WCHKI Muž, 45 let / MOTOFOKOVO

Stalo se to docela nedávno... obestřen mlhou, obestřen mořem pochyb v sebe sama, obestřen strachem a neschopen podívat se na budoucnost, procházel jsem odlehlým koutem tohohle smutnýho města. Z okapů crčely dozvuky nedávného jarního deště, louže v děravé silnici čvachtaly a máčely moje nohavice. Byla už tma, i když nijak pozdě a na tu roční dobu bylo docela teplo. Jako poslední měsíce pořád, měl jsem hlavu skloněnou, pozoroval kam došlapují špičky mých bot a snažil se nemyslet na hučení v hlavě. Vše bylo tak stejné, tak samozřejmé, tak temné. Stále se opakující stav mě unavoval. Unavoval k smrti.
Nevěda proč, zahl jsem do postranní uličky, vyhnul se popelnici, vyplašil párek krys dojídajících smradlavý odpad z čínské restaurace a lhostejně vykročil do tmy. Měla to být zkratka? Možná... vlastně ani nevím.

Ten divný pocit přišel rychle. Ne, že by mi to vadilo, byl to alespoň nějaký pocit a těch se mi poslední dobou moc nedostávalo, ale..... Chvíli po tom, co jsem zvláštně znervózněl jsem zaslechl zašumění křídel a ucítil poryv větru na zátylku... to by se snad mohlo zdát být v pořádku. Divné na tom bylo, že to nebyl pohyb hodný vrabce, vrány nebo nějaké vodní havěti. Nad hlavou mi proletělo něco obrovského a velikou rychlostí. Než jsem stačil obrátit hlavu nad sebe, zůstala ve vzduchu jen sotva znatelná šmouha a všude okolo dopadala na zem podivná, mně neznámá, ale velice příjemná vůně.

Chvíli jsem stál a překvapeně zíral nad sebe, ale kromě těžkých dubnových mraků se na nebi odrážel jen lehký červený odraz metropole. Uběhlo pár vteřin a opět mne donutilo cosi zpozornět. Kdesi ve tmě před sebou jsem zaslechl zvuky skřípajícího plechu, nárazu, rozsypaných odpadků a tříštícího se skla. To úplně nepasovalo do dnešního scénáře, psaného bloudícímu zoufalci na míru. Před očima se mi objevil obraz party násilníků, kteří si podávají nějakého osamělého zástupce etnické menšiny. Nasadil jsem si kapuci na hlavu, zkřížil ruce na prsou a vyrazil vpřed. Očima jsem propichoval chuchvalce páry, valící se z kanálů a snažil se  být tichý a řekněme nenápadný. Stačilo pár kroků a dorazil jsem na místo, které bylo evidentně zdrojem všeho hluku. Rozkopaná hromada popelnic, rozbité sklo a vůbec nepořádek byl přes celou šířku uličky. S obavami jsem prošel okolo a snažil se zrychlit krok. Nikde nikdo nebyl a byl bych rád, aby to tak zůstalo. Skoro jsem běžel, ale po pár krocích jsem málem umřel leknutím.
„Počkej“ ozvalo se mi za zády. To, že někdo něco takového řekl není až tak zvláštní, zvláštní je to, že to byl nejpodivnější hlas, který jsem kdy slyšel a úplně nejvíc mě zarazilo, že to byl hlas podobný ženskému. Klid a naléhavost hlasu mě přinutila zastavit doslova na místě. Už tak zrychlený dech ještě zvýšil tempo a já stál jak opařený.
 „Kdo jsi?“ vyhrkl jsem ze sebe.
„Ty nevíš?“ zaslechl jsem těsně za sebou, což mělo za následek roztřesení veškerých končetin, co mi do té doby zůstaly v klidu.
„Nevím“….
„Já myslím, že víš…“ zašeptala mi do ucha a já cítil její dech, „A víš to moc dobře. Už dlouho na mě čekáš.“
Všude kolem se vznášela ona podivná vůně.
„Otoč se“, přikázala sice milým, přesto hlasem, který nesnese odporu. Moje tělo se samo od sebe začalo otáčet  a já věděl, že s tím stejně nic udělat nemohu. Zavřel jsem strachy oči a dokončil otočku čelem vzad.
„Proč neotevřeš oči, Jakube?“ zeptala se. Z tónu zmizela veškerá přísnost, naopak se objevila něha a celé to znělo skoro jako prosba. Sice jsem měl tentokrát na výběr, ale začala ve mně z ničeho nic narůstat silná touha vidět  Ji. Během zlomku vteřiny ta touha přerostla v posedlost a posedlost v zoufalý chtíč a já otevřel oči dokořán.

