WCHKI Muž, 46 let / MOTOFOKOVO

Neděle 17.5.2008 – probuzení bolelo zase o kousek víc než v sobotu. Přeci jen nejsme zvyklý lejt takhle brutálně, sice po kvalitní vodce hlava nebolí, ale tělo je zvalchovaný. Dali jsme se trochu dokupy, šoupli do sebe tu luxusní polívku s koprem a už vyhlíželi Přemka, by nám udělal exkurzi po pivovaru. Chlapec se voháknul do sáčka, byl dobře naladěn a hned zpočátku nám řekl, že do klubu Holiday přišel e-mail, že musí ve státní smutek zůstat zavřenej. Už sme viděli, že nebude nakonec žádný hraní, ale Přema řekl: „když ste přijeli takovou dálku tak na to seru. Sice mě možná zavřou, ale slavnosti budou a basta“ Přeci jen zrušit organizátorům po celý zemi akce dva dny předem, je hard core i na Ukrajinu a tak celý město od rána tančilo a zapomínalo na každodenní strasti.

Prohlídka byla zajímavá a nemá cenu to tu rozebírat. Prostě už k tomu, že víme jak se vaří Jack Daniels víme, jak se vaří pivo. Zbyla nám asi hoďka dvě času tak sme si řekli, že natočíme klip a že utratíme hřivny na trhu. Z původního nápadu točit v areálu pivzavódu se idea změnila na natáčení na trhu. Nejprve jsme ale zavezli věci do Centrálnyho párku, kde už se kalilo o sto šest. Uprostřed parku byl obří amfiteátr kde se kumulovalo nejvíc lidí. Probíhaly různý proslovy, soutěže, lidi řvali a bavili se. V celým parku korzovaly tisíce mladých i starších ukrajinců, rodinky s dětma, modelky ještě víc navoněný než normálně. Po obhlídnutí situace jsem začal mít dobrej pocit. Amfík byl narvanej a esli vydržej, bude to možná dobrý. Kdybych věděl co nás čeká, začal bych mít asi trochu hrachy.

Ale nepředbíhejme, teď se jde točit klip. Přijedeme na trh, kterej sice už skoro končil, ale i tak tam bylo furt hafo lidu. Borek vytahuje starou 8mm kameru a jedem. Uděláme to jako Kurzovo one man show. A tak na trhu bylo k vidění Kurze jak jen v trenclích běhá mezi lidma, řve text písně Motofoko a místo mikrofonu má sušenou rybu. No veliká taškařice a jestli z toho něco bude, tak to bude masakr. Ochotně nám zapozovali a „zahráli“ nějaký místní bábušky. Pak jsme šli nakupovat nějaký věci, ale vše už bylo zavřeno. 3koda, dělali jsme si zálusk na „originál“ PC hry a jinej SW. Například origoš windows XP i Vista v angličtině koupíte za 35,- korun J)))) Tady se s nelegálním SW co se tváří jako legál šmelí ve velkým. Ale to už nás honí Přemek tak jsme rychle našli ztracenýho Borka a trdá na slavnosti. Zrovna tam dohrávala nějaká místní rocková kapelka a lidi docela pařili. Naházeli jsme si věci k podiu a počali se chystat na koncert. Kapela dohrála a na podium se vrhnul Micik z Holiday klubu, který se do nás předchozí den zbláznil a dnes fungoval coby moderátor. A měl to hustě na háku. Začal mi běhat mráz po zádech, když jsem v útrobách zákulisí slyšel z venku skandování Atari Terror. Micik to rozjel a bylo to jako někde v aréně ve starým Římě. Postupně se slezli během naší přestavby lidi snad z celýho parku a amfik začal praskat ve švech. Odhadem bych si klidně tipnul 5.000 lidí. Všichni v rozjetý náladě, vypadalo to dobře. Micik si vymyslel soutěž, že vybral asi 6 lidí a každej měl zařvat co nejhustějš Atari Terror. Po každým pokusu se ozvalo burácení jak někde na koncertu Michaela Jacksona. Ale to už nám končí zvukovka a my jdeme pomalu na to. Ještě poslední uvedení od Micika a spustilo se peklo.

