xPaganHate666x Žena / Sedlcany

Jednou, když jsem listoval knihou o dětské psychologii, dostal jsem se až ke kapitole o pubertální vzpouře. Stálo tam, že v první fázi mladické vzpoury se dítě snaží odlišit od rodičů tak, že je obviňuje z toho, že nežijí podle svých hodnot. Například pokud rodiče zdůrazňují důležitost vlídnosti a rozvahy, obviní je dítě z nedostatku soucitu. V tomto případě si dítě ještě neurčilo vlastní hodnoty; stále přijímá ideály a hodnoty od rodičů a je schopno si určit svou vlastní identitu jen v rámci těchto přejatých hodnot. Až později, když začne pochybovat o samotných hodnotách a víře, které je učili jako evangelium, stane se samostatnou a volně smýšlející bytostí.

Mnoho z nás takzvaných radikálů a revolucionářů nejeví žádné známky toho, že by se dostali přes tuto první fázi vzpoury. Kritizujeme činy těch v hlavním proudu (mainstream) a důsledky, které mají na zvířata a lidi, útočíme na nezájem a krutost jejich systému.Jen málokdy se ale zastavíme a zamyslíme se nad přirozeností toho, co jsme se naučili přijímat jako „mravnost“. Může být ta „mravnost“, podle které posuzujeme jejich činy, sama o sobě něčím, co je nutno kritizovat? Když tvrdíme, že zneužívání zvířat je „morálně špatné“, co to vlastně znamená? Proč jen přijímáme jejich hodnoty a obracíme je proti nim, místo toho abychom si vytvořili hodnoty vlastní?

Teď se možná sami sebe ptáte: „Co tím myslí, vytvořit si vlastní morální hodnoty? Něco je buď morálně dobré nebo ne – mravnost není něco, co si můžeme sami vytvořit, není to záležitost vlastního úsudku.“ A právě teď přijímáš základní doktrínu společnosti, ve které žiješ: že to, co je správné a co je špatné není záležitostí tvého úsudku, ale je to pevně stanoveno zákonem světa. Toto tvrzení, zbylé z umírajícího křesťanství, se nachází v samém centru naší civilizace. Pokud chceš pochybovat o systému, o tomhle bys měl/a pochybovat v první řade.

V dávných dobách téměř každý věřil v existenci Boha. Tento Bůh vládl světu, měl absolutní moc nad vším na Zemi a ustanovil zákony, které musel každý dodržovat. Pokud ne, stihl by jej ten nejhorší trest. Přirozeně, že se většina lidí řídila těmito zákony jak jen mohla, jejich strach z věčného utrpení byl silnější než touha po čemkoliv zakázaném. Protože všichni žili podle stejných zákonů, mohli se shodnout na definici „mravnosti“: soubor zákonů ustanovených Bohem. Tak, dobré a zlé, správné nebo špatné, bylo určeno autoritou Boha, kterého ze strachu každý uznával. Konečně se jednoho dne lidé probudili a uvědomili si, že nic takového jako je Bůh neexistuje! Nebyl zde žádný pádný důkaz jeho existence a jen hrstka lidí spatřovala smysl ve víře v něco, co ve skutečnosti neexistuje!!! Bůh zmizel z tohoto světa a s ním i strach z trestu…

Ale stala se zvláštní věc. Přestože lidé, kteří měli odvahu pochybovat o existenci Boha a dokonce Jeho existenci popírat před ostatními věřícími, už nebyli natolik odvážní, aby pochybovali o „mravnosti“ dané Jeho zákony. Možná, že je to prostě nenapadlo: každý byl odmalička veden k víře ve stejné mravní zákony a když přišlo na to, co je špatné a co je správné, všichni mluvili stejně. Takže asi předpokládali, že je jasné co je správné a co špatné, ať už Bůh existoval nebo ne. Možná si tak zvykli žít podle těchto zákonů, že měli strach považovat je za stejně neexistující jako Boha samotného.

To zanechalo lidstvo ve zvláštní situaci: přestože neexistovala žádná autorita určující správnost nebo špatnost čehokoliv, lidé stále přijímali tvrzení, že věci jsou dobré nebo špatné od přírody. Ačkoli nevěřili v božství, stále měli víru v univerzální mravní kodex, který musí každý následovat. Přestože neměli víru v Boha, nebyli dost odvážní, aby přestali poslouchat Jeho nařízení; odstranili svatého vládce, nikoliv však Jeho svatý etický kodex. Tato nezpochybnitelná pokora před zákony dlouho neexistujícího nebeského vládce, se stala předlouhou noční můrou a lidstvo je jen na počátku cesty za probuzením.

