Zombo Muž, 40 let / Praha

Kdysi dávno mi jeden, dnes již názorově vyzrálejší, člověk oznámil, že nerozumím hudbě. Nepamatuji si, zda jsem ho tehdy poslal do míst, kam se odváží podívat jen rakouský celník, ale to není až tak podstatné. Může někdo prohlásit, že rozumí umění? Je hudební vzdělání přímoúměrné úrovni vkusu? Nerad bych se tu bez dýmky a dlouhého, významného odmlčení pouštěl do hlubších polemik a vyvolal tím debatu v duchu speciální olympiády, kde vítězství nehraje roli...

Toto sdělení budiž bráno jako zpověď někoho, kdo nežije hudbou.

Z mjuzigýkského pohledu totiž opravdu nerozumím muzice. Nemám přehled. Nečtu magazíny, recenze desek, abych se dozvěděl, co na mě dýchne, či co pocítím při poslechu té a té písně. Nezajímá mě ani to, kdo a z jakého rozmláceného hotelového pokoje vyhodil lampu z okna. Nevlastním několik tera mp3 s nikdy neposlechnutými alby. Nechodím pravidelně na koncerty; neodhadnu, kdy mám tleskat a povykovat při jazzu.

S tichem, šedí všedního dne, kryptofašismem ve vykořisťovací práci nebo nudou v MHD se snadno vyrovnám i bez svítících bílých pecek na uších. Nenosím brýle se silnými černými nožičkami. Nepoužívám ve své mluvě zdrobněliny ani výraznější slang. Nejsem srdcař.

Nepatřím mezi vás, aktivní bandzonerdi, ale to neznamená, že vás jako konzument nemohu kritizovat. Váš zpěv, vaše texty, váš styl, váš život...