Od začátku koncertu amfiteátr až do půlky pařil způsobem, kterej vám vháněl energii do celýho těla. Už během prvního songu se rozjela oblíbená zábava skoček do lidí z podia a Kurz s LU2 si to během koncertu dali několikrát. Šel song za songem a lidi i my byli v euforce víc a víc. Poprvý jsem zažil takový to čemu říkám beatlepipina neboli ječící a umdlývající holky. Nevím čím to je, ale prostě nás brali jako nějaký hvězdy ze západu a dopřáli nám stejnýho luxusu v podobě nádhernýho zážitku. Zhruba v půlce koncertu došlo na Country a jestli v klubu zabralo, tak tady stokrát tolik. Najednou se na podium navalilo asi sto lidí a tančilo tam s náma a tentokrát čuměli my. Jak říká Nunez – bylo to poprvý a nejspíš i naposled, kdy člověk na podiu neviděl svoje spoluhráče. Nakonec jsme nějak něvěděli co s tím. Po konci country se nikdo neměl k odchodu a začali nás plácat a fotit se s náma a musela zasáhnout až policejní jednotka. Chvíli trvalo než lidi vyhnala ale pak se mohlo směle pokračovat. Prostě už nebudu zdržovat. Byl to bezpochyby pro každýho z nás nezapomenutelnej zážitek a chci poděkovat všem těm lidem, že jsme si na chvíli připadali jako U2. Abych nebyl jednostranej, koncert měl i pár stinejch momentů, který jsou ale ve výsledku docela vtipný. Krom pár rajčat co přiletělo (ne všichni sdíleli davový nadšení) se tam našla i partička čtyř bambulí, který Kurzovi naložili u kraje podia pár pěsťovek do ledvin a pak svěřepě celej koncert fakovali. Nicméně zdrhali jak malý jardovéa bylo to celý spíš úsměvný. Což si samo nemyslej Kurzovo ledviny.

No … koncert skončil. Proběhl jeden euforický přídavek a pak následovala druhá fáze „slávy“. Byli jsme doslova zasypáni fanoušky, podpisy lítaly na všechno – hřivny, CD, papírky, cigárka, ruce, nohy, kozy, hlava… Udělali jsme asi tisíc fotek s fanynama, sa fandama… Jestli dopadnou dobře záběry od Borka, bude to bomba!!!! Skandování trvalo snad hodinu a i za tu hodinu byl pořád ještě před podiem slušnej dav. Když člověk zmiznul z podia, aby si odpočinul, chytli ho u zadniho vchodu, kde byl druhej dav. Pak začalo být vše trochu dlouhé a nezvladatelné. Lidi už byli uplně na kaši a někteří byli fakt na pěst. Naštěstí tam byl Dědek, kterej nejen že nám sbalil  celou nástrojovku, ale i coby ochranka se osvědčil na jedničku!!!! Skrze dav jsme se tlačili k autu, sbalili věci a museli se pak před všema schovat. Došlo i na hrubý slova, protože lidi byli jak kudlanky. To bylo samy: „davaj futbólku (triko), davaj disk, davaj gitáru v upamínku…a děnky nemáju“…no prdel….. nicméně se podařilo nakonec davem vyjet pryč a až na jednoho magora, co nás pak doběhl a za jízdy se snažil dostat do auta a sebrat si nějakej suvenýr z palubní desky to bylo ok. Jeli jsme s Nunezem a Kurzem do pivovaru uklidit auto a zpět tágem. Kluci se mezitím občerstvovali u pivovarskýho V.I.P. stánku s panem ředitelem a Přemkem. Cestou nás stavěli policajti a samozřejmě to zkoušli. Prej, že jsme odbočili doleva, i když se nesmí. Ale Nunez bravurně cajta vyfáknul: „nět – na zémi šípka, tam býl pruh adbačávací. Éto právda, vy nepravda“ Chvíli se cukal jak bambule ale nakonec nás pustil. V pivovaru vše ok, Nunez to zalomil a my s Danem jeli tágem zpět do Parku. Věděli jsme, že max by to mělo stát 10 hřiven, ale nemaj tu taxametry, tak jsme si řekli, že když bude slušnej dostane dycho. Byl… chtěl 12,- tak dostal 20,- a byl šťastnej.

