vizor1 Muž, 255 let / Varšava

Stalo se přesně na den před 25 lety:

Českobudějovické sídliště Šumava se jmenovalo sídliště Vítězného Února, uprostřed jeho náměstí stála socha Klementa Gottwalda. Za sochou byl a dodnes je barák s obchoďákem v přízemí (dneska Billa) a v patře se rozkládalo kulturní středisko Vítězný Únor. Ani nevím, co je dnes na jeho místě.

22. prosince 1987 tady zahrála svůj první samostatný koncert skupina Oceán. Románek tu skupinu zažil asi o měsíc dříve na okresním kole celostátního přeboru Rockfest. Vystoupení Oceánu zde na tehdejší scéně působilo jak přistání mimozemšťanů. A tak onoho dne dva dny před Vánocemi popadl doma svůj monofonní radiomagnetofon Asahi CR-350, který mu koupil tatínek v Tuzexu a vypravil se do Vítězňáku na Oceán. Kapela byla svolná s tím, napíchnout se přímo na mixážní pult. Akorát nezbyla volná zásuvka, takže se nahrávalo na baterky. Jak se pak ukázalo, na konci jejich energie. Koncert se nahrál, ale síla zvuku postupem času slábla. Až se nakonec přiblížila na dohled síle šumu.

Na druhý den se v kulturním středisku Vltava (tady se neměnily žádné názvy) konal několikakapelní Koncert pro Afriku, kterého se taktéž Oceán zúčastnil. Románek, poučen včerejší zkušeností, na koncert dotáhl ten asi šestikilový kotoučový magnetofon (stereo!) a snad i rozdvojku, neb kotoučák na baterky neto. Výsledkem byla už celkem obstojná nahrávka. Avšak kapela měla festivalově kratší program. Některé písně z předchozího dne dále zaznívaly málokdy, popřípadě vůbec. K těmto vzácnějším patří také Krása, kterou Románek pak slyšel snad už jen jedinkrát na tancovačce, ale na tom Vítězňáku tenkrát vyzněla od kapely a hlavně Muka mnohem lépe. Ostatně celou tu nahrávku má dodnes rád.

Kotoučové nahrávky už nějakou dobu krouží mezi sběrateli, tahle technicky odepsaná má dnes premiéru.

Oceán „Krása“, live 22.12.1987

Poslouchám miliardu muziky všeho možného ražení, napříč žánry, jsem v podstatě bezstylovej, možná mám občas v některých stylech trochu širší toleranci, třeba v té elektronice, ale taky to má své hranice, budu jim říkat třeba „hranice fejku“. Ano, víc mě za srdíčko vezme múza, co hraje na tu temnější strunku. Páč v temnotě je pravda a kdo se temnotě vyhýbá, nikdy nepozná skutečný jas.

Mnohem užší je pochopitelně okruh umělců, které mám za svoje srdeční. Hudebně se pohybují taky všude možně, od industriálu přes underground a pop až po country, ale něco společného mají. Přinejmenším mě. :-)

Z moří zamilovaných muzik ale už léta ční dvě tělesa postavením výsostným jak sopky v Pacifiku. A to jsou Už jsme doma a Neočekávaný dýchánek.

Ačkoliv obě hrajou jinou muziku, tak kdyby si jejich materiál vzal na paškál nějaký analytický kritik, nemám pochyb, že by našel nejeden styčný bod. Počínaje třeba jejich zálibou v rybách. :-)

Je to nějaký čas, kdy jsem si v sobě pojmenoval, proč zrovna tyhle dvě. Proč jejich písně jsou jinde než zbytku světa a proč si na jejich koncertech zapařím fakt jak nikde jinde.

Nepochybuju, že existujou na světě další, kteří takhle tvoří, ale já znám tu možná miliardtinu nádherný hudby, co každej den na světě vzniká a z ní jsem tohle zakusil a zakouším u těchhle dvou.

