Wanuny Žena, 70 let / Kladno

Když mi můj pan doktor opravoval ucho, záhadným způsobem se mu podařilo opravit i moji duši. Byl ze mě zcela jiný člověk – tedy ne zcela jiný – spíš jsem se myšlením a optimismem vrátila o hezkých pár let zpět. Zase jsem byla ta milá holka rozdávající smích a radost a ze zahořklého bubáka tu zase byla roztančená víla. 

A co víc ! 

Spolu s novým uchem se mi vrátila i múza – nová inspirace k psaní úsměvných příběhů ze života. Jak se to panu doktorovi povedlo, jsem dosud nepochopila. 

Začala jsem zahrnovat „pište povídky“ svými více či méně zdařilými dílky a nacházela jsem nové přátele. 

Pak nastala kolize se sestrou a já napsala příběh poslední „Asi to nejde…“ – a múza byla pryč. 

A jak jsem se tak prohrabávala starší tvorbou, která dříve byla víceméně šansonová, napadlo mně pár slov, pár tónů a po letech vznikla písnička. Ne, není to šanson, je to křehká poetika, která oslavuje moji přeměnu. 

Měla jsem z ní obrovskou radost a chtěla jsem ji panu doktorovi nahrát. Našla jsem v archivu kytaru a snažila se na ní vyloudit pár akordů. No znělo to, jako když strouháte křen – ano, i tu slzu mi ten zvuk přivodil. 

„Aha, nehty“, 

řekla jsem si a zlikvidovala jsem okrasu své levé ruky. Podařilo se mi struny domáčknout a zazněl nádherný souzvuk tónů. Měla jsem radost a pokračovala ve své činnosti. Po pár minutách kontaktu mých prstíků se strunami se mi na nich vyrobily puchýře a já byla s ozvučením kytary na začátku. 

Neodradil mě tento neúspěch. Oprášila jsem elektrické piánko a pokračovala v načatém díle. Když už jsem se vyznala v klávesách a tóny, co mi pluly hlavou, jsem dokázala i zahrát, chtěla jsem tento úspěch zachytit na magnetofonový pásek. Také jsem jedno rádio, co mělo vestavěný mikrofon, oprášila a začala zaznamenávat svoji tvorbu. 

Pak jsem si to pustila – no hrůza ! Pianko bylo OK, ale ten hlas, co to zpíval, no jak by řekl Erben – hlas vichřice podoba. Sem tam tón, sem tam skuhrající šepot. No co mám povídat – 10 let jsem nezpívala, hlas používala pouze na mluvení, tak byl znělý právě jen v těch třech „mluvících“ tónech. 

Zapřemýšlela jsem, co s tím, a rozhodla se pro hlasová cvičení. Ale nenapadlo mě nic chytřejšího, než provádět hlasová cvičení v lese na procházce se psy. 

Hospodář, se kterým se účastním psího venčení, chodil 100 metrů přede mnou a dělal, že mě nezná. A les zněl hlasovými etudami mutujícího jedince. Míjející pejskaři se smáli, míjející psi se báli. Doma jsem pak zjistila, že už mám znělé čtyři tóny. 

Ale jak jsem to nahrávala na magneťák, zjistila jsem, že ať nahrávám, jak nahrávám, výsledek je vždy přeřvaný. Ať jsem lepila na mikrofon leukoplasti, dávala jsem ten přístroj pod stůl, přikrývala jsem ho polštáři – mikrofon byl stále přecitlivělý a výsledek byl uřvaný. 

Tak jsem z archivu vyhrabala ještě jeden takový přístroj a u něj jsem zjistila, že si mikrofon přeci jen zachoval funkční dynamiku a výsledek nahrávání přeci jenom už jevil jakési úspěchy. Ale tento přístroj zase uměl jen nahrávat, takže přetáčení pásku jsem musela svěřit přístroji prvému. Vzhledem k tomu, že oba odmítaly přehrávat, tak jsem si výsledek svého snažení mohla poslechnout až ve třetím vynálezu techniky – ve „věži“.

Když už jsem byla uspokojena hudebním vývojem mé písničky, řekla jsem si : 

„Teď to nandám do počítadla a nahraju k tomu sbor, doladím to a pošlu panu doktorovi jako dar vděku“. 

Počítadlo mi ale zkolabovalo, zatím běhá někde mezi experty, kteří se snaží z něho zachránit alespoň data, a tak jsem se o ten sbor pokusila při poslechu mé nahrávky. Sbor se nekonal, neboť opět zasáhl „Erbenův syndrom“ a hlas vichřice podoba. Namísto vysokých druhých a třetích hlasů se ozval sípot, skuhrání a podzimní meluzína. 

Propadla jsem panice : 

„No jak já to tomu doktorovi nahraju, když nejsou prostředky?“ 

A tak jsem došla k dalšímu velkému rozhodnutí, na které i pan doktor byl krátký. 

Jo, holka, přestaneš kouřit !  Hlasivkám ulehčíš a tu „debilní“ písničku musíš zmáknout. 

To, že doma přeskakuju různé kabely, zakopávám o povalující se hudební instrumenty, přehrabuji se ve spoustě papírech – když není počítadlo, všechno si píšete, to asi musí být v takovéto chvíli……..

Ale já o tom zase umím napsat….! 

BINGO !!! 

Že by se mi vrátila múza ? 

Díky, pane doktore, vyslyšel jste moji prosbu ! 

P.S. A ta písnička, TA BUDE !!!