No a v parku byla prostě kalba. Sváření s úkáčkama, kontakty, stakany, zajímavý historky…pohoda. Pak se to tam zavřelo, pan ředitel hodil námořníka na beton a byl akorát čas jít do hospy. Cestou jsme i pod rouškou tmy byli nakonec odhaleni jedním menším davíkem a zase probíhali nějaký ty podpisy atd. Rychlý tágo dom. Taxikář chtěl 20,- tak dostal hovno dycho… nicméně výsledek – byl šťastnej. V hospodě na nás čekal komplet personál a my plus pár doprovodů sme zakončovali celý úspěšný den. Lítalo to teda pěkně a asi nemá cenu to moc rozepisovat. Tanečky na stole, vodková válka… divoška… prostě státní smutek po ukrajinsku. Někdy nad ránem zhasli poslední z nás a myslím, že s vědomím, že to byl prostě nářez. Unaveni a spokojeni.

Pokračování za pár okamžiků…

Sobota 16.5.2008

Ráno jsme se probudili s lehkým bolehlavem, dali si sprchu, pak výbornou zeleninovou polívku (s koprem) a ještě chvíle spaní. Pak přichází Přemek a že jdeme na prohlídku Rivně a trhu a pak do druhý pivovarský hospy na jídlo. Tedy hurá do toho.

Na trh popojíždíme trolejbusem. MHD ještě používá minibusy, kterých je tam děsně moc. V trolejáku vybírá za lístky průvodčí pár kopějek a je oblečená jak česká cukrářka. Riveň je na ukrajinský poměry malý město – nějakých 250.000 obyvatel. Trhy jsou tam dva. Z toho jeden centrální a ten jsme si vybrali my. Rázem se z ještě jakž takž civil země dostáváte kamsi do asie. Všude tisice lidí, mumraj, dohadování, hromady potravin roztodivných vůní, tvarů a jistě i chutí. Všichni šmelej a čuměj. Osum týpků v černejch brejlích a jinejch hadrech tu vypadá dost exoticky, kór když kolem běhá kameraman. Někteří nás poznávají z všudypřítomných plakátů a dělaj na nás paroháče. Přemek nás hned ze začátku bere ke svýmu známýmu vexlákovi. Má prý lepší kurz. Každý měníme 40 € na 296 hřiven což se později ukáže jako neutratitelná suma. Zde je zvykem prožít den s desítkou v kapse.

Lidi vypadaj normálně, chudě, ustaraně i spokojeně. Chudoba tu čiší z každýho koutu. Babička se snaží prodat tři vajíčka a litr mlíka, jiná zase pět svazků ňákejch sněženek. Vše za legrační ceny. Prej to jde ekonomicky za poslední dobu na Ukrajině hodně dolu a vše je drahé. Mají tu průměrný plat cca 1.500 hřiven  což je cca 5.000,- korun. Kilo masa stojí třeba 150,- hřiven tak si to spočítejte. Žít tu nejní žádnej med. Něco jako dovolená, užívání si apod tu neznaj. Tak hledají útěk ve vodce.

Ochutnáváme pivní kvas. Je to taková děsně smradlavá, ale moc dobrá chlazená limča ze zkvašenýho chleba. Zajímavý.

