Trip do USA (1.)
Je načase sesumírovat si výlet, který jsem utrpěl před pár dny a který docela změnil můj pohled na spoustu věcí.
Kapitola I. – Magická karta
Když loni odjela Nikola do USA, velice záhy vznikl nápad, že se za ní vydám. Je fajn podívat se do cizí země, když víte, že tam máte zázemí, člověka, který to tam relativně zná atd. Realizace se štrochánek protáhla a tak až někdy v únoru vznikl konečný termín. Poslední březnový den.
Příprava: v celku žádná, balit sem začal v 11 hodin v noci před odletem. Jediná věc, která byla třeba udělat, byla obštrukce s tzv. white card. Amíci jsou totiž podle všeho vynalézavý národ. Když sme byli před dvěma lety v Nashvillu s Atari, nacvakli nám do pasu tuhle kartu. Při odletu si jí měl imigrační úředník vzít a zanést do amerických análů informaci, že jsme řádně zmizli ze země a nejsme tam déle, než je povolená lhůta. To ovšem neudělal. Dle instrukcí má host v takovém případě po návratu domů kartu vzít a poslat zpět do USA i s důkazem, že odletěl (tedy letenky apod.) To mu zajistí to, že se nedostane na černou listinu lidí, kteří jsou v zemi nežádoucí. Jelikož jsem starý zevl, na nějaké vracení jsem se z vysoka vy**** s tím, že do nějaký ameriky stejně už nikdy nepojedu. Chyba. Jelikož jsem mimo zevla ještě bordelář, nastal problém ve chvíli, kdy jsem někdy v prosinci začal řešit vracení magické kartičky, která vám zajistí vstup do země zaslíbené. Samozřejmě jsem narazil na problém, že něco jako letenky nemám. A tak jsem po dlouhém nahánění sehnal jakousi sjetinu z Lufthansy, která prý dokládá, že jsem byl na palubě letadla a v daném čase opustil spojené státy. Vše bylo řádně odesláno, tři měsíce před odletem a čekal jsou doma napjatě na dopis, který mi oznámí, že jsem velice šikovný a že se dobrotivá americká náruč velice těší, až mě znovu obejme. Čekal jsem ovšem marně. Nezbývalo tedy než se spokojit s vědomím, že asi už na děkovné dopisy kašlou, když nám zrušili víza. Koupil jsem tedy letenku, se svou hostitelkou jsme ladili detaily pobytu a začal jsem se pomalinku těšit. Celý výlet byl především plánován coby lov na novou kytaru, kterou jsem měl už delší dobu v plánu. To se ještě znásobilo po vykradení naší zkušebny nějakým fanouškem, který chtěl mít patrně něco z našeho vybavení ve svém pokojíčku a mezi těmi kousky byla i moje stávající kytara :-)
Nastal den balící. Jelikož jsem nebyl majitelem kufru, ani cestovní krosničky, zbývalo vyřešit tento malý problém.
Zde malá vsuvka – pokud potřebujete kufr, doporučuju výbornou prodejnu na Vinohradský. Za 1000Kč jsem pořídil vymazlenou přepravní briketku v elegantní a slušivé černé barvě. S krosničkou už to bylo horší. Vzhledem k tomu, že jsem krom zevla a bordeláře taky chabrus na záda, dobře jsem si uvědomoval, že se na nečem co taháte celý den na hřbetu nevyplatí šetřit. Volba padla na střední šedo-černou krosničku z Hudy sportu za 2500Kč, která sedí jak ulitá. Jen ta cena mi přijde lehce ujetá. Ten den o to víc, že jsem byl vyměňovat dolary a byl jsem velice zkroušený kvůli retardnímu Jirkovi. Vysvětlím: když čekáte s nákupem valut na poslední chvíli, jelikož jejich cena klesá, sledujte pozorně politickou situaci. On když totiž retard Jirka dostane vtipný nápad, že shodí vládu a navíc se mu to povede, má to za následek to, že přes noc vyskočí cena dolaru o víc jak korunu. Při nákupu 1500 dolarů si tak snadno spočítáte, kolik mi retard Jirka dluží. Ještě že mě utěšuje vědomí, že si to vyberu za rok na daních.
