Moravské Industriální Vytržení
To, co jsem naposledy zažil v roce 2007 na Litoměřickém kořenu, a pak dlouho nic, se mi letos přihodilo hned dvakrát. Teda nemůžu říct, bylo pár akcí, hlavně v režii NAAB, který se tomu hodně přiblížily, ale v takový intenzitě fakt až letos. Poprvé v květnu na Budějovickém Majálesu. A podruhé teď, na Moravském Industriálním Festivalu Číslo Čtyři. Ta naprostá pozitivní vyladěnost, blízkost tomu vytržení, kdy tě naprosto nikdo a nic nemůže rozhodit, kdyby nevím co. Ta vlnka, kdy už cejtíš, že ani nemůžeš, ale stejně tě to dostane. Lidi, které znáš a jednou až maximálně párkrát do roka vídáváš, jsou najednou všichni právě teď a tady správně, jsi s nimi sladěn a sdílíš momenty jedinečného prožívání. Prostředí je ti nakloněné, pití ti nechybí. Hlavně je tu ale TA MUZIKA, která všechny ty kostičky lepí dohromady jak základová barva, z níž se vzhůru vzpíná zážitek, v posledku naprosto strhující.
Takový byl letošní MIF a víc o něm psáti netřeba, toť jeho esence. Ostatní čtení je tudíž volitelné. :-)
Že letošní MIF bude nějaký lepší než naposledy, se dalo vytušit už z chystaného programu, kde se začaly objevovat položky odkazující na něco, co jsem znal i já. ;-) Tedy samozřejmě předně na Laibach Kunst a Test Department.
Ten mazec, co se z toho nakonec vyvinul, ale překonal moje očekávání o míle! Ta tam byla monotónností hrozící loňská přehlídka „umělců s nakousnutým jablíčkem“. Letos už jsem naopak zrovna před pár hodinami stihnul si popsat s jedním z účastníků na téma "co všechno je ještě industriál", neb takové to mělo přesahy a jako milovník prolínání všeho druhu jsem se rozplýval blahem nad tím, že se jedna kapela nepodobala druhé, ač bylo na druhou stranu jasně patrno, že mají ve svých nitrech atomy, které je jednoznačně spojují.
Byly nějaké potíže se zvukem, které odskákali hlavně In Slaughter Natives, ale nikterak mě to nesralo. Byli to pouze 300.000 V.K., u kterých jsem se po nějakých 20 minutách přistihl, že mě opravdu nebaví, a šel se věnovat přátelům. V takové společnosti, jaká byla vybrána pro letošní MIF, neměli hvězdní Slovinci šanci. Všech ostatních 9 kapel bylo krásných (aj zase vynikající DJ Knüppel, ještě posílen kamarádem z Petrohradu). Posledních pár hodin přemýšlím nad zhola zbytečnou otázkou, co bych z toho všeho označil za nejlepší. Moc to nejde, u každého tělesa jsem vydržel prakticky od začátku do konce. I u těch In Slaughter Natives – ač jim nebyl slyšet vokál, byli magnetičtí. Asi úplně nejvíc jsem si zapařil u Napalmed. Dostali mě legendy C.3.3. svojí plynoucí gradující extází. Tak bych mohl pokračovat u všech ostatních.
Ale dva kusy přeci jen neshovívavě vypíchnu, protože blesků z čistého nebe tam skutečně bylo téměř co kus. Nicméně NÄO posunuli celou industriální tancovačku opravdu hodně daleko do vod vysoce zasněných, zároveň však francouzským šoumenstvím navýsost cáklých (a to jejich cédéčko si prostě koupím!). A MINAMATA se mi se svou maximalistickou, přímo udeřující performancí zadřel tak bezohledně pod kůži, že ho odtamtud ještě pořád nemůžu dostat. Noisově-elektronické divadlo, které si na nic nehraje. Představení, u kterého si TEPRVE začneš přebírat svoje vlastní věci. Bezprostřední komunikace jiného řádu.
Stávají se setkání, ze kterých se ti nechce vracet. Ani domů, ani jinam. Kamarádka ze Slavonic mě nakazila jednou asi buddhistickou poučkou: "Od podzimního listí se učím nelpět". Zrovna se hodí do ročního období. Takže tak. A na viděnou příště!