I když lidi vypadají normálně, jedna věc nás zaráží. Neskutečná koncentrace krásných žen. Jestli je někde kolíbka ženský krásy, je na Ukrajině. Každá druhá má modelkovský parametry, dokonalou postavu a pěkně voháklý si to štrádujou skrze trh plnej sušenejch ryb a použitýho zboží. Jak tu ještě frčej vysoký podpadky, vypadá to vždycky vtipně, jak se tyhle nádherný gazelky nosej mezi odpadkama.

Procházíme trh a je to příjemná prochajda, jen si musíme dávat bacha na kapsy, páč cizincům se tu věnuje zvláštní péče. V samém srdci trhu se najednou vyloupneme v místním supermarketu. Je to kruhová aréna, kde na velikém prostoru naskládali místo regálů pulty se zbožím, u každýho zase nějaká ta cukrářka. Jak procházíme, volají na nás a slibují, že zrovna ty jejich klobásky jsou nej. Přemek jim říká „éto mají teroristi“ a oni „wow“ J

Tlačí nás čas, za dvě hoďky je zvukovka v klubu Holiday, kde hráme první koncert a tak rychle před Cinema palace, několika ulicemi a už jsme zase v hospodě, kde nás čeká hostina. Obložená tabule na ukrajinský způsob je především o zelenině, nakládaných rybách, mušlích v těstíčku, salátu a vodce. Jsme napraný k prasknutí, když donesou hlavní chod. Aha…chybka. Ale statečně se s jídlem, který se jmenuje „masový pytel“ pereme. Maso je v takových hrnečkách s pokličkou  zapečený s bramborama, kysanou smetanou a samo, že i koprem. No ale Přema furt čekuje hodinky, tak stihneme zrušit jen 3 lahve vodky a už migáme do Holiday klubu.

Přijedeme k odpornýmu paneláku a říkáme si - aj. Nicméně po přivítání s Micikem, majitelem, což je asi dvacetiletej kluk s emo vizáží taháme věci do klubu (disco klubu) a padá nám čelist. Nádhera. Supr místo, s ochozem a nejhezčí šatnou umělců, kterou jsme zažili. Ani televize nechyběla.

V klubu nám s věcma pomáhali kluci z předkapely Besides. Díky divoši.

Rychle jsme se zapojili, udělali zvukovku. Vtipný je, že neměli v elektrice zem a tak kdybych třeba hrál na kytaru a dotknul se hubou mikrofonu, prej bych to přes sebe uzemnil .. radši sem těch 220V nezkoušel. No…. Po nás se nazvučili Besides a vlastně hned začli hrát, páč bylo sedm pryč a v deset tu začínala dýza. Chlapci na to vtrhli a zahráli moc příjemnej rock´n´roll, nicméně pro cca 10 lidí. V tak velikým klubu to bylo hodně smutný, ale tak…brali jsme to jako zkoušku před zítřejším hraním na pivní slavnosti. Jen Přemek byl divně zadumanej. Proč, jsme zjistili až za večer po koncertě. My zahráli, lidí bylo nakonec cca 25 a trochu jsem si říkal… ty voe… všude plakáty, ček se sem táhne půl evropy…a pak tohle. Ale dali jsme do toho zbytek sil a lidi co byli, čeměli jak bambule a pařili jak o život. Tohle ještě neviděli a třeba kurzovo kérka pro ně byl téměř nějaký kouzlo, natož pak metalovej řev. Paradoxně nejlíp reagovali na naše country. Ten bum bác rytmus byl asi podobnej jejich častuškám a tak je to pěkně vyrajcovalo. Po koncertě jsme slezli z plexi podia se strobáčema odspoda (který nezapnuli a pěkně mě tím nasrali, páč sem se na to těšil). Výdech v šatně, něco prodaných CD a triček. Rychlý nošení a v půl desátý juchů do  pivovaru. Sprcha, hospoda, večeře. Opět výborná. Kdo chce, pošlu mu recept na magičnaje okurky a megamagičnaje rajčata se sejrem…wow…masakr. K večeři byla pohanka s masovou směsí (a sypaná koprem…ano ano). A poté přišlo odhalení Přemkovo zádumčivosti.

