PSG - BULHARSKO 2011
Upraveno:ODELT
Odbavení zavazadel na nejlepším letišti na světě bylo skutečný zážitek. Při vážení našich kufrů a dalších krámů, které jsme vezli s sebou, nám bylo oznámeno, že kytary patří mezi tzv. nadrozměrná zavazadla. Proto nám oba futrály ochotně zvážili, ale poslali nás s nimi pryč.
U okénka na druhé straně haly už na nás čekal zavalitý chlapík v montérkách. Položil kytary na přepravní pás a oba nástroje se posunuli zhruba o metr, kde se zasekli na druhém pásu, který se ne a ne rozpohybovat... Čekali jsme, že pás zapne nějakým tlačítkem, místo toho však třikrát silně udeřil do zdi. Po zhruba minutovém vyčkávání, kdy se pás nerozjel, jsme se muže zeptali, zda by nebylo vhodné úkon zopakovat. Odvětil, že tady již druhý poklep nepomůže a zmizel za dveřmi do prostoru u pásu. Po chvíli se přepravní pás skutečně rozjel a naše kytary zmizely v útrobách letiště.
Naplněni pocitem, že je o naše mahagonové skvosty postaráno s nejlepší možnou péčí pokračujeme přes pasovou kontrolu do odletové haly. Zde jsme si vyzkoušeli pohyblivé pásy usnadňující chůzi. Fascinování technickým pokrokem míjíme na pásu naší odletovou bránu B10.
Zaměstnancům bezpečnostní agentury na bráně B10 patrně končila směna. Těžko lze jinak vysvětlit absenci taktu a empatie v jejich chování vůči cestujícím. Yarda s Tomášem prošli bránou bez větších problémů. Cifrónovi (snad proto, že zpívá v SHOMPOON KILLER) zabavila dáma od ochranky (nepříjemná stará panna s vyzáží vyschlé tresky) šampón na vlasy + deodorant a přidala informaci, že zabavený materiál vyhodí do popelnice umístěné v rohu místnosti.
Ondřej, který musel sundat pásek s kovovou přeskou, tresku upozornil, že mu patrně spadnou kalhoty, sundá-li jej, ta však opáčila, že za život viděla již mnohé a ať si Ondřej nemyslí, že chlap bez kalhot je pro ní novinka (o tom by však dalo pochybovat). Vzápění byl Ondřej ponižujícím způsobem vyzut z bot (kovová špička) a následně dotázán zda a jaktože nemá jiné boty. Na to dáma utrousila, že vůbec nechápe, jak je možné, že člověk vlastnící takovou obuv vůbec může mít letenku a snaží se cestovat letadlem. Inu, nejlepší letiště na světě.
Nakonec ještě letecká společnost při kontorle velikosti příručních zavazadel označila Yardovo zavazadlo za nevyhovující, ale i přesto nás pustila na palubu letadla a skutečně jsme odletěli směr Burgas.
Na letišti v Burgasu nás rychle odbavili a vrátili nám nepoškozené nástroje plus další zavazadla. Dokonce i cédéčka, která jsme nakonec nemohli vzít na palubu, byla bez škrábnutí. V hale za pasovou kontrolou už čekal Milen - náš průvodce a po zemi Bulharské. Trošku nás mrzelo, že nemává cedulkou s logem PSG. S Milenem se sice dobře známe a poznáme ho i bez cedulky, ale s cedulkou to mohlo být o tolik lepší.
Na parkovišti před letištěm měla být připravená dodávka. Místo dodávky to bylo na chlup stejné auto, kterým se přepravujeme doma, jen řidič byl větší. Před autem stála dvoumetrová, odhadem zhruba stotřicetikilová hrana, která se představila jako Naska. Jméno, jsme se snažili znovu zopakovat, aby se lépe pamatovalo, ale Naska usoudil, že nám to moc nejde a tak zkusil plnou verzi jména - Atanas. "Satanas!" zopakoval nadšeně Ondřej, ale Naskovi tím velkou radost neudělal, i když to bylo foneticky velice blízko. Naska poměrně důrazně zaprotestoval proti novotvaru svého jména a z Milena v tu chvíli vypadlo, že Satanas není nejvhodnější přezdívka pro jeho kamaráda, protože od chvíle, kdy přestal s kulturistikou, se živí jako protestantský pastor.