Teď tu sedím a píšu a snažím se už potisicí napsat, co jsem té noci uviděl. Bohužel to dost dobře nejde. Na zemi neexistují slova, kterými bych Ji mohl popsat. Vnímejte prosím co se děje okolo vás. Ne všem se povede, aby Ji potkali, ne všichni mají to štěstí prolomit svoji uzavřenost a zahlédnout alespoň na okamžik její tělo a tvář...ucítit její vůni. V tuhle chvíli můžu napsat jedinou věc... když se vám to podaří, nebojte se... nebojte se až potkáte toho SVÉHO anděla.

Jak už všichni kamarádi napsali, bylo to parádní... úterý 9.6.2009 se nám všem zápíše na HDD tučným binárním kódem do velmi SAFE zóny, ze který to nejde smazat. O tom jak moc to bylo úžasný píše Salma.... a vcelku vyčerpávajícím způsobem, tak není třeba to dál vomýlat.

Za sebe jen pár poznatků a poděkování:

- největší dík lidem, kteří nás na předkapelové poměry přijali velice vřele...nadočekávání skvěle... pořadatelům za příležitost

- druhý největší (a možná i větší) dík patří naší Zuzance, která to s péčí sobě vlastní vošéfovala na jedničku!!! Klóbrc dolů :-)

- a nehynoucí dík patří Tomášovi ze Spleen? - skvělej support po všech směrech...dík

No...   a další poznatky... jako předkapela to máte obrovsky těžký a spousta lidí, kteří na nás či na Switch plivou (naštěští jich je valná menšina :-) ) to bohužel nevidí. Ono už samotný úhel pohledu ve smyslu srovnávat KoRn a jakýkoliv jiný support je velice vošemetný.... rozdíl číslo jedna je samozřejmě v kvalitě kapely, o tom se nikdo nepře... KoRn je ve svým ranku pořád SVĚTOVÁ extra třída - legenda. Ale je spousta věcí, který hrajou pro umocnění rozdílu mezi hlavní hvězdou a předkapelou. Vezmu to postupně:

ZVUK - předkapela je odsouzena používat jinou techniku než KoRn (nebo jakákoliv jiná hvězda). My konkrétně používali mixpult, který byl vokrouhanej na -12 dB oproti KoRn, což je kurva hodně. Největší ztráty pak PA zazanamená na basech, takže se můžete snažit jak vocas, ale tlak tam prostě nikdy není. (Já osobně to zaznamenal na Switch... pro mě to byl jeden z nejhůř nazvučených koncertů - a to zrovna Switch mají obvykle zvuk smrti!!! - nás jsem samozřejmě zvenku nikda neslyšel, tak nemohu soudit). Efekt byl takový, že jedna rána na kopák KoRn měla víc tlaku, něž celá předkapela!!! Dále nemáte možnost používat veškerou odposlechovou techniku. Zvukovka KoRn se velice protáhla, takže ta čtvrt hodinka na ladění zvuku byla opravdu málo a člověk si nemohl udělat ideální zvuk jak na podiu, tak ven) ........  možná zde je důvod, proč se ani mě nikdy moc nelíbily moje jinak velice oblíbený kapely, který jindy mívají zvuk sakra dobrej, v roli předkapel (Kurtizány posledně před KoRn, Monkey Bussines před Jamiroquai nebo Tata Bojs před Bowiem atd.)