Bez Boha není žádný objektivní standard, podle kterého lze posuzovat dobro a zlo. Tento problém trápil filozofy před pár stoletími, ale na jiné vrstvy obyvatel to žádný zásadní vliv nemělo. Spousty lidí si myslí, že univerzální mravnost může být založena i na jiných věcech než na Božím zákonu: například co je dobré pro lidstvo, co je dobré pro společnost… ale vysvětlení, proč by zrovna tyto věci měli nutně tvořit univerzální mravní zákon, nějak ne a ne přijít. Většinou jsou argumenty pro existenci mravního zákona spíš emocionální než racionální: „A ty si snad nemyslíš, že znásilnění je špatné?“ ptají se moralisté, jakoby všeobecně sdílený názor byl důkazem univerzální pravdy. „A nemyslíš si, že lidé potřebují věřit v něco vyššího?“ říkají, jakoby potřeba věřit v „něco“, mohla to „něco“ učinit skutečným. Občas se dokonce uchýlí k výhružkám: „A co by se stalo, kdyby se všichni rozhodli, že neexistuje dobro a zlo? Nepozabíjeli bychom se navzájem?“

Skutečným problémem mravního zákona je, že prosazuje existenci něčeho, co je pro nás nepoznatelné. Ti, co věří v dobro a zlo, by chtěli, abychom věřili v mravní zákon – tzn. že na zemi jsou některé věci pravdivé, stejně jako je pravda, že nebe je modré. Říkají, že je pravda, že vražda je morálně špatná, stejně jako je pravda, že voda zamrzne při 32 stupních. My ale můžeme zjistit, jaký má voda bod mrazu. Změříme jej a shodneme se na tom, že jsme našli „objektivní pravdu“, jestliže je taková věc vůbec možná. Na druhou stranu, co musíme „změřit“ abychom zjistili jestli je vražda špatná? Na žádné hoře nestojí stolec mravní pravdy, se kterým bychom se poradili, do nebe nejsou vyryta žádná přikázání; vše co nám tedy zbývá, jsou vlastní instinkty a slova kněžích a jiných „mravních expertů“, kteří se mnohdy nedokáží shodnout ani sami mezi sebou. Co se týče slov těchto „expertů“, proč bychom jim měli věřit, když nemohou uvést žádný pádný důkaz?! A naše instinkty – pokud cítíme, že je něco správné nebo špatné, platí to pouze pro nás, ale to ještě není důkazem univerzálnosti. Takže myšlenka existence univerzální mravní pravdy, je pouhá pověra: tvrdí, že na světě existují věci, které nemůžeme spatřit ani nijak poznat a my bychom proto udělali lépe, kdybychom neztráceli čas úvahami o nich. Komické, ne?!

Když dva lidé od počátku nesouhlasí v tom, co je dobré a co ne, neexistuje způsob jak spor vyřešit. Na tomto světě neexistuje nikdo a nic k čemu by se mohli odvolat, aby zjistili, kdo z nich má pravdu – protože žádný univerzální zákon neexistuje, jen osobní hodnocení. Takže důležitou otázkou je, odkud máš toto hodnocení: vytvořil sis je sám podle vlastních tužeb nebo jsi je přijal od někoho jiného… někoho, kdo vydává své názory za mravní zákon?

Tak jako tak, nebyli jste vůči těmto lidem vždycky podezřívaví? Náš svět je plný osob nebo skupin, které se tě snaží obrátit na svou víru, na svá dogmata, na svůj politický program nebo na své názory. Samozřejmě budou tvrdit, že existuje mravnost platná pro všechny a samozřejmě také budou tvrdit, že právě ta jejich je ta správná. Jakmile jsi jednou přesvědčen, že je jeden standard dobra a zla, jsi už jen krok od toho aby jsi věřil, že jejich je ten správný. Jak potom k takovým lidem přistupovat? Jejich tvrzení, že mravnost je záležitostí univerzálního zákona, je ne zcela čestný způsob, jak nás donutit přijmout jejich hodnoty, místo toho, abychom si vytvořili své vlastní.

Abychom se uchránili před pověrami moralistů a podfuky kněžích, skoncujme jednou provždy s myšlenkou mravního zákona. Vstupme do nové éry, ve které budeme věřit vlastním hodnotám a ne jen přijímat mravní zákon ze strachu a poslušnosti. Nechť je toto naše nová víra:

Neexistuje žádný univerzální mravní kodex, který určuje lidské chování. Neexistují věci, jako je dobro a zlo, není žádný standard správnosti a špatnosti. Naše hodnoty a mravy vychází z nás samých a nám taky patří, ať se nám to líbí nebo ne; měli bychom je hrdě přijímat jako naše vlastní výtvory, raději než hledat pro ně vnější ospravedlnění.