„kluci, mám pro vás špatnou zprávu. Zítra možná nic nebude. Včera vyšel prezidentskej výnos, že na neděli připadá státní smutek a v celý zemi je zákaz jakýchkoliv radovánek“

No… trochu nás to teda dostalo. Připadali jsme si najednou jako v pohádce, v zemi krále Miroslava, to si zpívat musíte jít za hranici nebo co? Masakr. Ale Přmek říkal, že ještě bude sraz s guvernérem provincie a že se to řeší, v nejhorším se to přesune zase do klubu Holiday. Z toho jsme odvázaný nebyli, páč jet 1000kiláků pro dva koncerty v sice krásným, ale prázdným klubu, to je napiču, že ano.

No nic. Tak sme se za přísného rozčilování propili až ke kečupový válce, která se ztrhav pivní bitvu. Neměla sice vítěze, ale v hospodě mohli znovu malovat. No a pak už všichni postupně odpadali a já ani nevím v kolik sem zhasnul.

Pokračování ve třetím díle…

Nemůžu usnout. Celej se klepu. Trochu únavou, trochu hrůzou z ranního vstávání do práce, ale hlavně tím, jak se mozek zuřivě snaží uspořádat vzpomínky na posledních 96 hodin. Tak to zkusíme hodit na papír a uvidíme co z toho vyleze… třebas pak usnu.

Čtvrtek 15.5.2008 – hraju koncert s MY3.AVI ve Futuru, hloupej nápad, když vím, že ráno v půl třetí začne prudit budík. Ale tak…MY3 sme si to užili a o to de. Spát můžou až budou starej. Rychle domů, dobalit věci a v půl 12 sem se vypnul. Zapnul sem se dle předpokladu v půl třetí a bylo to dle předpokladu velice na pikaču. Bootovací proces trval tuze dlouho. Rychlá vana, zabalit kartáček a ještě last check aby něco potřebnýho nezůstalo nezabaleno a přesně úderem ¼ na 4 volá Salma, že je dole. V káčku sem našel dvě oteklý bambule, ta co se jí říká Kurz byla oteklá o něco víc. Rychlý přesun do zkušebny kde je v půl 4 sraz. Po cestě první čekané sms ve stylu: kua já zaspal…. Kua já nechal doma navigaci atd…. nicméně nakonec dorazil téměř kompletní zbytek skoro včas včetně našeho kameramana Borka, kterej je teda typ, ale vše zaklaplo myslím hned. Nástrojovka naložena a tradá pro poslední dva členy výpravy. Na Opatově je srazík a když jsme tak pěkně komplet můžeme frčet.

Kromě AT se výpravy na blízký východ účastní ještě již zmíněný Borek s funkcí kameramana a Dědek, Pornosovo brácha, který plnil funkci baviče, řidiče, pódiového technika, ochranky a fotografa a vše na výbornou. Tímto bych mu chtěl ještě jednou moc poděkovat!!!

Tak a celá taškařice může začít – je cca půl pátý ráno, když opouštíme Prahu. Server mapy.cz nám spočítal cestu na 13 hodin. Do ukrajinské Rivně je to bratru dobrých 1050km tak nám to přijde jako naivní odhad a jak se později ukáže, oprávněně. Nicméně zpočátku je nálada dobrá, plná očekávání, trochu jako když jedeš na letní tábor, esli mi rozumíš. Většina dohání spánkový deficit a cesta po čechách ubíhá dle plánu. Po druhý v několika dnech si dáváme cestu přes Brno, Hanou – prdel zakopanou (což se později stává hymnou výletu) až na samý severovýchodní konec naší krásné země (toto bych rád zdůraznil!!! Krásné země!!!) po krásných silnicích (toto zdůrazňuju ještě víc). Přejezd do Polska sem prospal. Shengen je báječná věc a esli si někdo myslí, že ne, tak je bambule. Proč to říkám pochopíte později.