TECHNIKA - no i když přijeli KoRn s velice "minimalistickou" výbavou, byl to pro nás pořád pohled do prodejny hudebních nástrojů a techniky... dokonale seštelovanej zvuk na velký podia, tým techniků měřících a hlídajících každou maličkost, dokonalý odborníky po technický i zvukový stránce. Vše je podpořeno velikou spoustou peněz, soustředění se pouze na muziku atd... asi neběželi do Tesla Areny z práce, jako my všichni (já si teda vzal dovču :-)

ZKUŠENOST - KoRn po 15-i nebo kolika letech zkušeností s hraním na velkých podiích prostě bez debaty MUSÍ postavit laťku pro kteroukoliv českou kapelu (i většinu světových) ohromně vysoko. Je to prostě svýho druhu nejlepší a největší kapela na světě a to je potřeba si uvědomit. Na předkapelu je vyvinut tlak o šílený síle... honí se vám hlavou milion věcí...snažíte se nic nedojebat, nešlápnout vedle... rovnáte se s pohledem spousty tisíců očí...vnímáte tu sílu davu, když zaburácí.... do toho si uvědomujete tu zodpovědnost.... takže je jasný, že vám nervozita svazuje pazoury a když vstoupíte na podiu, odevzdáte se nekontrolovatelnýmu sledu událostí, kde to s vám dělá, co se vyšší moci zachce!!! KoRn už v tom umí chodit...a jde jim to parádně...jednou bych chtěl umět alespoň z půlky udělat takovou show!!!! Poklona... je to legenda...jo a jo....

PUBLIKUM - pokud hrajete pro někoho, komu jste ve většině případů úplně u prdele, je neuvěřitelně těžký dostat jazýček vah na svojí stranu... tady ještě jednou vysekávám OBROVSKOU POKLONU všem lidem, kteří nás podpořili a užívali si ten vyjímečnej zážitek s náma!!! Stejně tak díky těm kteří tolerovali.... Pro ty, který to zhnusilo nebo jsme se jich dotkli nebo jsme je prostě urazili, že jsme si tam troufli být...tak pro ty mám připomenutí, že tam byla jedna nádherná možnost... udělat vobrtlík na patě a jít se projít do Stromovky - je to kousek a je tam touhle dobou krásně....nebo je ještě za barákem matějská....

EFEKT LÍBÍ/NELÍBÍ - ten jsem konečně poprvé ocenil tady...na veliký hale je pozitivní to, že vy si to jako kapela prostě musíte užít...at už v jakýkoliv roli...protože lidi který vás maj rádi, tak stojí úplně u vás...a je jich tolik, že k vám nevole a xichty těch otrávenejch odzadu nedoletí... :-))) a ti naši se snažili moc a jsme jim za to vděčný!!! Taky si to rozhodně museli víc užít, páč vepředu měl zvuk ještě jakoustakous sílu... dobrý pro votrávenky vzadu je zase to, že to mají blíž na pivko...jojo

Jináč další věci okolo.... bylo moc zajímavý podívat se.. "jak se TO dělá"... škola a zkušenost k nezaplacení... třebas mě pobavil obrovskej rozdíl mezi civilníma KoRn a koncertníma KoRn.... ospalý fotříci, každej si táhnu l ten svůj kufří a vypadali velice unaveně.... Jonathan celou zvukovku prozíval... klucí se tam dokonce učili začátky písniček...prostě normální lidi...se svejma problémama...atd.... pak ale vletěj vymóděný na stage a strhne se uragááán.... wow.... byla mi pocta vám vypucovat boty, pánové!!!!

No... takže jak to bylo dál... Vylezl jsem do letištní haly a musel po tom všem vypětí na chvíli sednout na prdel. Po chvíli jsem ještě vyzvedl krosničku a briketku a jal se pomalu hledat kudy do Athertonu. Naštěstí mě Nikolka vybavila docela podrobným popiskem a tak jsem byl docela v klidu. Hlavně po všech těch peripetiích už mě nemohlo rozházet, že musím v cizí zemi najít ve složitém dopravním systému cestu skrze 4 vlakové spoje a tedy 3x přestupovat... že je tam všechno jiné a já co mám paniku i z přestupu na Můstku sem byl nějak zázračně v klidu :-)