Zpět k romanci o magické bílé kartě. Bylo cca 22h, když jsem si řekl, že si tedy zabalím trencle do nově nakoupené briketky a krosničky. Přeci jen vstávám ve tři ráno, abych byl byl na letišti požadované 3 hodiny před odletem (samozřejmě zbytečně... stačí hoďka a půl max). Říkám si, že ještě skáknu s pejskem na poslední prochajdu. Cestou padne můj zrak na schránku a jakýsi dopis v ní. Vyšťoural jsem tedy ono psaní a ejhle – přišel děkovný dopis od amerického imigračního úřadu. Doma jsem si sedl ke stolu a s klidným srdcem jsem dopis otevřel. Po přečtení mi spadla čelist. Ty dementi nejen že mi poslali odpověď velice pozdě, ale hlavně mi poslali odpověď, která mě vůbec nepotěšila. Sjetina z Lufthansy jim nějak nestačila a hlavním heslem dopisu bylo: JSTE NEŽÁDOUCÍ!!! Doložte jiné důkazy o vašem odletu – letenky, kopie razítek z jiných zemí v pasu, platby kartou atd. A na závěr velkým písmem: POKUD PLÁNUJETE CESTU DO USA, ZRUŠTE JÍ, NEBUDETE VPUŠTĚN DO ZEMĚ. DĚKUJEME ZA VÁŠ ZÁJEM O IMIGRAČNÍ PROGRAM.
Ehm... asi si dokážete představit, jak sem se cítil. Ano, na piču. Nebo spíš na pyču. Máte koupenou letenku, zařízených milión věcí, vyměněný peníze byť v jirkoretardním kurzu, nakoupený brikety a 9 hodin před odletem zjistíte, že přátelská náruč není až tak přátelská? Pardon... Co mám jako teď dělat? Nasnadě byli samozřejmě jen dvě možnosti. Na vše se vyprdnout nebo to risknout. Nasranonešťastnej sem si teda zabalil trencle s tím, že se halt aspoň proletím. V jednu sem dobalil, rychlý spánek a ve tři už sem se dopoval kávou a volal tágo. Proběhla standardní pruda letištních procedur, která se v čechách liší od jiných zemí jen v tom, že si nemusíte zouvat boty když jdete do rentgenu. No a v 7.15 se už zdrcený a odevzdaný kubík vznášel nad Slaným směr Paříž.
Proběhla rychlá snídaně a pak už jen soustředění na přestup na letišti čárlse de góla. Letadlo dosedlo s mírným zpožděním, tak jsme měl strach, že ještě ke všemu nestihnu let do San Francisca. Naštěstí na letištní ploše stála hbitá lasice s cedulkou San Francisco, odchytla si ty z nás, kteří tam přesedali a speciálním busem nás rychle dovezla na správný gate. Proběhlo další svlíkání, při kterém došlo k velice ošklivé věci. Stal sem se (přísahám, že omylem) zlodějem. Když jsem čekal za rentgenem až z tunýlku vyjedou moje věci, stal se nějaký problém a cosi dvě černočerné francouzsky řešili s mýma věcma. Když po malém zdržení vyjeli z tunelu, měl jsem vyndaný svůj telefon z bundy. Aha, tak to byl problém, muselo to být zvlášť tak to vyndali. Rychle jsem se oblíknul, popadl krosničku a zdrhal na letadlo. Naboardoval sem a když sem se uvelebil v letadle, který začalo startovat, říkal jsem si, že zapnu telefon a napíšu si zprávu. Jééé... ono to po mě chce PIN ve francouzštině... to je asi tím že sem ve Francii. Sakra... 2x špatně. Tak moment, tady něco nehraje... V tu chvíli mi to docvaklo. Polilo mě horko a pomalu si sahám do kapsy u bundy. A do prdele. No prostě sem sbalil v tom zmatku po špatný a zbrklý úvaze někomu telefon. Tímto se mu omlouvám a slibuju, že se ho pokusím nějak vrátit. Hrůza. No a pak mě čekalo nějakých 11 hodin na prdeli. Osezenej zadek byl opepřen nervozitou z toho, co mě po přistání čeká. Nicméně 11 hodin přemýšlení v pozici unaveného skrčence má za následek, že vás na konci vyplivne letadlo v tak zuboženém a odevdzaném stavu, že je vám vše jedno. Dvacet hodin po probuzení jsem se totálně rezignovaný díval z okýnka na San Francisco Bay, blížící se Golden Gate a třpytivý Pacifik. Přistávali jsme. Napadlo mě, že by mi to bylo fakt líto, ale hlava už se smířila s tím, že stejnak nic nenadělám.
