Když po Řekách jsem plul, jež bezcitně se valí,
tu necítil jsem se už veden vláčníky;
z nich řvoucí Rudoši si terčů nadělali,
je nahé přibivše na pestré kolíky.
O všechny posádky jsem bez starosti zůstal,
anglickou bavlnu či flámskou veza rež.
Když s mými vláčníky ten hloupý povyk ustal,
mě Řeky nechaly pak plouti, bež jak běž.
V zuřivé šplounání a mořské přívaly
já, hlušší oné zimy nežli mozek dětí,
já běžel jsem! a věru dosud neznaly
urvané Půlostrovy vítěznější změti.
Tu bouř mi požehnala, procitlému spáči.
Po deset nocí já jak zátka tančil jsem
po moři, utopenců věčném dodavači,
nežele majáků s jich hloupým pohledem.
Sladší než dítěti je maso jablek, vnikla
mně voda zelená v jedlové kostry klín,
a hned mým kormidlem a hákem kamsi smýkla,
smývajíc zvracení a skvrny modrých vín.
A potom jsem se už jen v básni moře koupal,
hvězdami nasáta jež tajuplně plá,
hltaje sinou modř, kde časem v snách se houpal
vrak urvaný a bledý, lidská mrtvola,
kde náhle zbarvujíc ty plochy modra v šíru,
ty rytmy šílené pod rusým třpytem dne,
prudší nad alkohol, širší nad vaši lýru
kvasiti hořká plavost lásky započne.
Znám smršť a praskající blesky na nebi
a příboje a proudy; večery znám svěží,
znám jitra nadšená jak hejna holubí,
a časm viděl jsem, co člověk uzřel stěží:
jak v západu, jejž třísní hrůzy mystické
sedliny mraků dlouhé, fialové vzplály,
jak hercům podobny v hře veleantické
svých přilbic chocholy do dáli vlny valí.
Já snil noc zelenou, kdy oslňuje sníh,
pocely rodící se zvolna v očích moří,
šťáv neslýchaných oběh, zpěvně proznělých
fosforů probuzení ve žluti a modři.
Jak hysterický kravín řvoucí vlnu ryčnou
po měsíce jsem stíhal v bradel úskalí,
nemysle, že by Moří mordu dýchavičnou
Marií zářné nohy ukolébaly.
U Florid úžasných mi, vězte, bylo jeti,
kde s květy směšují se oči pardálí
a duhy napjaté jak uzdy s lidskou pletí,
kde siná stáda moří plynou do dáli.
Močály kvasit zřel jsem, chvorů prutiny,
kde celý Leviatan puchří v bažin sítí,
sesutí vodních hor za větrů tišiny,
a dálky nesmírné, jež v propasti se řítí,
led, slunce stříbrná, vln perleť, žhoucí báni,
dno s vraky ohavnými v hnědých zátokách,
kde hadi obrovští a štenicemi žraní
padají z křivých pňů a šíří černý pach.
Byl bych rád ukázal ty zlaté ryby dětem,
ty ryby zpěvavé vln modrých. Květy pěn
žehnaly odpoutané moje toulky světem,
já nevýslovnými byl vichry okřídlen.
Když na mne únava a trýzeň pásem padla,
vzlyk moře kolébavý, sladký ke mně nes
své květy stínové a žlutá přisavadla,
a jako žena já jsem na kolena kles,
tak skoro ostrov již, na jehož půdu lehkou
trus ptáků svárlivých a plavookých pad,
a kymácel jsem se, když kostrou mojí křehkou
pozpátku do hlubin šli utopenci spát.
Tož, koráb zbloudilý do zátok husté kštice,
až v éter zavátý, kde něžije ni pták,
jejž žádný Monitor, Hanz žádná plachetnice
by nevylovily, opilý vodou mrak,
já volný, dýmající, mlhou zatopen,
prodrav se oblohou zarudlou jako stěna,
kde lišej slunce vzkvet i azurový hlen,
pro dobré básníky pochoutka vytoužená,
jenž od ryb elektrických ztřísněn běžel jsem,
paluba šílená, v průvodu mořských koní,
když nebe zámořská se žhnoucím trychtýřem
červenců palicemi rozdrcena roní,
jenž na mil padesát se třás, když ryk svůj zvedal
říjící Behemont a husté Maelstromy,
jenž modrá utkvění jsem věčně věků hledal,
dím, je teď Evropy zdí starých líto mi.
Viděl jsem archipely hvězd a ostrovy,
kde plavci dokořán horečné nebe bylo;
v těch nocích bezedných zda spíte snad, ó vy
bez počtu zlatí ptáci, příštích časů Sílo?
Však příliš plakal jsem. Vždyť luna kruta bývá,
je hořké slunce vždy, zjitřen se rodí den.
Mne lásky nadmula malátnost opojivá.
Oh, ať mi praskne kýl! Ať v moři pojdu jen!
Toužím-li po vodě, tož po evropské louži,
černé a studené, v balzámu večera
kde dítě na bobku, truchlivé, pouštět touží
svou loďku křehoučkou jak motýl za jara.
Již, vlny, nemohu, omýván vaším steskem,
nákladů bavlnářských rychlost předstihnout,
ni projet pochodní a vlajek pyšným leskem,
ni pod strašlivými pontonů zraky plout!
