Banát
Z některejch míst na světě se prostě vracíš dlouho. Jseš už tři dny tělem doma, ale kus srdce aj ducha máš furt ještě TAM.
Eibenthal je česká vesnička na úpatí Karpat v Rumunsku. Čeští kolonisti sem přišli na začátku 19. století a žijí tady dodnes. Vloni si parta děcek z Čech usmyslela, že tady bude dělat kulturní festival a natahá sem kapely z Čech. Letos, léta páně 2013, to udělali podruhé.
V praxi to vypadá tak, že jdeš pěšky od Dunaje asi 6 kilometrů do kopce, na vršku Tě uvítá německo-česká cedulka Eibenthal - Tisové údolí - a jdeš do údolí, kde u prvních chalup klábosej babky čistou češtinou. Po 18 hodinách v autobusu je tohle první zjevení. A následovat jich bude ještě hafo. Do podrobna popisovat celé ty necelé čtyři dny nebudu, ono se to stejně musí zažít. Usnadním si práci a vyboduju to. Čím mě teda tohle místo a tenhle čas tak uhranuly?
- Lidi. Místňáci se svejma otevřenejma srdcema. Cejtíš ten skutečnej, opravdovej život, kterej si tu žijou, jak to tak bejvá na chudým venkově. S těžkou prací, bez mobilů, bez internetu, s trochou vody v téhle suché oblasti, kde za celé léto nesprchlo (až na fesťáku), s jednou poštou, pár hospodama a krámkama, všechno zařízený tak, že ti lidi si prostě poradí za jakejchkoliv podmínek s čímkoliv.
- Pití. Toho jsem se bál, když jsem o tom čet před odjezdem ve festivalovým bulletinu, že prej levný pití na každým rohu a nenavyklej Čehún tu prakticky nikdy nevystřízliví. Jenže ouha. Všecko to po domácku pálené slivovičky, višňovičky, malinovičky (můj favorit nambr uan s kouskama malin!!!), ořešňovičky a kdesi cosi, jednou až třikrát přepálené, podle toho panák 0,05 až třeba 0,10, přeukrutně chutné a ani když se tím totálně sjedeš, nemáš ráno nejmenší kocovinu.
- Žrádýlko. To bylo pro mě víc než pití. Asi i proto, že před nim žádnej bulletin nevaroval. :-) Jednak ty absolutně úžasný obědy, který pořadatelé zajistili v místním kulturáku. Názvy těch žrádýlek sem si zapisoval, takže sarmy, tokana s kuřecím masem, čorba - polívka, kterou si chci uvařit, gulášek z libovýho masíčka, kterýmu neodolala ani kamarádka vegetariánka!! :-) No a druhak pochutiny, které vařili návštěvníkům místňáci, za všechny sem si zaznamenal plačintu - slanou buchtičku pečenou z deseti vrstev tenkýho těstíčka a nadívanou asi kozím nebo ovčím sýrem. Dobrá, abych tu nepsal jenom o žrádýlku, bych moh fakt dlouho.
Jo a pak se tu konal ten festival vlastně. :-) Inuž, to je trochu tenkej led. Dramaturgicky mu nejni co vytknout, program byl natolik pestrej, že si tam prostě musel vybrat každej. Přesto bylo pár lidí naprdlejch, jak jsem se dozvěděl při neprozřetelným sjíždění fejsbuku. Nechápu. Ale zase se nedivím. Akce totiž měla pro mě jednu poněkud slabší položku, a to byli samotní návštěvníci festivalu. Já jsem víc OTK a B4, než třeba Wohnout, a můj hudební objev festivalu byl Kittchen - ale to je spíš následek než příčina, proč jsem si to jel jinak než, jak mi připadalo, většina návštěvníků. Jenžto se zlískali první a hlavně druhej den, zatímco já se druhej den teprve malinko rozjel, abych si to naplno užil až den třetí. Zkrátka trošku nepoladíno. Už zazněly aj nějaké kritiky, z nichž patrno jest, že intošů tam nemálo. Ostatně sám jsem si na místě vyslechl třeba, že „fesťáky jsou pro děti, dospělí jezdí na takovýhle akce", a taky třeba ve frontě na oběd viděl otrávenýho kluka, kterýho to tam prostě nebavilo, jak deklaroval. Já mít nepochopení. Nakonec se našlo i pár normálních lidí a celej tenhle odstavec se teda vůbec netýká našich náhodných spolubydlících v domečku u krajanky Verunky - setkání a sdílení prostoru s nimi bylo zřízení osudu a záhy jsme si sedli absolutně naprosto. Což jsme korunovali závěrečným nedělním posezením u našich hostitelů a od tý doby se mi po nich opravdu moc stýská. Nejspíš jsme k odjezdovým autobusům od Dunaje dorazili jako jediní krásně vyladění, tudíž přiměřeně najebaní.
Alež zatímco dalo trochu práci najít mezi návštěvníky spřízněnou duši, s místňákama jsem sebemenší problém neměl. To stačilo prohodit pár slov a byli jsme svoji. Nejvíc nakonec se sousedama od našeho přespávacího domku, kteří chystali ty pochutiny a třeba dcerka pletla a prodávala krásné, jednoduché, ale moc šikovné provázky na ruku, které nám pak i sama na ruku zavázala. No ale vypíchnout ještě musím ten úžasnej stoleček kousek za fest-areálem s už zmíněnou malinovkou, kam sem nakonec chodil aj na pívo a ohřát se k ohníčku.
Pořád nějak zapomínám na ten samotnej fesťák. :-) A k tomu pořadatelé vybízejí k nějakému hodnocení. Inuž, dosti brzo mi začalo běhat hlavou, že se sem chci určitě někdy podívat, bez fesťáku. To je samozřejmě protimluv, neboť nebejt týhle akce, nejspíš bych se sem při svý lemplovitosti v životě nedokopal. Ale ti návštěvníci pro mě přeci jen zůstali až do konce takovej nerozlousknutej voříšek. Budiž mi odpuštěno, že jsem postupem času dával čím dál víc přednost tomu, co je kolem festivalovýho areálu a co, na rozdíl od českých kapel, zkrátka doma nemám. Takže ze sobotního českýho programu jsem nakonec neviděl vůbec nic. :-) Samozřejmě vyjma krajánků! Odpolední krajanský program jsem si nenechal ujít ani na vteřinu. A je mi líto, že se stává terčem několika hyperaktivních intošů, jak už se zveřejnilo. Já nevynechal ani kousek, eibenthálská děcka byla absolutně úžasná, pak i děti ze Svaté Heleny, jak tančily do těch říkánek o zvířátkách. Chlapíci, kteří si tam s harmonikou vyšili pár echt eibenthálskejch lidovek - to bylo přesně to, na co jsem celou dobu čekal!!! A neplánovaná kapela z hospody jakbysmet.
Tak ještě pár vzkazů:
- Pořadatelům: Klucí, DÍKY! I kdybych se v tom šťoural a rok přemejšlel, co vám omlátit o hlavu, nenapadá mě nic, slovy nula.
- Kapele Už jsme doma: Sorry za to přemlouvání, abyste zahráli unplugged, když vypad proud, asi jsem byl otravnej. Polepším se.
- Verunce a Liviuvi: Těším se, až se zase uvidíme!
- Všem co tam byli: NOROK!
- Líze a Petrovi: Tak kam zajdem na jedno? :-)
Roman
