Wikytor Muž / Praha

Písařčin stolec, písařova stolice po čtvrté...

Vzhledem k tomu, přátelé, že se nám v redakci Písařčina stolce začala množit písařova stolice, přinášíme další pokračování tohoto románku. Vaše názory a připomínky, ženou celý náš team v(p)řed. Je to jako vždy motivační a jsme rádi, že nás čtete a chápete o co jde. Atmosféra houstne - doporučujeme nasadit svěrací kazajky a začíst se do kapitoly číslo čtyři...

IV:
Stříbrný vítr, ukrytý v mých sluchadlech, drnkal už od samého rána, na stříbrnou i zlatou loutnu, funk. Jednotlivé údery do strun doprovázel lehce lacinými výkřiky - áááhhhh. Dělal to protože si se mnou chtěl hrát na hvězdu. Stejně tak jako ostatní uživatelé Podzemí, i já jsem si ráno pohrával s vlasy a nálada si pak pohrávala s mojí mimikou. Špulil jsem horní ret s knírkem do zákoutí, kam nebylo vidět. Nestrkal jsem tam nos, ani jsem tam nenakukoval, špulil jsem tam jen horní ret s knírkem. Bylo to bezpečnější. Nikdo by neublížil hornímu rtu s knírkem i kdyby se v zákoutí dělo cosi cokoli. Nos mohl být zle pořezán, oko probodnuto trojzubcem s mořskou řasou, ale hornímu rtu s knírkem by neublížila ani moucha se třema nohama. Stejně jako předešlé dny, jsem měl to ráno pečlivě vyčištěný jazyk. Vždy když mi Stříbrný vítr po ránu drnkal funk, mohlo dojít, i přes výstražné špulení horního rtu s knírkem, k nějaké té polízanici. Proto bylo tak důležité používání rozličných kartáčků a brusidel na jazyk. Nejlepší fígle v tomto směru mi doporučil samozřjmě Estefan, nejvěhlasnější evropský brusič diamantů. Jednalo se například o používání popruhů od starých horolezeckých baťohů jako jazykové nitě. Znamenalo to výběr nejspocenějšího popruhu, který se pak v jazyku rafinovaně protahoval dírkou po pírsingu. Pokud člověk spěchal a měl málo času, bylo záhodno použít na čištění jazyka Hrábě, ty za šedesát na hodinu. Při nasazení dvou až čtvero hrábí, nezabralo čištění jazyka více než dva dny. Úspora času to byla nesporně obrovská. V Podzemí bylo ovšem možné potkat i uživatele Podzemí, kteří si jazyk vůbec nečistili. Byli to gurmáni. Většina uživatelů Podzemí se jich neskrývaně štítila. Gurmáni byli nechutní a proto jim bylo vyhrazeno navštěvování nechutně drahých restaurací. Chutě měli ovšem vybrané. Bylo to dáno právě chlupatostí jejich jazyka. V jídle byli schopní zkombinovat nezkombinovatelné. Kdo se chtěl zváti gurmánem, alespoň jednou v životě musel ochutnat nejslavnější z receptů. Bylo to Hovno z nutrie glazované vilným pohledem servírky. Už jen to, že tato delikátní krmě byla připravována v páře z nemohoucích, bylo pro ostatní uživatele Podzemí něco nepředstavitelného a částečně zvrhlého. Ti gurmáni, kteří se chtěli zváti skutečnými Scifi gurmety, neváhali k Hovnu z nutrie glazovaným vilným pohledem servírky, pít ledovcovou vodu z chlupů horských koz. V nechutně drahých restauracích ji na naivním vinném lísku vedli jako - Kaštany.