Cesta z Burgasu do Varny, kde se konal první koncert, je plná zatáček a i rychlou jízdou trvá zhruba dvě hodiny. Proto se jako místo pro pauzu a krátkou svačinu zvolilo městečko Obzor, které leží zhruba v půlce trasy a kde Yarda kdysi trávil dovolenou. Asi tak po hodince putování se Yarda zorientoval v terénu, prohlásil že to tu zná a zbytek kapely upozornil na fakt, že se za další zatáčkou nachází naše zastávka. A skutečně! Po dalších asi dvaceti zatáčkách, několika kilometrech a asi patnácti minutách cesty se Obzor opravdu objevil. První pivo, které v Bulharsku ochutnáme, měla být Zagorka. Tady točili Kamenici.
Po rychlém občerstvení se pokračovalo dál a poměrně rychle jsme dorazili do Varny k našemu hostelu. Nastalo stěhování krámů na recepci. Chvíli trvalo než nám uvolnili pokoje, ale naštěstí k hostelu patřila útulná zahrádka. Tady pro nás už byla připravena Zagorka, spousta grilovaného masa a navíc nám personál sám od sebe pustil metal. Pohoda.
Jakmile se však pokoj uvolnil, dolehla na nás únava. Už více než dvacetčtyři hodin jsme nespali a večer nás čekal koncert. Šlo se spát.
Probudili jsme se po několika málo hodinách spánku na hostelových palandách. Pořadatelé koncertu zajistili odvoz nástrojů taxíkama, takže jsme se mohli vydat ke klubu Three Lions pěšky. Milen nás provedl centrem Varny, odmítli jsme výhodnou koupi dalekohledu od podezřele vypadajícího pouličního prodejce a za chvliku jsme stáli před klubem.
Klub Three Lions se dá popsat jako větší hospoda s pódiem a velmi sympatickým barem umístěným naproti. Ke klubu navíc patří zastřešená zahrádka. Dorazili jsme odhadem kolem páté odpoledne a tak zbývalo dost času na zvukovku a taky na nějaké osvěžení. Na pódiu nás jako první vyděsila kvalita místních kytarových aparátů. Yarda měl k dispozici alespoň velkou bednu s nevýkonným tranzistorovým zesilovačem, na Ondřeje zbylo jen malé tranzistorové kombo nevalné úrovně. Své rozčarování dával najevo ustavičným mrmláním a nervózním popocházením po pódiu. Na otázku, co se děje zareagoval podrážděně a tak pořadatelé nechali přivézt jiné kombo. Nový aparát se však ukázal jako ještě méně použitelnější a tak se muselo improvizovat.
Ano. Došlo na ně. Brali jsme je s sebou, avšak doufali, že je nebudeme muset nikdy použít. Zlo se přiblížilo, z krabic, které, již navždy měli zůstat zavřené, se dralo vší silou ven. Situace vyžadovala zapojit BOSS MT-2 Metal Zone.
Tato kytarová krabička, již by měl vlastnit každý opravdový metalista, proslula především tím, že dokáže proměnit i ten nejdražší a nejkvalitnější zesilovač v naprosto nesnesitelný zdroj zvuku, který připomíná rozhánění roje divokých včel motorovou pilou. Je to dánou širokou možností nastavení zvuků, což svádí většinu uživatelů k experimentům s bzučivým výsledkem. Pokud je však uživatel střídmý, dá se díky Metal Zone přikrmit zvuk tranzistorových zesilovačů tak, aby se dal snést a byl zároveň slyšet. O to jsme se měli pokusit.