Tohle je totiž tvorba, která zpracovává to temné, co vychází z nitra a to zpracování spočívá v neustálém přetavování těch temných hlasů uvnitř duše v energii, která je v posledku strhujícně pozitivní. Vnitřní boj a neustálý směr z temna ku světlu. Temno je uvnitř, ale ven smí jen v přetavené podobě, v tom světlém, co temnotu odreaguje, aniž by jí rušilo či dávalo o ní zapomenout. Dokud nevyleze takhle, dokud se ten démon nepromění v anděla – píseň nevznikne. To je gró pojetí lidského bytí, toho, co musíme ostatně každej dělat pořád, abysme do zítřka přežili. Jenom v té své podobě koncentrované a emocionální, jak se na opravdovou hudbu sluší.

Říkám tomu, že je to hudba, co má drápek.

U Už jsme doma je to trochu patrnější, neb texty Miroslava Wanka nejsou povětšinou věru veselé, ale nadhled a energie vložená do hudebního provedení z nich udělá prostě cajmrsk, pankáčský pogo a další odrůdy radosti z hudebního souznění.

Neočekávanému dýchánku na zamávanou

U Neočekávanýho dýchánku nemusí být ten drápek hned samozřejmý, ale je tam, stačí, když o ucho zavadí na koncíku jedno slovíčko. Anebo si nějaký text přečíst. Mě mrazí třeba v textu na oslavu Porodu, kde vám zpěvačka Zuzana vyšije „na zdi Maria s děťátkem, pod ní se břicho zaradovalo a vydalo něžný plod – konečně se zase zčeřily hladiny stojatých vod.“ Tohle zpívá do hudby, o níž kamarádka prohlásila, že je jak z Felliniho filmů. Je to snad taky jen Dýchánek, co umí pojmenovat Veselí jikrnáči nejponuřejší píseň na desce, s refrénem „snad jednou řeka s sebou vezme jeho pochybnosti a dostaví se pocit blaženosti.“ Jindy ti nastolí jakoby pohodu, aby tě na samém konci jedovatě uštkla – „obvyklým způsobem hněteš si novou ženu, žebírka zkusmo přejedeš, směje se všemu, nic nejde vylepšit, nejde o proměnu – a kdyby, byla by co k čemu?“ Když vydali svoje poslední album Plech, jeden kritik si docela lámal hlavu s písní „V čudu“ – „zpocená ulehnu v prázdném sudu, přemejšlet o tom, co všechno je v čudu“ – a dospěl k tomu, že tady je v čudu nejen to krásné, ale i to hnusné na světě. Jojo, Dýchánci to nechají na tobě, oni to vytvořili ze sebe, ty máš svojí zkušenost, výsledek se tvoří v tobě.

Ve čtvrtek 6. prosince 2012 hrál Neočekávaný dýchánek v Kadani a v pondělí 10. prosince hráli v Praze Už jsme doma. Stalo se mi poslední tři roky tradicí, aniž bych se o to sebemíň snažil, udělat si počátkem prosince takové kulturní výletní intermezzo. Navíc bylo třeba nechat tyhle dvě kapely zažít Marušce, jestli se jí budou líbit a aby se zase trochu dozvěděla, s kým/čím tady má do činění. ;-) A tak se vytvořil prodloužený kulturní víkend. Ještě o měsíc dříve jsem nic takového neplánoval. Jenže pak jsem se čistou náhodou dozvěděl, že koncert Neočekávaného dýchánku má být poslední. Blesk z čistého nebe a nebylo co řešit.

Kapela se svým rozloučením ne že nechlubila, ale přímo ho tajila, takže jsme se v Kadani vedle místního publika sešli nakonec tři přespolní, kdo se o tom přesto nějak dozvěděl a nenechal si to ujít – Já, Maruška a Jarmil až z Otrokovic! Jednoznačně do Dýchánku zažranej tak jako já. Koncert v příjemném Cavern Clubu, což je podzemí velmi vstřícné restaurace na Střelnici, probíhal komorně, ba jsem poprvé v životě viděl na jejich vystoupení židličky, a to dokonce obsazené! Vzadu se nás ale vytvořila skupinka asi osmi pařičů, co jsme si Dýchánek užili tak, jak to jinak neumíme.