Gurmánství se v Podzemí nenosilo. V Podzemí se nosilo Éňoňůňo. Éňoňůňo se dalo nosit na milion způsobů. Zmíním tu alespoň dva nejběžnější. Způsob na Holous a způsob Kontinental. Na Holous znamenalo v žaludku. To se Éňoňůňo prostě a jednoduše snědlo, no sežralo. Polykalo se ve stádech a zapíjelo se pivem. Byl to nejkonformnější způsob sycení se uživatelů Podzemí. Naproti tomu stál způsob Kontinental. To se Éňoňůňo nosilo na nohách místo bot. Posilovalo to klenbu chodidla i kostela a hradu, pokud to bylo tělo. A navíc to prý krásně vonělo, hlavně v kombinaci se strečovými kalhotami. Věděl jsem to jen z doslechu, protože jsem čich už téměř nepoužíval. Ale hodně se o tom mluvilo, a tak jsem byl neustále v obraze a to i ve chvílích pod obraz. Nejlépe se způsob Kontinental vyjímal na šedém slídovém linu s metalízou na místo polevy. Pak to bylo to pravé Éňoňůňo.
Na šedém slídovém linu s metalízou na místo polevy se také hodně pořádaly závody Tour de Franz. Byla to stará  mocnářská klání s klauny na bicyklech. Každý z účastníků měl povinnost uvézt mimo sebe na řídítkách ještě berana. Nejdříve ale bylo potřeba berana na řídítka velice umě zkroutit, aby správně brzdil. Nejstarší berani na Tour de Franz už měly rohy z ocele a všichni se jmenovali Bovden. Byly svým zkrutem považováni za nejlepší brzdiče v Podzemí. Také jsem na závodech Tour de Franz, který se pořádal na šedém slídovém linu s metalízou na místo polevy, zaslechl něco o další kapitole. Bylo Veřejným tajemstvím, že to bude  vrcholovka. A to už byl vážně vrchol - tedy prémie.

III:
Poeper Popič se narodil několika rodičům najednou. Byl tedy finančně zajištěný už odmalička. Rodiče si ho pravidelně střídali a všichni mu podstrojovali. Měl všecko na co si jen vzpomněl. Kromě jediného. Lásky. Rodiče, kteří si ho s železnou pravidelností podávali z ruky do ruky, na sebe žárlili tolik, že jim už nezbýval žádný prostor pro další city. Jak Poeper dospíval, čím dál tím víc se otevíral Světu. Nakonec to nemohlo dopadnout jinak, než že se z něho stal Fialový leknín a on začal do Světa vysílat jednu hudební partituru pro Sloupové hodiny a budíky, za druhou, za třetí a tak dále. Partitur a skladeb pro Sloupové hodiny a budíky bylo nakonec tolik, že lidé neměli na výběr a když chtěli poslouchat hudbu, byla to právě a jen hudba Poepera Popiče. Lidé ho za to milovali. Láska lidí k Fialovému leknínu neznala hranic. Ze všech stran se nesly jedny a tytéž tóny a pokud si lidé mohly v hodinových soutěžích volit z hudby Fialového leknínu a Poepera Popiče hudbu nejoblíbenější, byla to vždy hudba Fialového leknínu a Poepera Popiče. Nebylo jim představeno nic jiného a tak byli všichni šťastní. Neexistence jiné hudby byla osvobozující a strašidelně jednoduchá. Poeper této situace ale nezneužíval a poctivě skládal další stohy a hrozny partitur. Rozhodl se dokonce se svým producentem, s tím nelidsky řvoucím parchantem, že složí hudbu pro všecky Sloupové hodiny, ale i budíky, co jich v Posledních hodinkách bylo. Když bylo dílo dokonáno, stačilo už jen Sloupové hodny, ale i budíky co jich v Posledních hodinkách bylo, seřídit aby začaly všechny najednou v danou pikosekundu odbíjet a hrát. Chvíli uvažovali o tom, že osloví Rovnici času, aby jim s tím zapeklovaným úkolem pomohla.  