Jak již bylo řečeno, čas nás nijak netlačil a tak se nakonec podařilo vše nazvučit k naší spokojenosti. Deset let jsme Metal Zone nepoužili a tady nás zachránila. Stihli jsme pak ještě pár fotek s prvními fanoušky a zaslouženou Zagorku. Na večerní koncert jsme se opravdu těšili.
Kolem deváté hodiny se začal klub pomalu zaplňovat a když začala hrát první kapela, bylo již příjemně narváno. Během první písničky první předkapely jsme měli prodáno více než deset triček a na druhý koncert zbylo jen jedno pánské. Tak hladové fanoušky po merchu člověk jen tak nevidí.
Na obou bulharských zastávkách nás podpořily vždy tři domácí kapely a je nutné dodat, že pokaždé velice kvalitní a dobře sehrané. Čekání na vlastní vystoupení tak nezpůsobovalo utrpení sluchových bubínků, místo toho jsme se zájmem pozorovali výkony místních kolegů.
Kolem půlnoci nadešel čas pro naše vystoupení. Pod pódiem stál připraven dav natěšených fans a nám nic nebránilo pustit do nich pořádnou porci našeho pojetí death metalu. Nebudeme podrobně popisovat jak vše probíhalo, lze jen říci, že přijetí bylo více než vřelé a nakonec jsme museli třikrát přidávat. Na pódiu panovalo příšerné vedro, ale podali jsme i tak výkon na hranici možností, a to platilo i o publiku.
Po koncertě jsme se poměrně dlouho dávali dohromady. Na pódiu to bylo fyzicky dost náročné, bylo proto nutné doplnit tekutiny a vůbec rozdýchat unavené plíce. Proběhlo focení s fanoušky i s majitelem Three Lions a venku před klubem už stáli taxíky, co nás povezou s nástrojema zpátky do hostelu.
Poté následoval pěší přesun do místa, kam jsme se těšili opravdu hodně. Do Grindcore Baru. Tady na nás čekali nespaví fanoušci a zde jsme se za vydatného přispění Jacka Danielse velice dobře bavili až do ranních hodin.
Při návratu zpátky do hostelu jsme ztratili Tomáše s Ondřejem, kteří tvrdili, že cestu znají a tak vyrazili svižnějším tempem a jiným směrem než zbytek. Přestože zvolili přinejmenším neobvyklou trasu a Milena tím poměrně vystrašili, Varna prý neni v noci pro cizince bezpečná, setkali jsme se nakonec všichni v hostelu. Pravda, ti co šli s Milenem, tam byli o poznání dříve.
CESTA DO PLOVDIVU
Po vydařeném koncertě ve Varně a následné pařbě v Grindcore Baru se nikomu moc vstávat nechtělo, leč museli jsme, čekala nás dlouhá cesta do historického města Plovdiv.
Milen nás vzbudil kolem poledne. Stihli jsme do sebe naházet rychlou snídani a začalo stěhování. Zavazadla, která nebyla zapotřebí vozit do Plovdivu, jsme uskladnili v Grindcore Baru a poté následoval přesun na smluvenou benzínku, kde jsme se měli potkat se zbytkem kolony. Kolona nakonec čítala dva vozy. Ne, že by v Bulharsku neznali dálnice, ale dálniční síť zde není z nejhustějších. Z Varny do Plovdivu je to cca 400 kilometrů, silnice vede krásnou krajinou, ale přesun zabere půl dne.
Jako velcí fanoušci seriálu Červený Trpaslík jsme chtěli využít návštěvy Bulharska k prohlídce města Nýdnol. Milen však přes naše naléhání dělal, že neví o čem je řeč a stále zapíral existenci slavné strojírenské metropole. Naštěstí pro nás už nedokázal zatajit osvěžující nápoj Óvip. Cestou se mnohokrát stalo, že žíznivá kapela začala hlasitě skandovat: "óvip! óvip!" Pro našeho řidiče (pastora vystřídal policista) to byl signál, že má zastavit u nejbližší benzínky a pro Milena, že umělci potřebují vychlazenou Zagorku.
