukovat opravdové dobové elpíčko, to znamená materiál tak na tři čtvrtě hodiny a 12-13 písniček, jak to tenkrát vycházelo. Chtěl jsem hlavně oživit skoro nebo úplně zapomenutá díla nebo umělce. Nejvíc jsem váhal nad tou kravinou od superstarového Ondřeje Soukupa (Někdo nám do toho vlez – pozn. red.), ale ona tam sedí jak prdel na hrnec.“

Hovoří hudební režisér a asistent vedoucího: „Nedokážu si představit tak kvalitní výběr bez žánrových ikon Miloše Skalky a Jakuba Jakoubka. Jinak já jsem zase chtěl, aby mě to samotného bavilo ještě při třetím i čtvrtém poslechu. Ujišťuji vás, že s tímto albem protančíte celou noc! A pozor – tři z těch písní nejsou ani na youtube!“

Pro poslech klikněte na obrázek.
Přejeme vám dobrý zvuk!

(poznámka k nadpisu - odteď neříkám čtvrtkům čtvrtky, ale čtvrtky, protože aby se jeden rozčtvrtil)

To je tak: skoro dva měsíce se chystáš do Prahy na akci, o který máš zcela jasno, že bude krásná. Narozdíl od internetových spolubesedníků neřešíš dilema mezi křtem nové desky Kieslowski, ale jsi odhodlanej doject do Podniku, protože máš najetýho Kittchena a chceš ho konečně vidět s jeho spoluhráčem Tomášem, Houpací koně tě trefili do srdce zrovna toho léta no a s tím slovenským Kolowratem se taky rád seznámíš. Vše poladěno, dokonce se splašíš a den předem si koupíš lístky v předprodeji, když jsou asi o 40% levnější. Ale pak asi 20 hodin před akcí otevřeš ten prokletej fejsbuk a kamarád z festivalu Litoměřický kořen tam na tebe zákeřně vybafne, že se v na chlup stejnou dobu těší na Guts Pie Earshot. Guts Pie Earshot!!! Nezapomenutelný vystoupení právě na Kořenu ve 2008, zmoklej vinyl tahanej přes půlku republiky, pár nesmělejch pokusů ukecat někoho v ČB, aby to dovez nebo si je možná pozvat sám? Guts Pie Earshot, no. Najednou tady, kde se vzali tu se vzali, samozřejmě jediný vystoupení v Čechách zas kdo ví na jak dlouho. Nasereš se, uroníš slzu, ale co, všechno je rozhodnutý, prostě to přebolí, normálně nejde všechno atd. Jenže ve vlaku ti ten červík nedá pokoje a nedá. Až na místě samém v Praze, kdy se spojíš s Maruškou, se věc během pár desítek minut obrátí naruby. A tak stojíš před tím Podnikem, podaří se ti udat jednu vstupenku za předprodejku, uděláš tím radost sobě a hlavně tomu šťastnýmu nakupiteli, druhou holt obětuješ bohům klubu a hudby jako aspoň trochu podpory pro akci, na který nebudeš. Od Podniku do Klubovny je to pár minut tramvají č. 26 a najednou stojíš u báru, ze sálu se už ozývají zkušební zvuky a ty jseš najednou až dojatej, jak jsi šťastnej, eště než to začalo. Jsi tady správně. Aby se totiž neřeklo jen tak – zrovna někdy toho předešlýho dne sis na Guts Pie Earshot vzpomněl a říkal sis, že tohle musíš pustit právě Marušce, nejen proto, že má ráda violoncello a aby si poslechla, co se taky dá s tímhle nástrojem vytvářet. A teď tu jsi a ti dva chlapci z Berlína nenechaj vydechnout tebe ani sebe ani na minutu. Hudba nejde popsat, což může doložit nejlépe právě Maruška, když jsem se jí to pokoušel popsat strašnou spoustou slov a ona to po koncertě shrnula, že něco takovýho naprosto nečekala. No a pak se ještě zakecáš s klukem, kterej to pořádal a k dovršení všeho zjistíš, že je to bratr ve zbrani. Nic jinýho nikdy nepořádal, tvrdí, že ani už nikdy nebude, akce se mu zaplatila z jedný třetiny a užil si jí a byl šťastnej. Né že by ses musel ještě po akci přesvědčovat, že jsi tu fakt dobře, ale ten kluk ti na to dá prostě razítko přes celý čello. Tak takové to tedy bylo s tou naší pražskou čtvrtkou.

Youtube Video 4AUCMdQDTC8