Lehký blá blá blá
Upraveno:Někdy si tak bilancuju. Strkám ruce do kapes. Loudám se po kočičích hlavách na Kampě. Občas koukám nahoru, do mraků, na nebe, na ptáky co letěj bůh ví kam. Sem tam se zastavim, sednu si na volnou lavičku co nejdál od všech sedících okolo. Chci bejt sám. Nekomunikativní, uzavřenej, ale ne zlej. Poctivej sám k sobě, třeba se vznesu. Lákaj mě okýnka ve střechách, představuju si za nima malý pokojíčky s dřevěnejma podlahama, útulnou postelí s nadejchnejma čistejma duchnama, s nočnim stolkem u tý postele, s lampičkou. Jak já bych se svalil. Představy plynou a to už se pak procházim Vojanovejma sadama. Nechávám se unášet barvou peří na krku pávů a obdivuju se tomu lesku, kterej nesou. V arkýři, ve starodávný zdi, spěj na lavičkách dva bezdomovci. Zakrytý jsou tlustejma vojenskejma dekama, občas se zavrtěj. Památková péče, řikám si. Památky konečně o někoho pečujou. Snad jim je dobře. Alespoň na chvíli. Taky jsem si to nedávno zkusil. Jen tak se natáhnout na lavičku, pokrčit nohy a skrz sluneční brejle mžourat do nekonečnýho modra. Pak tma a pak probuzení. A okolo mě pořád ten samej park, jenom ti pávi přišli o kousek blíž. Asi si na mě za tu hoďku zvykli. Protáhnul jsem se, otřel spocený čelo. Zvedl jsem se a s rukama opět v kapsách, jsem se šel loudat dál do parku. Samotou jsem byl už téměř uspokojenej. Nevybilancoval jsem sice nic moc, ale alespoň jsem se pro ten den nazatížil ničim závažnym. I takový dny jsou. Lehký. Hlavu v kapuce, pozoroval jsem placatý špičky svejch bot, jak se šoupe jedna o druhou. Nad hlavou jsem zahlídnul kulatou duhu, v hlavě mi běželo lehký blá blá blá... =Wikytor=
