Wikytor Muž / Praha

II:

Tentakule se vždy bláznivě rozvrněly, když vycítily blízkost hubeného dlouhého kabátu s tvídovým vzorem v kombinaci s gelem z okvětních lístků hluchavky nebo divizny. Ještě více se rozkřičely, když se z letních veder, která panovala na povrchu, přišoural plaz, který mě v podpaždí pochcípaného tchoře. To se křičící Tentakule přimykaly k řasám velmi těsně a snažili se horečně posunovat k víčkům. Ovšem nejkrutější byla pro Tentakule stará teta nebo starý strýc. Pokud se octly ve vzájemné blízkosti, pestrobarevné Tentakule bledly a ztrácely svou lepkavost. Nezřídka se pak stalo, že z řas odpadávaly a koulely se po spodních očních víčkách, až tam k lalokům po očima, kde se nacházely Tentakulí hřbitovy. Pospolu tam pak sublimovaly, bez ohledu na to, zda skončily vesele či tetou nebo strýcem.
Tentakule se ponejvíce přátelily s Nuancemi. Nuance byly vysoké bytosti celé v černém ne nepodobné krásným, ušlechtilým ženám s ladným tanečním krokem. O Nuancích panovalo Všeobecné mínění, že jsou hluboké jak hroby. Ony to vždy a na všech svých tiskovkách vehementně popíraly, nicméně Všeobecné mínění bylo neoblomné. Vždy si zjistilo, kde budou Nuance tiskovku mít a v přestrojení za hluboce věřící bílé holubice se vetřelo do davu zvědavců, nevinných novinářů a psohlavců a škodilo. Škodilo hlavně tím, že Nuance snižovaly. Všeobecné mínění se s železnou pravidelností po polovině tiskové konference rozšířilo a tvrdilo všem okolo stojícím, že Nuance nejsou tak vysoké jak tvrdí, že měří minimálně o šestnáct milimetrů méně než tvrdí. Nuance si to samozřejmě nechtěli nikdy nechat líbit, a tak po Všeobecném mínění pásly kde mohly. Ta válka zuřila už roky. Ovšem ani hloubku ani výšku Nuancí nikdy nikdo nezměřil, a tak mezi nimi a Všeobecným míněním neustále přeskakovaly ty Jiskry se třemi náboji.
Pikantní na celé situaci bylo ještě navíc to, že to co brousilo Jiskrám se třemi náboji hroty, byla Rovnice času. To byla všemi obávaná nenažraná mršina, která ještě trochu žila a o to nebezpečnější a zákeřnější byla. Kdo by si myslel, že okolo ní jen tak projde, se zlou by se potázal. Rovnice času neměla ani oči, ani uši a neměla ani ústa. Nepotřebovala smysly ani zbraně na to, aby byla protivným protivníkem každému a za jakýchkoli okolností. Každému. Každému, kdo se přiblížil byť jen myšlenkou. Její výzbroj byla až primitivně jednoduchá, o to ale smrtelnější a zákeřnější. Byl to jeden jediný obrovský kotouč, který byl potažen smirkovým papírem. Smirek byl Mirkem nastříhán a nalepen na kotouč v třídimensionální šachovnici a měl perleťovou barvu. Ta zvýrazňovala očím zbytky toho, co si kotouč vzal. To co Rovnice času odervala původnímu majiteli. Přesto, že se kotouč otáčel rychlostí jedné obrátky za uherák, škody, když už došlo na věc, byly gargantuovské. Masivní byly i hlášené pojistné události a újmy způsobené ostrými hroty Jisker se třemi náboji. Zvláště, když měly hroty čerstvě po výbrusu Rovnicí času. Nikomu bych nepřál, tu válku mezi Rovnicí času a zbytkem Podzemí sledovat, ale sledovali jí všichni. Od novorozenců po lidi v Posledních hodinkách.