Po odpálkování několika vtíravejch taxikářů jsem našel letištní AirTrain. Popojel pár stanic po letišti a přestoupil na BART - jakýsi metrovlak. Zakoupení lístku v pohodě. Jedna stanice a další přestup, opět na BART, ale jakýmsi jiným směrem. A za pár chvil už jsem byl opět na přestupu, tentokrát na klasický příměstský vlak. Další kupování jízdenky a první socka. Dvoumetrovej černoch vypadající docela v pohodě něco velice nesrozumitelně mlel... a když viděl že nerozumím, počkal až mi vypadnou drobný z automatu na jízdenky a začal na ně ukazovat. Pak až mi to došlo - normální klasická socka. Tak dostal dva dolary a spokojeně vypadnul. Nikoly návod makal perfektně a tak jsem jí bez vážnějších problémů mohl zavolat, že mi to jede za půl hodinky tak, že se sejdeme v Red Wood City na nádraží za hoďku. Sedl jsem si na perón a spokojeně nasával první opravdu teplý paprsky toho roku, a čmuchal jsem jsem zvláštní vůni ve vzduchu, která měla příjemně vlhkou mořskou příchuť.

Mašina pohoda. Cesta půl hoďky skrze předměstí San Francisca, resp přilehlá městečka směr San José. Všude palmy, horký ulice, vlahý vítr, velký káry, klídek a příjemná atmoška. Za pár stanic je tu ale už výstup a já vylezu ven. Chvíli čumím, kde mám Nikoletu, ale za pár okamžiků už vidím, jak na mě mává nějakej vytlemenej člověk na druhý straně nástupiště. no jo... je to ona :-) Rychlé přivítání a už šupky do auta a frčíme do Athertonu. Nikolka začíná definovat, jak to mezi náma bude dalších 14 dní - tedy ona žvaní, já čumím :-)))) Ale vůbec mi to nevadí, mám na co čumět. A tak se proplétáme širokýma silnicema maximální rychlostí 35 majlí, kterou všichni přesně dodržují. Za chvíli vjedeme do milionářské oblasti Atherton, kde v krásných domech bydlí ti nejbohatší obyvatelé San Francisca a okolí. Je to samej Southfork. Proti ním je domeček nikoliných hostparents výrazně skromnější ale i tak je to fajn barák :-) Doma poznávám ukrajinskou kuchařku Innu.... a hlavně tři klíšťata který Nikola hlídá. Holky jsou v tom nejhorším věku 4-5 let a jsou to hustý uragánky. Okamžitě si mě ochočily, byl jsem pro ně ideální opička na hraní. Vtipný je, že rodiče otce rodiny jsou češi atak jak otec tak holky mluví lámanou češtinou - hodně vtipnou. Holkám se prý díky Nikole velmi zlepšila. Každopádně byly fakt roztomilý, ale po chvíli na zabití :-) Ubytoval jsem se u Nikolky v cassitě neboli v domečku (před Nik tam bydlela chůva z mexika a tak holky domečku říkali španělsky a vlastně i uměly španělsky... což je fajn, získat dva jazyky jen tak...)

Pak jsem se seznámil ještě s paní domácí, která je vyzývaná, páč na děti má au pair, na vaření kuchařku, na peníze manžela a tak jen zevlí. Nicméně smysl takovýho života mi malinko uniká. Nicméně dík časovýmu posunu už na mě začínala jít nějaká deka.Přeci jen už bylo něco okolo třetí ráno našeho času a den byl kurva náročnej. Tak jsem chvíli vytuh na dece u bazénu. A pak už začalo zapadat sluníčko a byla docela kosa. Tak došlo na spánek. Druhej den sem chrněl dlouho a sbíral síly. Nikola stejně makala. Pak mě ale vzbudila a jeli jsme pro holky do školy a že je vezmeme odpoledne někam do parku. Nastal čas prohlídky Athertonu a okolí.

S holkama byla v parku prča, navštívili jsme i nějakou mini zoo a technický hřiště nebo jak to nazvat.... prostě různý technický píčovinky pro děcka.

Večer jsme pakšli na prochajdu po městečku a první véču v USA. Bylo to nejlepší mexický jídlo co jsem kdy jedl. Má to něco do sebe, že tam žije hromada mexičanů. Ten večer se taky začal budovat poznatek, že americký jídlo stojí fakt za hovno, ale mexiko je mňamy. Zdravý, chutný a pikantní...navíc za pár babek.

Pak už jen noční prochajda domů a hurá na kutě.

Rano nás čeká odlet do Vegas, táákže brzké vstávání. Od zítra začíná ta zajímavější část vejletu :-)