![Profilový obrázek sekaná [Lav-Lav]](http://bzmedia.cz/fan/se/sekana/gallery/profile.default/PETK3KZjkAVq2isjTfClTEshvexVyzSF.jpg)
2014 v cuku letu
Stárnu, slábnu, nemám síly a čas poslouchat všechno, co se objeví na scéně. Ale protože jsem ještě nepřišel o uši a nějakým zázračným způsobem se ke mně pořád ještě dostává nová muzika, můžete si přečíst moje tipy na kvalitní a / nebo zajímavé počiny, které se udály loni na poli hudebních nahrávek. Anebo nemusíte, I couldn’t care less. Ale samozřejmě nezapomeňte lajkovat, sdílet a šířit mou slávu a názory do světa.
Coldplay – Ghost stories
Tihle ostrovní studení čumáci vždycky uměli rozehřát moje citlivé melancholické srdíčko. Upřímně, po předchozí přepopované (ale docela slušné) desce už jsem ani nečekal, že by udělali obrat o 180°. Ejhle, stalo se. Ghost stories mi v mnohém připomínají návrat úplně na začátek a stejně jako prvotina Parachutes mě oslovuje především klidnou, až kontemplativní atmosférou a mnoha dobře dávkovanými silnými momenty.
Linkin Park – The Hunting Party
Tak tohle jsem opravdu nečekal. Od Linkin Park se mi nikdy nelíbila celá deska, jen její menší či větší části. Pravda, i tady bych našel pár výhrad, ale pro mě je to zatím ta nejzábavnější a nejnašlapanější nahrávka, jakou mohli dát (a dali) dohromady. Nemaskovaná dvojšlapka, míň elektroniky a víc kytar (až se sklony ke speedmetalovým postupům), to všechno pro mě bylo překvapení už jenom proto, jak dobře to funguje. Říkejte si, co chcete, ale Linkin Park si nemohli vybrat lepší způsob jak ukázat, že ještě nepatří do starého železa. Jen zatím okukují výlohy antikvariátů, ale asi spíš ze zvědavosti.
Periphery – Clear
Chlupaté, nadupané testosteronem a vztekem tak hustým, že by i z Rákosníčka rázem udělal Hulka. Toto jsem naopak očekával a dostal naservírované přesně podle mého gusta. Celé EPčko pěkně šlape a neskutečně baví. Dobře se na to řídí. Pokud jezdíte rallyecross.
The Pineapple Thief – Magnolia
Co by to byl za rok, kdyby se neurodilo nic pořádně progresivně rockového? No, ono je vlastně otázka, jestli se urodilo – na celé Magnolii totiž není žádná větší progová kompozice, na druhou stranu mi to ale vůbec nevadí, protože jednotlivé části tvoří pěkný mix tvrdších a pomalejších pasáží. Jednotlivé skladby se dobře doplňují a celé to prostě funguje. Simple as that.
Intervals – A Voice Within
Novinka a milé překvapení. Na rozdíl od Skyharbor, kteří mě nakonec úplně minuli, zanechali nově už konečně zpívající Intervals velice dobrý dojem a na pecky typu Ephemeral, Atlas Hour nebo Moment Marauder jen tak nezapomenu. Doufám, že si udrží laťku i napříště.
Foo Fighters – Sonic Highways
Je mi líto, že to musím napsat zrovna u svých ultraoblíbenců, nicméně touto deskou už se dostávám do kategorie „bylo to dobrý, ale…“ – tentokrát se to „ale“ podepsalo především na textové stránce, která mě moc neoslovuje. Výhodou angličtiny ale je, že je pěkně zpěvná a na druhou stranu se vlastně od rokenrolu ani moc nečeká, že by nějak edukativně či hloubavě něco řešil. Od toho je tu spíš art nebo prog, že. Ale Foos kdysi uměli řešit a uměli řešit dobře. Anyway, jednotlivé pecky dobře fungují a mým osobním favoritem je skutečné vyvrcholení desky, I am a River. Dave pořád ještě umí.
Fink – Hard Believer
Not bad. Sice se nám Fink začíná mírně opakovat, ale pořád to ještě funguje a žeru mu to. Ale jestli za rok odhalí své skutečné já a odejde krakonošovat, asi mě to nepřekvapí.
Opeth – Pale Communion
Moji další oblíbenci tentokrát hodně zklamali. Po geniálním otvíráku v podobě Eternal Rains Will Come a pěkně zařezávající Cusp of Eternity přijde nicneříkající sebevykrádačka. Opravdu, nepamatuju z celé desky, kterou jsem protočil schválně x-krát, nic než ty první dva songy. Zbytek se mi slívá do jednoho velkého Opethího oparu, přičemž okolo River to vypadá, že by se situace mohla zlepšit, ale nevydrží to ani celou písničku, natož do zbytku desky. Sorry, tohle na mě nefunguje.
Anathema – Distant Satellites
Další srdcovka, která letos přišla s deskou, která neurazí, ale ani neosloví. Opravdu, nevím, co bych k tomu měl napsat. Poslechněte si to a řekněte sami, jestli i ty nejslabší části předchozích alb nebyly lepší než cokoliv z Distant Satellites. Nebo se na tuhle desku raději rovnou vybodněte.
Flying Colors – Second Nature
Hvězdné obsazení, Porntoy za bicíma… ale ne všechno lítá, co peří má. Z mého pohledu velké zklamání oproti vynikající prvotině. A zdaleka ne proto, že má Mike tak okatě rád Muse.
A jednotlivé písničky? Tentokrát budou dvě:
Steven Wilson/Mariusz Duda – The Old Peace
Písnička podle textu kluka umírajícího na rakovinu, která vznikla ve spolupráci dvou velkých progresivně rockových mozků. To přece musí fungovat, ne? A vono docela jo.
Pharrell Williams – Happy
Pharrell je přesně ten typ interpreta, od kterého mě nebaví celé desky, ale jednotlivými songy mi umí udělat velikou radost. A i přes všechny vesnice, který byly happy a měly potřebu to vrazit na YouTube, se mi ta písnička pořád strašně líbí.