Polsko – to už známe, hráli jsme tam a věděli jsme, že těch 400 km, který nás v Polsku čekaj, bude bolet. Bolelo. Zácpy všude, něco jako dálnice bylo děsně krátký a ještě to i na tom kousku bylo samej semafor. Já nevím, ale semafory na dálnici mi přijdou jako polská specialita nepříliš vybrané chuti. No každopádně už teď bylo jasný, že hodinový odhad mapy.cz se nenaplní. Polsko je na pohled z auta nic moc. Všude billboardy, barák na baráku a kostely těch nejbizarnějších tvarů. Ještě že aspoň ty polky jsou ke koukání. Když už došlo cestování do fáze kdy dospějete k názoru, že peklo spočívá v nekonečným jezdění kapelovou dodávkou přišel nám vhod i McDonald. Půlhodinový odpočinek na jeho zahrádce jsme strávili hlavně krmením hejna ochočenejch vrabčáků, kterýmu šéfovala jedna veliká kafka. Nejradši měli uhranolky a kafka je zvládla chytat v letu. Po „jídle“ pár krátkejch a utaženejch nahrávek s mičudou, další telefonát s Přemkem, kterej nás již očekával propíjejíce se oslavou vlastního svátku a juchů pokračovat. Ještě nějakých 100km a přijde hranice za kterou nás čeká prales a opice (ne že bysme měli takový neandrtální názor doopravdy, nicméně upřímně…stažený půlky sem já osobně měl rozhodně… o Ukrajině se tradujou různý věci). Nakonec jsme se dočkali. Modro-žlutý vlajky, hnusný hraniční budky, prales, opice a banáni. Všude fronty poláků a úkáček, starý žigulíky a volhy, vypadalo to trochu jak když lidi prchaj ze země kvůli nějaký epidemii. Jeden hodnej voloďa nám ukazuje ať jedem do tý kratší fronty, páč sme cizinci. Rádi poslechneme a svištíme. Ve směru z ukrajiny je nějaká roztržka, někdo tam zkoušel s autem zlobivý věci a tak to bambule v maskáčích řešej, čož pro nás znamená zdržení. Ale nakonec dostáváme lejstra k vyplnění a jdeme na to. Celou cestu jsme se sázeli na koho asi padne pověstná anální sonda, jestli nás budou šacovat nebo co a jak. Irina v budce byla přísná, ale v pohodě. Trochu si nejsem jistej jestli byl dobrej nápad brát to hulení. Co já vím, třeba se tu za to rovnou na místě popravuje.  Obštrukce se protahujou a Nuneze si pořád někam odvolávaj. Nakonec ale vše nějak dopadne a přes tři kontroly se probíjíme k tý závěrečný - dvoum budkám. V tý první pruděj něco o povolení, dakumenta, avtábus a já nevim co ještě ale když viděj že sme bambule co uměj maximálně anglicky, španělsky, německy a francouzsky a to voni ne, tak řekli ať jedem. U druhý budky sme se zastavili a čekali další prudu, ale tam jen zvedl obočí brežněv od stolu a něco zamumlal. Po opakovaném dotazu na nás zařval velice nevybíravě ať padáme, tak sme ho za velkého komentování jeho příjemného přístupu rádi poslechli.