Po několika hodinách cesty autem jsme konečně dorazili do Plovdivu. Je to nádherné historické město s úplně jinou architekturou, než na jakou jsme v Čechách zvyklí. Náš hostel byl situován v samém centru starého města. Kousek od hostelu se nacházel středověký pravoslavný klášter, o pár metrů vedle stálo velice zachované starověké antické divadlo, ze všech stran vykukovali minarety tureckých mešit... zjednodušně řečeno, ráj pro památek chtivého turistu.
Jakmile jsme se ubytovali, zavelel Milen k přesunu do klubu, kde nás čekala zvukovka a hned po ní prohlídka města spojená s večeří. Protože mě být Club Puzzle jen kousíček od hostelu, vyrazili jsme opět pěšky, tentokrát však i s nástrojema. Nakonec jsme se docela prošli.
Zvuková zkouška proběhla hladce. Především proto, že aparatura dovezená do Clubu Puzzle, mnohonásobně převyšovala úroveň té z Varny. Zahráli jsme si na lampové Bugery a Metalzóny tak mohly zůstat hluboko v útrobách našich zavazadel. Během zvukovky už ale začínalo být jasné, že večer na pódiu bez zapnuté klimatizace jen těžko přežijeme.
Jakmile bylo nazvučeno, vyrazili jsme zpět do města. Celou cestu do Plovdivu jsme se živili jen Zagorkou a už se na nás podepisoval hlad. Milen se proto rozhodl, že nás vezme na tradiční bulharskou žranici do nějaké lepší restaurace, vyrazili jsme tedy mezi šampóny. Tou dobou už bylo možné v centru Plovdivu potkávat hloučky metalových fans a nám bylo jasné, že ani druhý večer nebudeme hrát před prázdným sálem. Mimochodem, večeře byla vynikající.
NÁVRAT DOMŮ
Po návratu z večeře byl klub Puzzle již zcela zaplněn. První kapela dokončovala svůj set, fanoušci vytvářeli příjemný kotel a klimatizace v klubu byla dle očekávání vypnutá. Čas vyhrazený předkapelám jsme proto trávili u našeho skromného stánku s merchem, který stál v předsálí klubu. Obchod tady však docela vázl. Přecejenom je Plovdiv o poznání chudším místem než Varna žijící z turistů.
Chvíli před půlnocí jsme už stáli na pódiu. Ze stropu kapala nasrážená voda, všude okolo panovalo nesnesitelné vedro a pod pódiem čekali natěšení a propocení fanoušci. Po prvních pár tónech se Puzzle proměnil doslava v peklo.
Nefunkční klimatizace vytvořila z klubu přetopenou saunu. Milen nás neustále zásoboval lavhemi s vodou, přesto jsme museli vždy po pár písničkách přerušovat set a vzájemně se křísit. Vůbec nechápu, jak to mohli vydržet šílenci v kotli. Přesto se jednalo o naprosto nezapomenutelný zážitek. Někteří fanoušci jeli stopem i více než třista kilometrů. Několikrát jsme museli přidávat, lidé nás nechtěli pustit z pódia a nakonec jsme přestali hrát, protože už prostě došla energie.
Po koncertě a následné téměř resuscitaci (patrně nikdo ještě neviděl kompletní PSG jen tiše sedět, těžce oddechovat a srkat pitnou vodu z láhve) nás taxi dopravilo na hotel. Tady jsme jen vyložili nástroje a vyrazili zpět do města. Čekala nás ještě decentní kalba s posluchači.
Kdo si myslel, že se v Plovdivu kalí po hospodách, ten se spletl. Sraz byl na náměstí v centru města, kde se nachází něco jako dětské hřiště a hned vedle stojí nonstop sámoška s chlastem. Posedávalo se na pískovišti a prolézačkách, kolovala jedna petka s domácí rakií za druhou, neustále se měnily prázdné pivní láhve za plné. Teprve za světla nás vykázali strážníci.
