Wikytor Muž / Praha

Snažim se napráskat si do hlavy všecky nový texty. Kdy jste se naposledy učili nějakou básničku nazpaměť? No a máte to. Tak takový pocity mě sužujou teď, před další várkou konzertů s novejma písničkama. Takovejch slov do jedný hlavy. A že jsem si je sám napsal? Ha chyba (h)lávky.
Většinou smolim texty do zápisníku v telefonu. Dřepnu si obyčejně do některýho z parků, co mám kolem práce a pustim si fantazii na špacír. Nebo šlapu cestou na metro a jen si hlídám obrubník a oči jako by mě automaticky držely v najetý dráze. Pro tu chvíli je můj mozek nedostupnej a loví v pamětech střípky událostí, který byly významnější než ty ostatní a další část mozku hledá synonyma a správný výrazy a další část mozku hledá správný a zajimavý rýmy a tak to jde den za dnem, třeba tejden. Pak je třeba noc, já už už usínám s rukou pod polštářem, otočenej obličejem k oknu a vypnutou hlavou mi jede už zas jenom ten pocit, ty nitky, který jsou čím dál tim tlustější, až se z nich sává provázek, kterej už se dá vidět a když je takovejch provázků víc, tak už se za ně dá vzít a popotáhnout to celý o kousek dál. A to se mi pak otevřou oči, pomyslně a pak i doopravdy a já musim opět šáhnout po tom elektronickym zápisníku a rychle načrtnout myšlenku, která je ještě slabá, tenká a mokrá, dřív než zmizí ve světle displeje a probouzejícího se vědomí.
Pak, když přepisuju už celkem hotovej a víceméně učesanej text do compu, vůbec nevim, kde se to celý vzalo a už vůbec nemám pocit, že je to z mojí hlavy. Takový texty se pak musim prostě naučit, jako by byly z pera cizího básníka, ne až tak vzdálenýho mojim představám o psaní, ale přece jenom ne mym vlastním.
Když už mám potom palici fakt namaděru a nejde mi z ní nic ven, a nejde ani nic dovnitř, civim jen tak k západu a nechávám protejkat světlo skrz doširoka otevřený bulvy. Nečekám v takovejch chvílích ani osvětlení ani osvícení dokonce ani osvětu ne. Pozoruju jenom hru stínů za odcházejícím dnem a jsem. Nechávám se točit planetou směrem k noci, bezduše šmátnu po telefonu a divadlo s antikrepuskulárníma paprskama si vyfotim. Bude do sbírky, mumlám si pro sebe. Pak si jdu otevřít flašku červenýho a pohledem kontorluju papíry s novejma textama rozhozený po stole.
Je toho dost, dost slov, dost rýmů, dost šprýmů a dost... ono to nějak pude. Hlaně že je to na světe a je na co se těšit. =Wikytor=

Huhu koktejl namíchán - ruční brzda vtrapu - za lanka netahat - a nečíst seznamy - nekřičet mami - na to pole podle skal - nic napřímo - uzlíky na koberci - růžovka a šedivka - no a taky ty bambule - nic nesmí do lesa - tak přísaháme = Wikytor =

Někdy si tak bilancuju. Strkám ruce do kapes. Loudám se po kočičích hlavách na Kampě. Občas koukám nahoru, do mraků, na nebe, na ptáky co letěj bůh ví kam. Sem tam se zastavim, sednu si na volnou lavičku co nejdál od všech sedících okolo. Chci bejt sám. Nekomunikativní, uzavřenej, ale ne zlej. Poctivej sám k sobě, třeba se vznesu. Lákaj mě okýnka ve střechách, představuju si za nima malý pokojíčky s dřevěnejma podlahama, útulnou postelí s nadejchnejma čistejma duchnama, s nočnim stolkem u tý postele, s lampičkou. Jak já bych se svalil. Představy plynou a to už se pak procházim Vojanovejma sadama. Nechávám se unášet barvou peří na krku pávů a obdivuju se tomu lesku, kterej nesou. V arkýři, ve starodávný zdi, spěj na lavičkách dva bezdomovci. Zakrytý jsou tlustejma vojenskejma dekama, občas se zavrtěj. Památková péče, řikám si. Památky konečně o někoho pečujou. Snad jim je dobře. Alespoň na chvíli. Taky jsem si to nedávno zkusil. Jen tak se natáhnout na lavičku, pokrčit nohy a skrz sluneční brejle mžourat do nekonečnýho modra. Pak tma a pak probuzení. A okolo mě pořád ten samej park, jenom ti pávi přišli o kousek blíž. Asi si na mě za tu hoďku zvykli. Protáhnul jsem se, otřel spocený čelo. Zvedl jsem se a s rukama opět v kapsách, jsem se šel loudat dál do parku. Samotou jsem byl už téměř uspokojenej. Nevybilancoval jsem sice nic moc, ale alespoň jsem se pro ten den nazatížil ničim závažnym. I takový dny jsou. Lehký. Hlavu v kapuce, pozoroval jsem placatý špičky svejch bot, jak se šoupe jedna o druhou. Nad hlavou jsem zahlídnul kulatou duhu, v hlavě mi běželo lehký blá blá blá... =Wikytor=