Vystoupil jsem, prošel pár chodbiček a otevřela se přede mnou aréna, ve které se mělo rozhodnout v lítém souboji o mém dalším osudu. Na vlas stejná místnost jako v Nashvillu. Citizens doprava, cizinecká špína do nekonečné fronty kroutící se nalevo. Pomalu jsem podupkával stádečkem vpřed. Pohledem jsem se snažil odhadnout, který z úředníků půjde obměkčit připravenou pohádkou o návštěvě přítelkyně, kterou jsem neviděl 10 měsíců. Dostal jsem se do cílové rovinky a bylo jasné, že na mě vyjde jeden ze dvou úředníků - měl jsem na výběr mezi subtilní asiatkou s krásným xichtíkem a sympatickým vystupováním a mexikáncem s výrazem masovýho vraha. Jeho hrubě zakřičené NEXT vzbuzovalo pozornost v celé hale. Okamžitě jsem zaplul do fronty k asiatce. Když byl přede mnou poslední člověk, stala se zvláštní věc. Probleskla mi hlavou informace, kterou jsem někde slyšel kdysi dávno. Prý měl někdo zkušenost s úředníkem asiatem. Údajně jsou děsný svině, jak člověk není žlutej tak přísně dodržují pravidla, není s nimi diskuse. Vše provedeno s milým úsměvem. Nějak instinktivně jsem skoro proti vlastní vůli přeskočil do fronty k mexikáncovi a za pár vteřin na mě ukázal obří ukazovák a ozvalo se hromové „NEEEEEXT“. Šoural jsem se k prosklené kukani a koukal smutně na prostor za „čárou“. Odevzdal jsem pas, otisky prstů a obraz oční sítnice a čekal na větu „je tu malý problém, pane“. Rozhovor ovšem začal poněkud jinak:
Mexikán: „Je cílem vaší cesty byznys, pane?“
Troska: „Ne, to v žádném případě. Jedu na dovolenou“
Mexikán: „Za kým jedete?“
Troska: „Za přítelkyní, pracuje zde.“ (začal jsem rozvíjet srdceryvnou historku o velikém odloučení, kterou jsem si během letu připravil)
Mexikán: „Opravdu? Co dělá a jak dlouho jste jí neviděl?“
Troska: „Au pair. Neviděl jsem jí už 10 měsíců“
Mexikán: ...dlouhé mlčení... cvakání v kompu
Troska: ...ledový pot na zádech... aha, tak už je to jasný, zrovna objevil informaci, že nejsem vyškrtnutý ze seznamu nežádoucích osob.... teď to přijde
Mexikán: (dlouze se na mě podíval) „Tak si to pořádně užij, chlape“ (a spiklenecky mrknul a nacvaknul mi do pasu bílou kartu s datem 31.3.2009)
Troska: (totálně zaražená a nevěřící svým uším) „Děkuju, pane. To je jako všechno?“
Mexikán: „NEEEEEEXT“
Totálně zmatený sem odcupital směr Exit. Po pár metrech jsem se poprvé nadechl na americké půdě. Vím, že šlo z hlediska vážných věcí o prd, ale jelikož jsem mimo zevla, bordeláře a chabruse na záda taky stresař, docela jsem si odfouk.
Tak a kam se ubírali mé kroky v následujících chvílích zase příště.
