Vojta Horák Muž, 35 let / Tábor

Krom toho, že o týhle skupině pořád kecám, protože přináší něco jinýho jsem se konečně objevil v situaci, kdy jsem měl ne úplně komplikovanou návštěvu jejich koncertu...
No fajn tak jsem tam přišel, dal si dvě piva, protože předkapela mě ne uplně bavila (ale hráli, co chtěli hrát, dobře) a pak přišli tihle kluci na pódium a já se začal od srdce tlemit. Nutno podotknout, že kdybych začal tleskat v tu chvíli, tak by mě asi místní černě odění "hustofrajeři" zabili. Škoda. Ale kdyby jste si dovedli v rockovým klubu představit bizardní oděv a pak je viděli, tak by jste zjistili, že ani tohle jste nečekali!

A pak z ničeho nic nic se z beden ozvalo Urzovo "uaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa" za doprovodu kapely, proložené samozřejmě pasáží od Klauna, nicméně "Naruby" jako vyšitý, energický, temný, melancholický a k tomu všemu veselý. Že to nejde dohromady? Pak neznáte První Hoře.
Měl jsem hodně naposlouchané jejich studiovky, které jsou dobře udělané. Hodně dobře. No a pak jsem slyšel tenhle koncert a nevím co je víc. Kluci maj vychytaný co se dá, maj vynikající instrumentální provedení, mají parádní zpěvy (ani náznak falše, ani náznak nejistoty, ani náznak zaváhání u barvy), mají skvělou až vyjímečnou divadelní složku na pódiu, mají brilantně zvládnutý všechno.

No fajn, tak jsem si užil koncert, kde jsem napůl žasl a napůl se smál až se za břicho toho přede mnou popadal a pak bylo na čase zneužít letmé známosti bubeníka a jít pokecat s takovými pány Pany Muzikanty. Kdo by býval čekal, že nám vydrží barevný hovor až do tří do rána? Zkráceně.. s blbci si nepokecám, s nudnými lidmi též ne a tihle byli chytří a zajímaví. A kdybych nemusel do hajzlu v 8 vstávat, tak věřím tomu, že bychom protáhli večer do odpoledne. Ale já musel s kocovinou dělat věci, co se ke kocovině nehodí a celkově jsem byl tak nějak naostřen, neužít si pohodový večer až do konce.

A už si zase stěžuju... To bych neměl dělat, protože by si měl spíše stěžovat Bertrám, že jsem mu vypil panáka a stáhnul ho o cigáro :)

A jak teď koukám, tak jsem se zase nechal unést a už ani nevim, co jsem chtěl napsat... Prostě ve zkratce: Dobrá hudba, legrace, rozum a zamyšlení hledejte u kapely První Hoře!

Jójó, co na těch starých krámech furt všichni viděj. Je to vošklivý, rezatý, pravděpodobně na tom ulpělo spousta cizích tělesných tekutin a tak celkově je to hnusný.
ALE KURVA TO TO HRAJE! 
Tak jsem neodolal a jel jsem si oťuknou konkrétně 14x5 palcový Acrolite z roku 1977, už po první ráně jsem věděl, že ho koupím. A to měl odmontovaný originální struník. Dnes jsem to už napravil a virbl je jako starý :) Je to skvělý, jak takový krávovina jako vnitřkní tlumítko z filcu může ovlivnit zvuk jinak stejně krásnýho hliníkovýho bubnu. Taková suchá pronikavá rána s krásnou vřelou barvou... Wuaaaa!

No vychvalování bylo dost, tak bych závěrem rád zmínil, že v U.S.A. se povídá takové přísloví, právě o Vintage Acrolitech a to zní: "Every drummer has to own one".

And I am one of those drummers... 

Jak je jistě patrné z předchozího zápisu, nějakou dobu jsem nehrál. Měl jsem ruku v gipsu, chřipku jako prase a chuť nebyla. Teď jsem však "znovupředělal" 10"ku tom do původní červené (experiment s černou ztroskotal na mahagonovém dřevě) a když už to bylo, zahrál jsem si. Podotýkám, že jsem na 4ech kotlích už závislej, protože se na tom dá blbnout.
  
      NICMÉNĚ...

Začal jsem se víc zajímat o technickou stránku toho, co s kapelou hraju. Vždycky jsem 75% věcí odehrál a tak nějak jsem sledoval co kde lítá, dělal ksichty na lidi, zdravil kolemjdoucí (nebo odcházející :) ), ale teď jsem rád, když se na lidi kouknu 1x za hodinu a to ještě v pauze mezi písničkama.
     Je jasný, že je to proto, že mi ty patterny dávaj zabrat.  Je to i proto, že ty tempa mi dávaj zabrat. Zaměstná to nejen končetiny (všechny 4) ale i mozek, a to dost. Protože na to nemám, abych se u toho tlemil a zároveň to nezmrvil.
     Tak jsem tak přemejšlel, který pasáže mě zaměstnaj natolik, že rozhoděj dalších 20 vteřin, než se srovnám. Došel jsem k tomu, že některý, dokonce základní patterny jsou strašně složitý, když jsou rychle, takže místo toho, abych si piloval individuální koordinace, jsem se vrátil k úplnýmu základu a to navzdory tomu, že střídačka rukou mi nedělala problém, ale DĚLÁ! Jasně, od určitý chvíle to necvičim, cvičím jiný věci, ale tohle prostě ochabne. A jelikož mám cíl srovnat si co se dá, říkám si, že v kvantitě věcí kterou umím já, se to nedá shrnout do krátkýho cvičení. Když si to rozvrhnu tak, abych neupadal, jsem na 2 hodinách denně. Když si chci polepšit a zjistit údery, jsem na 3ech hodinách a když se chci řítit dopředu jsem na 6ti. To jest 2x 2 hodiny cvičení + 2 hodiny nových věcí.
     To je krásný, ale jelikož nejsem profesionál a hudba mě neživí, kde ten čas mám sakra brát? Špičky beztak hrajou 6 hodin denně + zkoušky + koncerty. A taky jak to hrajou...

Chci hrát co možná nejlíp, ale podle toho, co píšu, to vypadá, že buď budu bubeník na plnej úvazek (ach, kéžby), a nebo budu prostě umět spousta věcí BLBĚ, a nebo MÁLO věcí dobře...
    

Kudy teď jít?