Zpočátku mi hlavou běhaly věru myšlenky existenciální, neb jsem cítil, že s touhle kapelou odchází kus mého já, přímo bytostně. Jenže po přestávce se muzikanti do toho opřeli tak, že chmury najednou prchaly a prchaly, až vyprchaly a navrch začala mít čirá radost z bytí, muziky a vzájemného souznění. Na žádný brekoty nezbylo místo, z koncertu jsem odcházel s úsměvem, šťastnej a (u)spokojenej. A tím se jen v holé praktické zkušenosti potvrzuje výše řečené. Dýchánci se svým rozloučením z počátečních rozpaků prokousali k prosté a všudyvůkol přenosné radosti.

Až o čtyři dny později se kapela na svých webových stránkách oficiálně přiznala, že se opravdu loučí. Z komentářů bylo patrné, že bude velká převaha fanoušků smutných. Já ale zažíval ještě jednu zvláštní, tiše smutnou radost, když jsem ty reakce pročítal, neb z nich bylo jasné, že nejsem sám, zdaleka sám, kdo s tou kapelou tak nějak životně srostl. Inuž jedna má privátní ikona je pryč, ale lidé zůstávají, určitě se budeme nadále potkávat a Michala třeba určitě zažiju brnkat na akordeon někde nad ránem v Litoměřicích písničky Suchého, Kahovce, Psích vojáků nebo i těch Už jsme doma.

Asi osm let jsem se chystal napsat milostné vyznání Neočekávanému dýchánku. O tom, že jsem je poznal vlastně přes televizi, kde ještě v časech dobrých hudebních pořadů běžela reportáž z Litoměřického kořenu a tam jsem poprvé uslyšel Zuzanu zapět "ó já miluju tě, miluju tě víc než máma, miluju tě skoro jako sebe" - a bylo vymalováno. O tom, jak jsem pak potkal holku, která jako by Zuzaně z hlavy vypadla, tudíž si zakrátko Dýchánek taktéž zamilovala a jeli jsme spolu na můj první Litoměřický kořen, kde Zuzana zaječela „vlečéééééééhéééj!“, načež se strhly živly, po pódiu začaly lítat větve i celé stánky a po litoměřickém ostrově následně padat stromy. Je toho milion, co jsem zažil kolem téhle kapely, díky ní a postupně aj s ní.

Teď jen jednu hudebně-kritickou vsuvku si dopřeju. Když jsem si Dýchánky trochu oťukal, vždycky mě pak uvedlo v úžas, když předvedli nějakou novou, dosud neslyšenou píseň – při prvním poslechu se totiž takřka nikdy nepodobala tomu, jak jsem je znal předtím. Oni si vytvářeli vlastní mikrokosmosy v každém tom kousku. Najednou rozjeli nějakou Kachnu, která začala jak prapodivnej arytmickej metal, aby zanedlouho vyrukovali s jakýmsi divným country-undergroundem, jakou je píseň Italská. A o pár měsíců později do toho vložili zas z úplně jinýho soudku úplně jednoduché pankáčské Zelí (z fleku a doteď moje z nejoblíbenějších). Občas bylo klidněji, třeba s písní Roztrhal (klidná, rozvážná píseň o vášnivém trhání šatů), ale vždycky jsem valil voči. Nejinak tomu bylo teď v Kodani, kde zahráli tři nové písně. Byl jsem z nich u vytržení úplně nejvíc! Tahle kapela prostě zrála, každou písní se posouvala dál, nepřešlapovala na místě. Oni se neopakovali! A navíc – jestliže mezi posledními dvěma alby (což je bratru čásek 7 let) byli schopní složit novou píseň tak za 0,5-2 roky, teď mi připadalo, že se nové písně najednou rodí neřkuli jak houby po dešti. Ta smečka vyzrála nejen interpretačně, ale i novýma tvorbama. Inuž, rozhodli se přestat v nejlepším.