Vytvoříme si vlastní dobro a zlo. Nestojí-li nad námi žádny mravní zákon, znamená to, že jsme svobodní – svobodní dělat cokoliv, chtít cokoliv, svobodní sledovat vlastní touhy a necítit kvůli nim stud nebo vinu. Uvědom si, co od života čekáš a jdi za tím; vytvoř si vlastní hodnoty a žij podle nich. Každopádně to nebude snadné; naše touhy a vášně jdou různými směry, bez varováni přicházejí a odcházejí, takže udržet s nimi krok a vybrat si mezi nimi je nelehký úkol – poslouchat rozkazy je samozřejmě jednodušší a méně komplikované. Ale pokud budeme žít naše životy podle instrukcí, máme jen mizivou šanci, že dostaneme to, co od života chceme. Každý člověk je jiný a touží po něčem jiném, takže jak někdo může stanovit mravní zákon platný pro všechny? Pokud za sebe převezmeme zodpovědnost a vytvoříme si vlastní hodnoty, máme šanci vybojovat si aspoň trochu štěstí. Starý mravní zákon je tak jako tak jen přebytkem z časů, kdy jsme žili v podřízenosti a ve strachu z neexistujícího Boha. S jeho popřením se můžeme zbavit veškeré zbabělosti, podřízenosti a pověrčivosti, které charakterizují naši minulost.

Mnozí si mohou myslet, že když budeme sledovat naše vlastní touhy, staneme se pouhými hédonisty. Ale teď nemluvíme o povrchních, nedůležitých touhách typického prostopášníka. Ale o nejsilnějších, nejhlubších, nejniternějších a nejdéle trvajících touhách a sklonech jednotlivce, které vytváří jeho životní hodnoty. A skutečnost, že není Bůh, který by vyžadoval milovat bližního svého, přece neznamená, že to nemůžeme dělat z vlastní vůle, pokud nás to uspokojuje – což skoro každého z nás. Dělejme to, co chceme kvůli nám samým a ne kvůli poslušnosti.

Ale jak můžeme ospravedlnit činy naší mravnosti, když je nemůžeme stavět na základě univerzální mravní pravdy?

Mravnost byla tak dlouho ospravedlňována něčím vyšším, že už téměř nejsme schopni smýšlet o ní jinak. Vždycky jsme museli tvrdit, že naše hodnoty pochází z něčeho vnějšího, protože hodnoty založené na vlastních touhách, byly kazateli mravního zákona označeny za zlé. I dnes stále instinktivně cítíme, že naše činy musí byt ospravedlňovány, něčím co stojí mimo nás, něčím „větším“ než jsme my – když ne Bohem tak mravním zákonem, státním zákonem, veřejným míněním, spravedlností, „láskou člověka“ atd. Po staletí jsme museli žádat o svolení dělat a cítit věci, bylo nám zakazováno činit rozhodnutí na základě vlastních potřeb, takže máme stále potřebu si myslet, že následujeme nějakou vyšší sílu i když se chceme chovat podle vlastních tužeb a přesvědčení; zdá se více obhajitelné, když jednáme v podřízenosti vůči nějaké autoritě, než ve službách vlastní touhy. Tolik se stydíme za své cíle a touhy, že raději připisujeme naše činy něčemu vyššímu. Ale co může být vyššího než naše vlastní touhy, co může lépe ospravedlnit naše činy? Měli bychom sloužit nějaké vnější síle bez ohledu na naše touhy, nebo dokonce proti vlastním touhám?

Otázka ospravedlnění je věc, ve které se spousta radikálních jednotlivců nebo skupin mýlí. Útočí na to co vidí jako nespravedlnost, ne protože nechtějí přihlížet jak se tyto věcí dějí, ale protože jsou „mravně špatné“. Tímto hledají podporu u každého, kdo stále věří v pohádku o mravním zákonu a nechávají na sebe pohlížet jako na služebníky Pravdy. Tito lidé by neměli využívat všeobecného klamání, aby dosáhli svého, ale měli by pochybovat o veškerých předpokladech a tradicích. Zlepšení, například v otázce zvířecích práv, které se událo ve jménu spravedlnosti a mravnosti, je krokem vpřed, za cenu dvou kroků vzad; řeší to jeden problém, ale vytváří a posiluje druhý. Stoprocentně by taková zlepšení měla být vybojována a založena na tom, že jsou skutečně žádoucí (každý, kdo se nad tím opravdu zamyslel, by určitě nechtěl, aby se bezdůvodně masakrovala a zneužívala zvířata, že je to tak?), a ne s použitím křesťanských pověr. Naneštěstí, po staletí jsme byli takto podmiňováni, takže se cítíme lépe, když jsou naše činy ospravedlňovány nějakou “vyšší mocí“, když následujeme „mravní zákon“, když bojujeme za „spravedlnost“ a proti „zlu“, takže spousta lidí zapadne do rolí vynucovačů mravnosti a zapomenou pochybovat o tom, jestli vůbec samotná myšlenka mravního zákona dává smysl. Když jednáme ve jménu vyšší moci, cítíme tu zvláštní sílu, stejnou, která láká lidi k následování fašismu. Vždycky je lákavější vydávat svůj boj, za boj dobra proti zlu. Toto není zjednodušení významu, ale jeho překroucení: protože věci jako dobro a zlo jednoduše neexistují.

