Cool v Písku
Upraveno:Byla to hodně krkolomná výprava za muzikou. Začalo to tím, že jsem z dost hloupých důvodů odložil odjezd na dvoudenní fesťáček až na druhej den, a vzdal se tak zážitku z Ivy Bittové a hlavně Muchy, kterou si holt musím dopřát někdy příště. Pokračovalo to nejsložitějším sháněním ubytování na světě. Když se pak k tomu v sobotu přidalo naprosto neprocházkový počasí, začalo to celý mít hlavu a patu. :-) Odjezd jsem si tedy vymyslel tak, abych na místo dorazil nejpozději na Mária Biháriho. Na nádvoří Sladovny, kde hrál, bylo třeba beztak začít, protože jen tam se daly pořídit zbylé jednodenní vstupenky. Program letošního pátého ročníku píseckého Coolu v plotě sliboval krom několika mých jasných magnetů také pár známějších jmen, která jsem nikdy nezažil a byl na ně zvědav, jako třeba právě Bihári, a pak jména mi zcela neznámá, tudíž naději na nějaký ten objev budící. Krom toho celý nápad na festival složený z jednolidních vystoupení mi přišel příjemně nevšední. Mário zahrál a zazpíval, slušný popík, zpíval moc pěkně, nicméně pozornost mi těkala ještě po těch dalších dvou místech, kde se festival soustředil, a neudržel jsem jí déle než bylo dokumentárně nezbytné. Ze Sladovny jsem se podle programové mapy vypravil do Kavárny U Vavřiny, kde měl tou dobou hrát Mirek Kemel. Stejně jako Mário u Sladovny hrál i tady chlapík na piáno, akorát mezi skladbami mluvil k publiku anglicky - až večer jsem si všiml na aktualizovaných plakátech, že to byl Američan Benny Lackner. To už začalo být zajímavé, protože na klavír s nějakýma přidruženýma krabičkama vyváděl takové free-jazz-avantgardní a nejspíš alespoň částečně improvizované kousky, kde se to míhalo i motivama třeba od Oasis a pár jiných rozhlasových hitových motivů se našlo. Nad zaujetím pro křehkou muziku ale nakonec zase vyhrála chuť popojít dál, na chvilku jsem se vrátil ke Sladovně, abych zjistil, kdo je Irena Budweiserová – taky krásně zpívající paní, ale zakrátko jsem přišel na to, že mi nesedí ani její texty a vlastně ani ty hlasové exhibice, takže hurá ještě na to třetí místo, do Kavárny Pontes na nábřeží Otavy. Tady si neodpustím gastronomickou vložku, protože toho dne zatím třetí preso jsem dostal v dosud nepoznaném vydání – v jednom šálku kávový „koncentrát“ a v druhém horkou vodu na dolití – udělej si kafe silný podle sebe. Paráda. V Pontesu si to rozdával Wdowa, chlapík na kytaru, kterej mi hodně připomínal Kožena (alias Hukot ČB). Tenhle mi už přitahoval pozornost celým tím svým projevem, mělo to ksicht – moje nadšení ale poněkud povadlo ve chvíli, když jsem se zaposlouchal do textů. Jasně, svět potřebuje přímočaré, jednoduché písničky o lásce. A poslouchat se to i tak dalo. Zadek jsem zvednul až před přídavkem, protože U Vavřiny už měla brzy začít nějaká finská Islaja a program zde byl hodně dochvilný. Cestou mezi kavárnami jsem si najednou začal prozpěvovat Alelujá: nikoli Cohena ani Mistra Beana, ale skladbu Na rjekah vavilonskih (By the Rivers of Babylon) od makedonské kapely Anastasija, která hrávala lidové makedonské nápěvy a melodie v takovém psychedelickém oparu. Blondýnka Islaja už to U Vavřiny valila pěkně finsky s psychedelizujícím elektro-klávesovým doprovodem a v tu chvíli jsem to pochopil. Se neptejte co, prostě pochopil. :-) Kavárna U Vavřiny je mikroprostor, ze kterého na festival ani neodklidili kavárenské stolečky. Na Finku se to zaplnilo dočista a vůbec se mi nechtělo se mezi lidmi protlačovat, ale nešlo to jinak – tohle byl magnet, překrásná muzika a můj festivalový objev. Jelikož jsem předtím u Pontesu potkal kamaráda, kterej mě nalákal na Clevelanda Watkisse, deklarovanou největší hvězdu fesťáku vedle Ivy Bittové, odebral jsem se po posledním přídavku Islaji zasejc na nádvoří Sladovny. Tady to namísto Englána ale rozparáďoval En:Dru. Hele, je najednou úplně jedno, jak to mám s hiphopem nebo s funky, En:Dru to rozjel tak, že mě nenechal na pochybách. Ze svýho hlasu si poctivě vystavěl do smyček celej orchestr a jel a navíc byl ještě mezi skladbama zábavnej. Už jsem mezitim pochopil, že na nádvoří Sladovny je dramaturgie hozená do popíku nebo teda tý posluchačsky stravitelnější podoby, zatímco pro nás hipstery se to nejzajímavější odehrávalo U Vavřiny (v Pontesu už jsem toho bohužel víc než Wdowu nestih :-( ). En:Dru byl teda nejlepší kousek z toho, co jsem zažil u Sladovny. Cleveland nastoupil krátce po něm. Jenže to už se U Vavřiny chystal Kittchen – poté, co jsem si odpustil celej pátek, můj hlavní z těch hudebních důvodů tohohle výletu. Ten úvodní Clevelandův gospelový popěvek navíc nedokázal s mojí roztěkanou pozorností nadělat zhola nic. Na to, že polovina posluchačů U Vavřiny seděla, byla atmosféra na Kittchenovi docela roztěkaná – víc než v Banátu, kde jsem ho před rokem zažil poprvé (a necelého), což zní věru paradoxně. Kittchen to ale nakonec „přehrál“ – jakože měl nad tou roztěkaností navrch. Pro mě důstojný vrchol fesťáku. Zde U Vavřiny pak následoval takový ten klasický „common evrybady“ dýdžej, takže po nějakém tom pokecu se známými došlo ještě na exploraci diskoték a after party na zbylých místech. V Píčku (Pí local club) jsem si konečně toho dne poprvé k pivu i sedl. Dýdžejské techno se mi poslouchalo pořád lépe než „komon evrybady“. Po nikam už nespěchajícím posezení a pokecu jsem to cestou „domů“ vzal ještě přes ten Pontes, ale zdejší „alternativní disco“ už bylo jednoznačně v terminálním stádiu. Takže spinkat. Hodně unavenej, ale rozeznělej a spokojenej. Nocoval jsem v penzionu Na Ptáčkovně – osamoceným domečku asi kilometr za Pískem a měl jsem celý ten dům jen pro sebe. Vystajlovanej cool v plotě. :-)
Islaja U Vavřiny