Hups a Ukrajina je naše. Opice ani liány nevidíme, za to vidíme vidíme samý čumílky a silnice kvality poslední třídy u nás. Pokud někdo nadává na kvalitu českých silnic, ať si zajede na Ukrajinu. Změní názor – zaručuju. Inu vydali jsme se po tankodromu směr Riveň což bylo nějakých 300km. Trochu jsme se báli o auto, páč jsme v půjčovně nahlásili, že cíl cesty je Polsko, jelikož nás několik půjčoven s Ukrajinou vyfáklo. Liány sice nikde, zato obraz který se nám naskytl byl jak z nějakýho Kosturicova filmu. No masakr. Bosý babičky, všude psíci, slepice nebo koně a s krávama. Polorozpadlý baráky, ušmudlaný děti a tma na krku. Řekli jsme si, že raději nikde nezastavíme aby se nevyrojila banda nenechavců a nepůjčila si naše krámy. Chtěli jsme být rychle v cíli, tak na to Nunez šlapal takovým způsobem, až na nás zamávali místní mucholapky neboli policejní sbor. Frajeři postavili rovnej kus silnice, do křoví schovali ceduli s omezením rychlosti na padesát a na konec úseku si postavili policejní stanici a před ní bambuli s radarem. No tak přišel a odvedl si Honzíka do prázdný místnosti s jedním stolem a prý že problém. Esli psát protokol  a jak to vyřešíme a jak se domluvíme. Naštěstí Nunez poučen o ukrajinské korupci vytasil desetieuro a zkusil to po jejich. Tomu se četník zasmál a prej že chce pade. Po chvíli handrkování spadla cena na dvacku což je pořád legrace. V čechách by dvojnásobný překročení rychlosti stálo minimálně dvojku a pár bodů k tomu. Během čekání sme my ostatní čučeli na hejno havranů co nám kroužilo nad hlavama. Vypadalo to dost apokalypticky. No nic, chlapci policajti získali desetinu svého měsíčního platu a my jeli dál. Zase samý chudý vísky, pumpa se zhuleným pumpařem – na kartu prodávají jen naftu – jiný věci ne. No a pak se setmělo úplně.

Do toho všeho ještě spusil déšť a ochladilo se. Psí oči u cesty svítily zeleně, lidi nikde a my tak trochu čekali, kdy se ze tmy vynoří houf zombíků. Přemek nás naháněl co hodinu, že už sotva vidí tak jsme se snažili, jenže posledních pár kilometrů před Rivní nějak ne a ne dojet. Najednou rozkopaná silnice a samý semafory, co se snažily zvládnout jednosměrnej provoz na střídačku. Jenže úkáčka se s tím neserou a semafor pro ně není zrovna berná mince. Předjíždí vás kameňák v jednom pruhu, jedním kolem v pangejtu, pak to samý udělá starej moskvič, kterýmu to vzápětí chcípne a už nenaskočí a tak způsobí dopravní kalamitu. Nakonec ale přichází vytoužený cíl a naše zadky po 18i hodinách v úlevě odfukují.

Po lehkém nahánění po Rivni, kdy jsme spáchali pár lehčích dopravních přestupků  jsme dorazili do pivzavódu Riveň. Ze dveří se vykolíbal Přemek, mj místní sládek co se na Ukrajinu přiženil a proběhlo bujaré vítání a už nás lifroval na ubikaci. Projíždíme pivovarem, kterej je na první pohled v dezolátním stavu, ale pánové ho mají teprve pár let a dávají to dohromady. Už takhle za pět let zvýšili výrobu desetkrát za což na Ukrajině klobouk dolu. Z očekávaného hotýlku se vyklubala laboratoř. Spali jsme v bývalé degustační místnosti, která měla vitrážový okna, látkový tapety, pár matrací a všudypřítomný sladový smrad. Po troše úprav se z toho ale vyklubal docela útulnej pokojík. Hned proti budově laborky byl zadní vchod do pivovarský hospody. Tam sme zalezli a čekalo nás pohoštění. Ukrajinská kuchyně mě nadchla. Kurze sice ne, páč do všeho cpou kopr, nicméně co jsme tam jedli bylo super. První den kuřecí v těstíčku s bramborama posypaný koprem. Před jídlem proběhla seznamka s těhotnou Přemkovo Irinou a ještě pár lidma. Poklidný večer protnulo několik stakanů vodky, několik teplých piv, jelikož chladič v pípě řekl pápá, trocha těch keců jak to tu bude probíhat a pak jhajdy na kutě. Jak to bylo dál zase za chvíli páč se mi zavírají oka.

To be continue…