Původní plán vyrazit zpět do Varny hned ráno, abychom se třeba stihli ještě vykoupat v moři, narazil na večerní plán zapařit s fanouškama. Naštěstí nás na hotelu nechali bez problémů dospat a tak se vyráželo až dlouho po poledni.
Cestou do Varny, kterou nám opět zpříjemňovala Zagorka, Milen zjistil, že není kde vytisknout letenky pro zpáteční let do Prahy. Jediné online místo s funkční tiskárnou byla bývalá práce našeho průvodce.
Těsně před zavírací dobou řidič zastavil u Pohřební služby města Varna. Přes malou zahrádku plnou kamenných pomníčků nás Milen provedl až do své bývalé kanceláře, vše potřebné vytiskl a zdálo se, že nic nebrání zítřejšímu odletu.
Ubytovali jsme se v malém hostelu na kraji města. Řidič nás poté ještě svezl do centra a odtud jsme se už pěšky vydali mírně se svažující cestou k moři. Městská pláž je zde plná rybích restaurací a umělci z Prahy již měli veliký hlad.
Po opulentní večeři plné mořských potvor pokračovala naše výprava naposledy do Grindcore baru. Cestou jsme nakoupili pár suvenýrů a Milen chytil racka.
Popisovat podrobněji co se dělo v Grindcore baru nemá moc smysl. Zagorka a Jack Daniels tekli proudem a nikomu se ani náznakem nechtělo spát. Na hotel nás taxi patrně dovezlo kolem druhé hodiny ráno.
Podle informací letecké společnosti bylo třeba dorazit k odbavovací bráně nejpozději v 8:10. Atanas nás vyzvedl v půl sedmé a velice svižnou jízdou přivezl lehce před osmou hodinou na letiště v Burgasu. V 8:00 však byla brána již zavřená, letiště přeplněné nervózním davem českých a německých turistů a další letadlo mělo letět až za tři dny.
Vůbec netušíme jak to Milen dokázal, ale donutil Bulhary bránu znovu otevřít. Údajně vysvětlil letištnímu personálu, že jsme rockové hvězdy z daleké Prahy a prostě neexistuje abychom neodletěli. Naše zavazadla pomalu odjela po přepravním páse do útrob letiště, ale před námi se rýsoval další problém. Museli jsme předběhnout zhruba osmset nasraných turistů, kteří již několik hodit trčeli ve frontě u pasové kontroly. Přestože se jednalo především o Čechy, nedokázali nebo nechtěli pochopit, že nám za pár minut letadlo skutečně odlétá. Situace se zdála být beznadějná. Slušně požádat Čecha čekajícího ve frontě, zda by byl ochotný pustit vás před sebe je stejné jako dráždit býka červeným hadrem. A to i přes to, že vaše letadlo letí ihned a jeho až za pár hodin.
Naštěstí Milen vše zařídil dokonale. Od fronty u pasové kontroly až k frontě u brány, kde se scanují zavazadla i lidé, si pro nás vždy přišla nějaká dáma v uniformě letištního personálu a vždy nás dovedla na začátek následující fronty. Nikdo si nedokáže představit kolik nadávek jsme si cestou vyslechli. Byli jsme hajzlové, šmejdi, zasraný máničky a kdoví co ještě... Vždy nás ale další uniforma posunula dál, což čekající krajany nasíralo ještě víc. Scanovací bránou jsme nakonec ani neprocházeli, protože prostě nebyl čas. Pomyslnou třešničkou na dortu pak zůstává samotné nalodění se. Když nás letuška usazovala do čekajícího letadla, každý z nás měl pro sebe celou trojsedačku a jako jediní jsme tak mohli během letu spát v leže.
Velký dík Milenovi za super výlet!