Můžeme se k sobě navzájem chovat se soucitem, protože CHCEME a ne proto, že nám to diktuje mravnost. Nepotřebujeme ospravedlnění z vyšších míst, když chceme chovat soucit ke zvířatům a lidem, nebo je chránit. Všechno co potřebujeme, je cítit v našich srdcích, že je to správné, správné pro nás, to je jediný důvod, který potřebujeme. Takto můžeme ospravedlnit naši etiku, aniž bychom ji zakládali na mravní pravdě, jednoduše tak, že se nebudeme stydět za vlastní touhy: buďme na ně hrdí, přijímejme je takové jaké jsou, jako síly, které nás jako jednotlivce řídí. Naše hodnoty nemusí být správné pro všechny, to je pravda; ale protože jsou to jediné, s čím musí každý z nás vystačit, měli bychom se odvážit žít podle nich, spíš než hledat pro ně nemožné vyšší ospravedlnění.

Ale co kdybychom se všichni rozhodli, že neexistuje dobro a zlo? Nepozabíjeli bychom se navzájem?

Tato otázka předpokládá, že se lidé přestanou zabíjet jen proto, že jim bude řečeno, že je to špatné. Je lidstvo opravdu tak krvežíznivé a kruté, že bychom se všichni navzájem povraždili a znásilnili, kdybychom nebyli zadržováni pověrami? Mně osobně spíše připadá, že toužíme po tom vycházet dobře s ostatními minimálně stejně tak, jak toužíme po tom být destruktivní – nejsi snad šťastnější, když můžeš pomoct lidem, spíš než je zraňovat? Dnes většina lidí věří, že soucit a poctivost jsou mravně správné, ale nějak to stále nestačí k tomu, aby se ze světa stalo soucitnější a poctivější místo. Může být pravda, že kdybychom nevnímali spravedlnost a dobročinnost jako povinnost, chovali bychom se takto už jen z vlastní přirozenosti? Tak jako tak, jakou by mělo cenu být hodný na ostatní, jen proto, abychom splnili svou „povinnost“; jen proto, že jsme byli nuceni uposlechnout mravního imperativu? Neznamenalo by pro nás víc, chovat se soucitně k lidem, protože chceme, spíš než proto, že je to od nás vyžadováno?

A pokud by odstranění mýtu mravního zákona způsobilo více svárů mezi lidmi, nebylo by to stále lepší než žít v otroctví pověr? Pokud si sami utvoříme vlastní hodnoty a budeme podle nich žít, alespoň budeme mít šanci sledovat vlastní touhy a možná si užít život. I přesto, že budeme muset bojovat s ostatními. Ale pokud si zvolíme žít podle pravidel daných ostatními, obětujeme šanci vybrat si vlastní osud a žít své sny. Bez ohledu na to, jak lehký je život v okovech mravního zákona, stojí kvůli němu obětovat vlastní sebeurčení? Neměl bych to srdce lhát blízké osobě a říci jí, že musí poslouchat nějaký etický příkaz. Ať by to bylo nebo nebylo v jeho/jejím nejlepším zájmu a i kdybych tak předešel konfliktu mezi námi dvěma. A protože se starám o lidské bytosti, chci, aby měli svobodu dělat, co je pro ně správné. Není to snad důležitější než pouhý mír na Zemi? Není svoboda, i když nebezpečná, cennější než to nejbezpečnější otroctví, než mír vykoupený neznalostí, zbabělostí a podrobením se?

Mimo to, podívejme se do historie. Tolik krveprolití, podvodů a útlaků bylo spácháno ve jménu dobra a zla. Nejkrvavější války se udály mezi nepřáteli, kteří oba věřili, že stojí na straně mravní pravdy. Myšlenka mravního zákona nám nepomáhá vyjít mezi sebou, ale obrací nás proti sobě, nutí nás bojovat o to, čí mravnost je ta „správná“. Dokud se nezmění pohled každé lidské bytosti na etiku a hodnoty, nenastane žádný pokrok v lidských vztazích; až potom budeme konečně moci vyřešit rozdíly mezi námi a naučit se, jak žít společně, bez hloupých sporů o to, čí touhy a vášně jsou ty „správné“. Zbav se starého pohledu na dobro a zlo a vytvoř si své vlastní hodnoty. Kvůli sobě a kvůli lidstvu!!!!