WerCZushka Žena / Praha

...Věnováno všem lidem se zlomeným srdcem...


Iveta nervózně kopla do zmačkané krabičky od cigaret značky Petra. Bylo pošmurné
odpoledne a nad Motolem se to hemžilo mraky barvy sepraných levisek, obloha zkrátka 
vypadala jakoby měla co nevidět explodovat.
Ivetě bylo opravdu nanic, právě se totiž dozvěděla, že se jí narodí „Down“. Když na to jen
pomyslela, vhrkly jí slzy do očí. To už ale autobus 174 přibrzďoval u zastávky a Iveta se po
nejistém nástupu do vozidla konečně usadila na své oblíbené místo úplně vzadu.
Koukla se na hodiny. Přesně za půl hodiny se měla setkat s manželem, ale jak mu proboha má
říct o nenarozeném dítěti?!
Jak tak Iveta přemýšlela a utírala si slzy, co se jí neustále hrnuly do tváře, ani si nevšimla, že
jí už delší dobu pozoruje muž zahalený v černém kabátě.
Vystoupila. Spatřila manžela, postávajícího na zastávce. Hned jak ji uviděl, objevilo se mu
nadšení ve tváři, přiběhl k ní a objal jí.
„Tak co, jak to dopadlo?“řekl naléhavě.
„Jak jinak...dobře přece,“honem zamluvila Iveta a líbla svého milovaného na tvář.

Muž v černém kabátě se rozplakal...



...Pramínek vlasů jí zahalil tvář,
Myslela si, že nepoznám, jaký je lhář...



„Jak si nám to mohla udělat!“křičela naléhavě a tak trochu beznadějně na Káťu a vběhla do
jejího pokoje. Ta jenom hekticky brala svoje věci ze skříně a házela je na postel.
Někdo zazvonil a matka i dcera, obě dělaly, jakože nic neslyší.
„Vždyť jsme tě s tátou vždycky vychovávali k tomu, abys byl slušná a ty se nám takhle
odvděčuješ!“
Káťa teď vzala všechny svoje věci z postele a už poněkud klidněji je přesunula do kufru.
Do pokoje vtrhl otec.
„Kateřino, nedělej scény a okamžitě si zase vybal svoje věci! Kam chceš teď jít?Je deset
hodin večer!Jo já sem vlastně zapomněl. Ty pudeš za těma svejma povedenejma
kamarádíčkama nebo dokonce za tim tvym. Možná, že už se tu pro tebe stavil, před chvílí
někdo zvonil, ani se nepředstavil.“ V jeho hlasu bylo tolik nenávisti, zášti a ironie.
Káťa konečně zvedla hlavu a upřeně a i tak trochu vyčítavě se na svého rodiče zahleděla.
„Nech Tomáše na pokoji a mě taky, jesli sis toho nevšim, už mi je osumnáct. Můžu si jít, kam
se mi zlíbí!“, dořekla a hlasitě vydechla jakoby jí tato odpověď stála bůhvíjak moc energie.

Muž v černém kabátě postával před Kátiným domem. Nechtěl, ale musel.

„Ale já to vždycky říkal, že je na tebe máma moc benevolentní. Prostě jsme mohli čekat, že
od těch svejch povedenejch kamarádů nemůžeš získat nic jinýho než ty tvoje manýry. A víš
co? Di si! Táhni! Vlastně je dobře, že deš. Nechci tě vidět až budeš na heroinu a budeš si 
přivydělávat jako šlapka támhle někde na Perlovce.“Otec řval čím dál tím víc.
Káťa si akorát nazula glády a ze samého vzteku kopla do domovních dveří, až se samy
otevřely.
„Káťo, takhle nemůžeš odejít...“ maminka už byla beznadějná.
„Ale můžu mami,musím...“ Káťa se sehnula pro svoje zavazadla a na chvíli se ještě zastavila.
„Poď sem.“ špitla ještě naposledy Káťi máma a objala jí. Pak jí ještě tiše políbila na čelo.
Káťa za sebou zabouchla dveře a věděla, že se pro ní cesta zavřela, Alespoň na chvíli. Vyšla
ven a pohledem bloudila po okolí, jestli neuvidí svého milého.
Nebyl tam. Nebyl tam už ani muž v černém kabátě, snad jen před domovní brankou ležela
louže,i když nepršelo. Byla to louže slz...



...Ještě mi scházíš,ještě jsem nepřivykl,
že nepřicházíš, že nepřijdeš...