"Mraky dávno odtáhly, ledy v řece roztály, oči co včera plakaly s nadějí hledí do dáli."

Doufám, že Už jsme doma to nezabalí.

Youtube Video AB6oFjfQmlI

Jak já jsem rád, že mám to příruční nahrávadlo (poté co mi ukradli starej rekordér na Strahově počátkem září, jsem bez něj vydržel 3 týdny – ač pravda za to může především vystoupení Petra Suchomela v Praze na svatého Václava, to jsem nemohl nenahrát). Můžu si tak i po nějakém tom odstupu lehce navodit atmosféru večírku, kterej udělal úspěšně všechno pro to, aby mě se vší pozitivou oddělal.

Ne že bych si nic nepamatoval z akce ve Slavonicích v sobotu 28. října, pro změnu na výročí znárodnění, ale nahrávadlo to dokáže připomenout v detailech, ze kterých by v přívalu emocí a zážitků nezbylo moc nic, jsa pohlceno "jen" celkovým veskrze pozitivním dojmem.

Ak se to tak vezme, byl vám to ten říjen vskutku převýživný měsíc kulturní. Co víkend, to hrsť perlí (před vepře). O Moravském industriálním festivalu už jsem básnil. Příští víkend s budějckou dvojakcí bermuž kulturně jako příjemné intermezzo, kdy jsem se konečně setkal se svými vysněnými Have to be distanced, poznal útroby hospody Paluba, kolem které jsem 5 let chodil, aniž bych se do ní odvážil vstoupit, a dorazil se vcelku klasicky koncipovanou flegmaticky línou, stejnak ale příjemnou akcí k 10. narozeninám Caesarových Kanad, kde si kupodivu vzpomínám aj na předsvítáňový vystoupení poslední kapely Hameln - holt láska je láska.

Nic však naplat, říjen měly vyhrát příběhy jsoucí akcemi výletními. A tak jsme se na další víkend nechali s Maruškou uhranout Plzní, tak, že jsme oba poprvé v životě stanuli na její půdě pevnýma nohama mimo jakýkoliv dopravní prostředek na několik náct hodin. Mohli za to hlavně Místní borci, pořádající v plzeňské vísce Božkov noisové setkání, kde jsem po letech rozeznal kapely, které snad možná předtím hrály v Budějcích, ale pletl jsem si je jedny s druhými, přičemž hlavním magnetem nám byl nezklamavší Gagarin. Z akce z hospůdky budoucnosti Pod Kopcem budiž světu dáno toto Maruščino povídání a tato zvuková pohlednice.

Překulil se totiž další týden a můj půl roku na lednici blednoucí letáček připomněl o akci ve městě zaslíbeném.

Slavonickou říši jsem poznal zprvu vlastně krz jiné, úplně jiné muziky, než nějaké metály. Inuž nadešel čas si okusit zažít hudební styl, pro který jsou Slavonice alkájdou především. Už jsme oba, já i Maruška věděli, že metal ve Slavonicích není nikdy žádná tuctová tancovačka, ale zásadně buďto extrém, anebo alternativa, anebo totální vylomenina, anebo absolutní světová špica, spíš ale vždycky všechno dohromady. Tentokrát nám bylo dáno to zažít nikoli na komorním Baráku, beztak nepřekonatelném koncertním prostoru, v nějž se tahle zkušebna místních tvořičů čas od času promění, alebrž v centru juniverza, což každej kdo kdy byl, ví, že je Kawárna.