Kdyby jí velice slušně poprosily, možná by souhlasila a všechny Sloupové hodiny, ale i budíky, v Posledních hodinkách by synchronně seřídila. Nicméně u nich nakonec převládl Prvotní lidský strach, a tak za Rovnicí času nešli. Další, na koho se rozhodli obrátit, byla Ctihodná Sestra Klára a její Klín. Ctihodná Sestra Klára byla mladá holka s červenými odrosty na hlavě. Do Posledních hodinek se přistěhovala z Berlína. Její Klín přišel ze střední části Afriky a podle toho se i oblékal. Vždy a zásadně do černé barvy a kudrn. Ctihodná Sestra Klára a její Klín spolu tvořili nerozlučnou dvojici. Od té doby, co se poprvé v Podzemí potkali, nehnuli se od sebe na krok. Tenkrát byli oba ještě úplně nazí a mladí. Ale její Klín začal brzy trpět zimou a tak si sehnal hřející hebké kudrny. Vzhledem k tomu, že její Klín trpěl také vzácnou a málo rozšířenou jasnozřivostí, věděl, že je nečekají Světlé zítřky, a tak se začal oblékat do černé konvenční barvy. Když u nich Poeper Popič a producent zaklepali na kukátko u dveří, Ctihodná Sestra Klára i její Klín zhluboka zakleli a oblékli se. Pak vyslechli prosícího Poepera mezi dveřmi, otočili se a dveřmi vztekle práskli. Poeper i jeho producent zůstali jak opeření. Taková nestoudnost, řekli si pohledem. Otočili se a pomalu šouravým krokem odcházeli pryč. V tu chvíli začali ale všechny Sloupové hodiny, ale i budíky, co jich v Posledních hodinkách bylo, odbíjet a hrát komponistovu hudbu. Každé Sloupové hodiny, ale i budíky, co jich v Poslehních hodinkách bylo, hrály, vždy zprava o jednu oktávu výš, než Sloupové hodiny, ale i budíky, co jich v Posledních hodinkách bylo, po jejich levé silnější straně. Vzduchem a světlem se linula kantáta tak libozvučná, až se zní začaly tvořit Začarované kruhy. A to byl právě Kámen úrazu všeho. Vždy když na nějakém místě v Podzemí došlo ke spojení Začarovaných kruhů a Kamenů úrazů všeho, nebyla to pěkná podívaná, ale co hůř. Ubíjelo to Stříbrný vítr. Uživatelé Podzemí na to ale nedbali. Brali Začarované kruhy jako součást svých životů a Kameny úrazů všeho, si nepřipouštěli. Zasáhnout bude muset až jednou v budoucnu Ctihodná Sestra Klára a její Klín. Z líných rádiových vln se šířila zvěst, že se tak stane téměř zapomenutou metodou hvízdání Klínu. Ano, hvízdání Klínu vyvede uživatele Podzemí ze Začarovaných kruhů a zvědomí jim Kameny úrazů všeho na jejich cestě. Ale to vše teprve přijde. Zatím si to jako Veřejné tajemství hlídala Rovnice času.
Dalším Veřejným tajemstvím byla Hubendíra. Hubendíra byla neuvěřitelně plochá záležitost, na kterou bylo radost pohledět, ovšem in natura by jí chtěl osahat málokdo. Obecně se předpokládalo, že Hubendíru si domů vodili jen opravdoví sebemrskači a holotropové v tangách a podvazcích. Kladná vlastnost Hubendíry bylo to, že uměla vonět. Záporná vlastnost Hubendíry bylo vše ostatní. Milování měla Hubendíra nejraději mečem na plocho a její nejlepší přítelkyní byla Břitva. Ze všeho nejraději spolu chodily po Podzemí, a všude kde se dalo, si uřízly pořádnou ostudu. Pak společně tiše plakaly, protože byly jedny z mála, kdo si uvědomoval Kámeny úrazů všeho. Hubendíra se těšila na den kdy její Klín, tedy Klín Ctihodné Sečny Kláry hvízdne. Už byla unavená z neustálého překračováni Začarovaných kruhů. Dokonce se několikrát společně s Břitvou pokusily o sebevraždu. Ale vzhledem k tomu, že břitva byla vyrobena, stejně tak jako moje obroučky brýlí, ze slitin vyřazených kouzelnických hůlek a cigaretových papírků s dírkou a Hubendíra byla bezkrevná bestie, vůbec nevykrvácely. Veřejné tajemství se o tom šířilo a tetelilo se Blahem. Blaho bylo u uživatelů Podzemí a obyvatel Posledních hodinek velmi oblíbené. Blaho zvali všichni dál. Veliké Blaho pro ně byla Víra. Víra ve Veřejné tajemství. Když se na nějaké bytové párty potkaly Víra s Veřejným tajemstvím, jako reakce na toto polozázračné setkání vznikaly výrony extatických gejzírů hodnot. Ty pak účastníci párty uzavírali do krabic od bot a vzájemně si je věnovali a považovali si je. Bylo to na pováženou a opovážlivé. Ale Kameny úrazů všeho z toho nepadaly, takže nebylo moc co řešit.