V předsíni byla takhle zrána opravdu zima. Verča se probudila a modrá deka, jíž byla přikrytá
jakoby vůbec nehřála. Připadala si...tak sama.
Sama. Ne, nebyla sama. Muž v černém kabátě ležel vedle ní a objímal jí. Pomalu se posadila,
rozkoukala a zjistila, že přítel s hnědýma očima, vedle kterého usínala, zmizel. Sebrala ze
země svojí černou gumičku do vlasů, svázala nepoddajné kudrnaté vlasy do culíku. Pak si
podala tašku, vyndala balzám na rty a ošetřila bolavé a okoralé rty.
Muž v černém kabátě ji jen tiše pozoroval.
Verča zatím potichu vyšla z chladné předsíně plné vzpomínek na noc, co právě usínala ve
vycházejících paprscích slunce. Vešla do obývacího pokoje, kde spali všichni ostatní.
‚Každý rána po kalbách sou stejný.' pomyslela si zatímco překonávala složitou cestu přes
bezvládná těla a prázdné lahve od piva. Konečně dorazila ke snad jediné lahvi, co byla plná.
Tonic. Jak moc milovala po ránu tonic. Konečně uhasila svou žízeň.
Po chvíli se probudila i Lucka, tedy hostitelka. Verča s ní chvíli povídala a mezitím uklízela
ty prázdné lahve, ale jejich rozhovor přerušil jistý hnědooký mládenec, který se právě chystal
vstát.
„Hm...tak já už asi půjdu. Tak ahoj.“ Najednou rozhodla Verča, v rychlosti sebrala svou tašku
a bundu. Ještě než zabouchla dveře, se její oči setkaly s těmi hnědými a Verče se vybavily
žhavé noční polibky.
Jela v metru. Stále špatný pocit samoty a zrady jí provázel po celou cestu. Přála si, aby tam
byl s ní. Její hnědooký přítel. Nebyl. Muž v černém kabátě jí však stále objímal.

Na Verčinu bundu dopadla kapka slané vody. Byla to slza...



...Po nocích pláču,
Jen tak tiše, aby to nikdo neslyšel,
Ztracená v davu černých andělů,
Smutná, žes nepřišel...



Radkovi se hrozně klepaly ruce. Vyhrnul si rukáv, zaškrtil a párkrát rukou zapohyboval
nahoru a dolů. Byl to velice zvláštní pocit, mít v rukou svůj vlastní osud.
Ale byl pevně rozhodnutý a všechno nasvědčovalo tomu, že ho už nic nezastaví.V kabince na
záchodě bylo sice málo místa, ale to mu teď vadilo ze všeho nejméně.
Ze svých zásob vytáhl již tak dobře známou lžíci, zapalovač s obrázkem jakési pochybné
topmodelky samozřejmě nahé, a do hadru obmotanou injekční stříkačku. Akorát hledal
v džínech onen osudný sáček, když někdo zaklepal prudce na dveře.
Byl to muž v černém kabátě.
„Co je? Co chcete? Nechte mě kurva bejt!“ zařval nervózně Radek a konečně vylovil půlku
půlky z těsné kapsy džínů. 
Trochu rozhozeně konečně nasypal obsah sáčku na lžíci a začal ho rozpouštět. Hrudky už
úplně zmizely a heroin byl tedy připravený pro použití, Naběhlé žíly jen vybízely k jejich
propíchnutí a injekční stříkačka jimi pronikala kupodivu velice hladce, Radek vyprázdnil
téměř všechen obsah do svého těla, pak ještě nasál trochu krve zpět do stříkačky a krev se
smísila s opravdu už posledními zbytky heroinu.
Radek cítil, jak je jeho tělo najednou poddajné. Ustupuje té oceli. Věděl, že je konec. Umírá.

Muž v černém kabátě se zhroutil...



...Proč žít, když život je tak krátký,
A neexistujou dohody, 
přejdeš stejně jen kousek lávky,
a pak navždy spadneš do vody...



Na pohřbu se sešlo hodně lidí. Kněz pronesl pár slov o tom, jaký byl Radek hodný kluk, ale
všichni věděli, že jakmile tento Boží služebník těch pár slov odříká, půjde rád domů a to ještě
s pocitem, že má zas další týden z čeho živit rodinu.
Iveta postávala úplně vepředu, držela svého malého syna Davida, vyčerpaná jakožto
novopečená matka a vyčerpaná jakožto organizátorka pohřbu jejího prvorozeného syna. Vedle
ní stál manžel. Každou chvíli jí podával kapesník a utěšoval něžnými slůvky.
Káťa v ruce se svojí koženou bundou zavěšená do svého milovaného Tomáše, s očima
uplakanýma, přesto se srdcem, které bylo šťastné a zamilované.
Nebylo jediné. Verča neustále a taky tak trochu závistivě koukala na Káťu, která přece
objímala jejího přítele s hnědýma očima.

Když obřad skončil, všichni se v hloučku přemístili ven z kostela.
Každý z nich měl svůj osud...
Každý z nich chtěl tak trochu změnit svět k lepšímu...
Ale přesto si teď byli tak blízcí...



Všechno to tiše pozoroval muž v černém kabátě.
Když tu mu někdo poklepal na rameno. Otočil se a spatřil překrásnou ženu celou v černém.
Smála se.
Muž v černém kabátě se taky usmál a řekl: „Těší mě, já jsem Smutek.“ A políbil ženě ruku.
„A já Smrt.“



....Odešli ruku v ruce....