Na místo zločinu jsme zavítali už den předem „na jedno“, což se naprosto po zdejším zvyku zvrhlo v regulérní chlastačku, z níž jsme se opojení trhli před čtvrtou ráno, především ze soucitu nad trpělivě postávající barmankou nachystanou za barem v zimníku k odchodu. Bolehlav mě provázel po půlku následujícího dne a byl jsem za něj hodně rád – dlouho jsem ho nezažil. A když jsme s Maruškou po zcela nečekaném průběhu vítání zimy kousek od Slavonic přistáli zpět, učinil jsem ten objev, že není vůbec od věci se předem trošku zlískat, neb se tím člověk nějak víc otevře na muziku. Něco podobného už mě napotkalo aj na zmíněném MIFu. Ta obyčejná kocovina víc otevírá buňky na vnímání muziky – jako nějaká nezajizvená rána, do který ti to proudí přímo.

Jako vyhlášený neznalec žánru budu říkat „alternativní metal“ tomu, co se v sobotu na slavonické Kawárně dělo. Výmluvou mi budiž, že hlavní avizovaní hvězdy, Psychofagist, snad ani žádnej metal nejsou. A přitom tam seděli jako prdel na hrnec, ba na společný performance jejich zpěváka s Perfecitizen došlo!

Možná za to mohla jen ta kocovinová otevřenost mého organismu, ale už úvodní Full Time Job mi otevřeli a vysáli energie na pět takovejchhle koncertů. Strukturovaný skladby, metal cáklej snad jazz rockem, strašlivě nabitej zpěvák, naprosto úžasná kapela! Nihil jsem toužil vidět už hodně dlouho, i když reference byly různoraký, ale mleli to spolehlivě. Kýženou energii ze mě však zase vydobyli následující Perfecitizen, bylo to už na nějaký psychosomatický hranici, ale nešlo stát. Neméně energie do toho vrazili The Beautiful Caphilery, trio zpěvák, kytara, bicí - a basa evidentně nikomu z metaláckýho publika nechyběla. No a Psychofagist to pak naprosto ujeli. Mám tu vzpomínku na ně zastřenou, ale kejval jsem se ještě asi půl hodiny potom, co skončili.

Bylaž vám tam jedna slečna, co si na pódiu co chvíli přišla k mikrofonu postěžovat, že s ní nikdo nepoguje. Pravda, publikum trošku přimrzlý bylo, esli ho zklátil ten brzkej sníh či co. Ale i v tom zdánlivým poklidu byla atmoška nahmat ruky. Kdy já naposled dostal po vystoupení pusu od drsnýho metaláckýho zpěváka, kterej předtim vyhodil z pódia dva namol ožralý diváky!

Slavonický večírky nejsou pro každýho, je to opravdovej underground, je to ber nebo padej, nehrajou si tam na kompromisy, dělají si, co mají rádi. Bezohledně a vášnivě. Kawárna ale stejně byla plná lidí. A v toleranci nezúčastněnýho okolí snad můžu po předchozích návštěvách věřit.

K dovršení neštěstí je nutno zmínit second stage, čili elektronickou produkci na chodbě vedle Kawárny, kde nakonec došlo i na povinnej Daddy Cool, čímž se Marušce a mě uzavřelo kolečko, v Plzni začaté malovat. :-) Jo a zapomněl jsem tam vyšít poklonu dvojici zvukařů, což mi připomíná poslech nahranejch úryvků – aj teď, ale hlavně na místě byl zvuk slastnej, což jsem čuměl hodně, ten prostor žádnou extra vlastní akustiku nemá, to se musí udělat. A eště bych moh pochválit pořadatele, ale to už by fakt smrdělo nějakým plácáním po ramenou, a na to Slavonice FAKT nejsou! Ale tu pásku s potiskem spolku Mládí má zelenou, kterej to vlastně nepořádal, protože se mezitim pohádali kvůli penězům a prej nadobro rozpadli, tak tu si eště chvilku na ruce nechám. :-)

vizor1