II:

Tentakule se vždy bláznivě rozvrněly, když vycítily blízkost hubeného dlouhého kabátu s tvídovým vzorem v kombinaci s gelem z okvětních lístků hluchavky nebo divizny. Ještě více se rozkřičely, když se z letních veder, která panovala na povrchu, přišoural plaz, který mě v podpaždí pochcípaného tchoře. To se křičící Tentakule přimykaly k řasám velmi těsně a snažili se horečně posunovat k víčkům. Ovšem nejkrutější byla pro Tentakule stará teta nebo starý strýc. Pokud se octly ve vzájemné blízkosti, pestrobarevné Tentakule bledly a ztrácely svou lepkavost. Nezřídka se pak stalo, že z řas odpadávaly a koulely se po spodních očních víčkách, až tam k lalokům po očima, kde se nacházely Tentakulí hřbitovy. Pospolu tam pak sublimovaly, bez ohledu na to, zda skončily vesele či tetou nebo strýcem.
Tentakule se ponejvíce přátelily s Nuancemi. Nuance byly vysoké bytosti celé v černém ne nepodobné krásným, ušlechtilým ženám s ladným tanečním krokem. O Nuancích panovalo Všeobecné mínění, že jsou hluboké jak hroby. Ony to vždy a na všech svých tiskovkách vehementně popíraly, nicméně Všeobecné mínění bylo neoblomné. Vždy si zjistilo, kde budou Nuance tiskovku mít a v přestrojení za hluboce věřící bílé holubice se vetřelo do davu zvědavců, nevinných novinářů a psohlavců a škodilo. Škodilo hlavně tím, že Nuance snižovaly. Všeobecné mínění se s železnou pravidelností po polovině tiskové konference rozšířilo a tvrdilo všem okolo stojícím, že Nuance nejsou tak vysoké jak tvrdí, že měří minimálně o šestnáct milimetrů méně než tvrdí. Nuance si to samozřejmě nechtěli nikdy nechat líbit, a tak po Všeobecném mínění pásly kde mohly. Ta válka zuřila už roky. Ovšem ani hloubku ani výšku Nuancí nikdy nikdo nezměřil, a tak mezi nimi a Všeobecným míněním neustále přeskakovaly ty Jiskry se třemi náboji.
Pikantní na celé situaci bylo ještě navíc to, že to co brousilo Jiskrám se třemi náboji hroty, byla Rovnice času. To byla všemi obávaná nenažraná mršina, která ještě trochu žila a o to nebezpečnější a zákeřnější byla. Kdo by si myslel, že okolo ní jen tak projde, se zlou by se potázal. Rovnice času neměla ani oči, ani uši a neměla ani ústa. Nepotřebovala smysly ani zbraně na to, aby byla protivným protivníkem každému a za jakýchkoli okolností. Každému. Každému, kdo se přiblížil byť jen myšlenkou. Její výzbroj byla až primitivně jednoduchá, o to ale smrtelnější a zákeřnější. Byl to jeden jediný obrovský kotouč, který byl potažen smirkovým papírem. Smirek byl Mirkem nastříhán a nalepen na kotouč v třídimensionální šachovnici a měl perleťovou barvu. Ta zvýrazňovala očím zbytky toho, co si kotouč vzal. To co Rovnice času odervala původnímu majiteli. Přesto, že se kotouč otáčel rychlostí jedné obrátky za uherák, škody, když už došlo na věc, byly gargantuovské. Masivní byly i hlášené pojistné události a újmy způsobené ostrými hroty Jisker se třemi náboji. Zvláště, když měly hroty čerstvě po výbrusu Rovnicí času. Nikomu bych nepřál, tu válku mezi Rovnicí času a zbytkem Podzemí sledovat, ale sledovali jí všichni. Od novorozenců po lidi v Posledních hodinkách.